Sundays on Clarendon Road: Pokoru hledáme ve vesmírných závratnostech

Původně elektroakustické duo Sundays on Clarendon Road se jen den před tímto rozhovorem, který probíhal v Radiu 1, stalo triem. Jonáš Zbořil a Honza Tůma splynuli s Anetou Martínkovou. Estetice této dvojice Aneta propadla už v dobách jejich prvního počinu Walking Into Limbo. Později s klukama začala chodit na pivo, fotit, plánovat koncerty a nakonec tvořit. A teď je jedním z jejích úkolů Jonášovi a Honzovi dodávat muzikantské sebevědomí. Prý jsou pokorní až moc. Jaká je jejich novinka Pale Blue Dot? Ve srovnání s albem Unward menší, špinavější a upřímnější.

Na rozhovor do studia Radia 1 jste se ohlásili ve třech. Jakým způsobem k tomuto rozšíření kapely došlo?

A: Pivo jako pojítko asi bylo to hlavní.
J: Taky jsme ale věděli, že Aneta je moc šikovná, nejdřív jako organizátorka, která s námi pije pivo a pak i jako klavíristka. Chvíli jsme podporovali Anetinu kapelu, ale pak jsme si řekli, že je potřeba, aby hrála s náma.
H: Mám z toho trošku obavu, protože Aneta, kromě toho, že krásně hraje na klavír, taky krásně zpívá. Tak doufám, že nás pak nevyhodí z kapely, protože obojí umí dělat líp než my.

Jako trio tedy opravdu fungujete až od včerejší zkoušky a dnes se takto prezentujete vůbec poprvé?

A: Poprvé, ale snad ne naposled.
J: Ona Aneta je totiž i dost chytrá, takže zanedlouho odjíždí na chvíli studovat do Ameriky. Je to trochu paradoxní, protože jsme to věděli, ale řekli jsme si, že ji do kapely musíme právě proto vzít co nejdřív, aby potom při návratu věděla, že u nás má jasný místo a nemůže si vybrat něco jinýho.
A: A já už se teď dopředu zase těším domů.

Aneto, už ses napojila na to jejich dumání ve vzduchoprázdnu – a smířila se s tím, že zestárneš na „malé modré tečce“?

A: Ano, už se s klukama připravuju na budoucnost. A vzhledem k tomu, že jsou starší, než já, už vím, co mě čeká. Beru to jako exkurz do budoucna.

O názvu Pale Blue Dot jste se bavili ve více kontextech, mj. že je „takový dekadentně blbý, nic neříkající na první pohled, ale ve skutečnosti je to termín termín pro zemi z pohledu konce galaxie“. Proč jste si vybrali právě takové pojmenování?

J: Je to termín od známého popularizátora sci-fi Carla Sagana a taky jsme si říkali, že chceme udělat něco víc nočního a malýho. Přišlo nám, že by to mělo být takový pokornější a zároveň jsme měli takovou napjatou fantazii… Ten vesmír k tomu sedne.
H: Ta pokora se totiž nejlíp hledá právě v těch vesmírných závratnostech.
J: U Pluta furt nikdo neví, jestli je to planeta, nebo není. Pokaždý ho lidi oslavujou, pak zase denuncujou. Je jako naše kapela.

Záliba ve vesmíru a vesmírných oblečcích vás provází už od roku 2008, nebo jde o záležitost až posledních dvou tří let?

J: Ani nevím. Máme hlavně zálibu dělat spolu songy a chodit společně ven. A ono je nakonec jedno, kde se to potká. Někdy ve městě nebo na kraji města, jindy na kraji vesmíru nebo galaxie.
H: Je možné, že to v nás latentně bylo už na začátku, ale teď to z nás vyplulo a dokázali jsme to pojmenovat. Ta pokora tváří v tvář vesmíru je docela zjevná.

Uznáváte kromě Carla Sagana ještě nějaké další hrdiny spojené s vesmírem? Co Jurij Gagarin – je to muž, který obletěl zemi, nebo je to celé, jak se občas říká, konspirace?

J: Já si hlavně myslím, že hrdinové jsou dneska už bezejmenní. Dozvíš se jenom to, že se v jiné galaxii objevila planeta Kepler-452b, která je podobná Zemi, ale ne už to, kdo za takovými objevy je. Zjistíš, že existují gravitační vlny, ale už ti nikdo nevysvětlí, o co přesně se jedná. Ty objevy jsou významný, ale pro širokou veřejnost nepochopitelný, nehledě na to, že se ve vrstvě dalších informací často ztrácí.

Zmínili jste pokoru. V této souvislosti o vás v jednom článku taky padlo, že jste trpěliví, nevtíraví, pracující spíše pomalu a s neustálým pochybováním o své tvorbě. Platí to i dnes?

A: Já bych řekla, že kluci jsou někdy až zbytečně sebemrskačští a pokorní. Proto bych byla ráda, kdyby si věřili víc.

Jedním z tvých osobních úkolů je zvednout klukům sebevědomí?

A: To rozhodně.

Zpátky k té bledě modré tečce. Je pro vás zásadním způsobem důležitá?

J: Já bych řekl, že jo. Když jsme dělali Unward, bylo to dlouhá práce. Dlouhá deska, na které jsme opravdu hodně pracovali a předělávali ji. I když jsme s ní spokojení, bylo to pro nás dost náročný. Trochu se z toho všeho vytratila ta počáteční radost. A když jsme šli dělat Pale Blue Dot, už před prvním songem, kterým je právě Kepler 452b, jsme věděli, co od toho chceme. Že chceme něco menšího, špinavějšího a upřímnějšího. A to se myslím povedlo.

Není to vaše hledání všude jinde po galaxii současně i větším hledáním ve vlastním nitru?

J: Honzo, hledáš se?
H: Rádi chodíme na procházky bez nějakýho konkrétního cíle. Jenže zpívat o procházkách se nedá úplně pořád. Proto jsme si vzali jako téma textů písniček i celýho EP trošku větší téma, bloudění vesmírný.
J: Řekl bych ale, že jsme se změnili i jako kapela. Našli jsme se a víme, co chceme dělat. Do studia i za producentama jsme šli s jasným záměrem. A to, že máme tady Anetu, je taky jasný záměr. Víme, že to chceme mít víc živočišný a víc nekomplikovaný. Nechceme už trávit zkoušky tím, že budu půl hodiny ládovat beaty do počítače. Bude nás na to víc.
H: Unward vznikalo několik let a je tam slyšet, že ty písničky jsou z jiného období. Písničky na Pale Blue Dot vznikaly během jednoho roku. A cítili jsme, že je to právě těchto pět písniček, který tam chceme. Věděli jsme to od začátku a ten koncept je takovej konzistentnější.

Dřív se o vaší hudbě mluvilo ve srovnání třeba s Radiohead nebo Kings of Convenience, já osobně slyším spíš ovlivnění osmdesátkovým popíkem. Je právě toto směr, kam cílíte?

J: Máme prostě rádi písničky. Na druhou stranu ale posloucháme i řadu jiných věcí. Naše beaty jsou často inspirovány daleko temnějšími věcmi. Ve výsledku je z nich ale nakonec třeba právě pop, nebo prostě takový songy.
A: Proto si přibrali mě, abych to přitvrdila…
J: Tak jsme přibrali Anetu, aby nám z toho udělala tvrdší záležitost (smích).

Ústřední tématem desky je kromě vesmíru vesmír i stárnutí. Když pomineme Anetu, která vás naopak omladila, stárnutí vás přitahuje?

J: Oba jsme trochu zestárli jistejma rodinnejma okolnostma, teď se to ale trochu posunulo a změnilo i jinak. Sledujeme věci kolem nás, jak různí kamarádi odpadaj, a snažíme se to nebrat vážně. Děláme si z toho legraci, a právě proto máme i ten vesmírnej klip, kde máme ta alobalová panděra. Děláme si z toho legraci, i když to jinak prožíváme.
H: O stárnutí je vlastně už deska Unward. Ta ale pojednávala o bezprostředně probíhajících událostech a zážitcích, který se nám už podařilo víceméně překonat. Už to není taková cesta beze směru. Cítíme, že se pořád někam posouváme.
J: A dokážeme si ze sebe hlavně dělat víc tu legraci. Zatímco za časů Walking se jednalo o dobrodružství dospívání, teď to dobrodružství vytváříme těma kosmonautíma oblekama z půjčoven a tím, že si ty scénáře vymýšlíme a míříme do vesmíru.

Jonáši, máš za sebou i úspěšnou básnickou sbírku a práci hudebního publicisty. Baví tě víc hudbu dělat, nebo o ní spíš mluvit či psát?

J: Všechno se dá propojit – a to je něco, po čem toužím nejvíc, po nějaký syntéze. I proto myslím máme Anetu. A doufám, že časem možná přijde i nějaká rytmická sekce. A hrozně tajně doufám, že někdy budu psát český texty. Ale to se mi asi nikdy v životě nepovede. Ty různý kategorie ale zůstanou pořád. A vždycky pak zrovna můžeš dělat jen to, na co máš náladu.

Méně vím o vás dvou, Aneto a Honzo. Aneto, o tobě jsem ještě vygooglil, že máš rozestudovanou konzervatoř, ale zejména o Tobě, Honzo, se toho na síti moc objevit nedá. Čím vy dva mimo hudbu nejraději trávíte svůj čas?

H: Nó…
J: Řekni to!
H: Já dělám všechno možný a poslední dobou mám pocit, že to dělám jenom proto, abych tyto dva pobavil, protože si ze mě pořád dělají srandu, že hraju lakros.
A: Honza ještě kouzlí.
H: A taky otvírám zámky šperhákama a spoustu dalších věcí.
J: Honza toho z nás prostě dělá nejvíc.

Jonáši, kromě jiného působíš na Radiu Wave, kde stejně jako my na Radiu 1 objevujete nové kapely. Zeptám se ale Honzy – přinesl také tento Jonášův rozměr, toto hledačství, do vaší kapely čerstvý vítr?

H: Rozhodně. Původně jsme měli úplně jinou kapelu, takovej britpop nebo britrock, ale tím, že mi Jonáš na každou zkoušku přinesl několik giga mpétrojek nový hudby, kterou jsem skoro ani mezi zkouškama nestíhal poslouchat, si mě tak trochu vychoval. Rozšiřoval mně obzory a společně jsme pak zjistili, že je daleko víc hudebních žánrů, který by nás zajímaly a chtěli bychom je dělat. A tak jsme se vlastně dostali k tomu, že jsme založili Sundays.

Máte na sebe ve srovnání se začátky, i díky stárnutí a poznání kvanta nové hudby, jiná očekávání?

J: Od včerejška se to změnilo zásadně. Máme samozřejmě velký očekávání do Anety (smích). S Honzou od sebe ale oba určitě očekáváme víc, protože toho víc umíme. Původně jsem si myslel, že ty věci, který mu nosím, ani neposlouchá. Až pak mi jednou řekl, že nemůže na zkoušku, protože jde na koncert Animal Collective. Tak ty věci dělá nenápadně. Takže už vím, že je teď o dost lepší než dřív a ty věci taky dělá líp. To já ve srovnání s ním spíš upadám.

Aktuální českou muziku máte i díky Startéru, na kterém se Jonáš podílí, sjetou taky dost. Kam se podle vás aktuálně ubírá?

J: Řekl bych, že kapely začínají být osobitější. Když už do toho jdou, jdou do toho se vším. Že už to není – hele, budu mít kapelu, která bude znít jako britpop v roce 2001, protože jsme měli rádi Franz Ferdinand – ale už vědí, že abys měl dobrou kapelu, musíš umět všechno a mít něco navíc.

Co vás teď v nejbližší době čeká?

A: Po pár koncertech v létě odlítám a pak nás čeká v říjnu křest.
J: Bude 13. října v Kabinetu MÚZ v Brně a 20. října v Café V lese v Praze. A do té doby budeme cvičit.

Žádnou hudbu třeba k nějakému filmu, jako naposled k dokumentu Nemusíš s láskou, nechystáte?

J: Teď chceme dělat hlavně nový písničky.
H: Já teď ještě skládám muziku pro dětskou hru České televize. Jinak nebylo o nás nějaký čas slyšet hlavně proto, že Jonáš dodělává školu. Tak doufám, že ji v září konečně dodělá a začneme dělat ty nový písničky. Materiálu máme fakt hodně, akorát se k tomu nemůžeme dostat.

Zkuste se v závěru ještě jednou přenést na začátek kapely. Co klíčového se dělo tehdy a co klíčového se u vás děje teď?

J: Na začátku byl Honza. Měl kapelu, kam si mě přitáhl.
H: Měli jsme kapelu a ten uměleckej přetlak byl tak velkej, že nám jedna kapela nestačila.
A: Já jsem měla hrozně ráda estetiku kapely, kterou kluci měli na deskách, i jejich texty. Když jsem slyšela Walking Into Limbo, říkala jsem si, že jsem tady nic takovýho neslyšela. Mám ráda způsob, jakým je ta hudba osobní a jsem ráda, že s klukama můžeme spolupracovat. Způsob vyjadřování, kterej vedou skrze hudbu, je mi sympatickej.
J: U mě byly na začátku velký ambice a možná malej uměleckej přetlak, malej input. Teď je to daleko víc už o tom, že ven pustím jen to, co opravdu chci a čemu věřím. Dřív jsme to možná ještě dělali pro holky, aspoň já, ale teď? Když jdu udělat song, tak to musí být přesně to, co chci…