Přejít k hlavnímu obsahu
Jan Hamerský - Čt, 12.09.2019 - 12:00

Sunny Jain (Red Baraat): Celá idea žánrů je bariérou kreativity

Když už, tak už. Renomovaná jihoasijská kapela z Brooklynu, Red Baraat, do tuzemska letos zavítala po dlouhých sedmi letech, a proto si svůj pobyt chce náležitě užít. Po letošních Colours od Ostrava tedy přijedou ještě 12. září do pražského Futura. Před koncertem jsme se ale kapelníka Sunnyho Jaina vyptávali i na jeho kulturní dědictví, vztahy Indie a Pákistánu, těžko dostupné mistry bubnování na dhol nebo souvislosti hudby s džinismem.

Vracíte se několik měsíců po Colours of Ostrava, nicméně v Praze zahrajete po poměrně dlouhé době.

Jsme dost natěšeni! Trvalo to až příliš dlouho, sedm let. Colours of Ostrava jsme si hodně užili. Krásný festival i skvělé publikum. Doufáme, že ti, co nás viděli ve Vítkovicích, dorazí i do Futurum Music Baru.

Pocházíte z Paňdžábu, regionu rozděleného mezi Indii a Pakistán. Napsal jste píseň Sialkot, ve které zní i slova Faiz Ahmed Faize, kritika tohoto rozdělení, který komentuje následnou deziluzi. Je to pro vás osobní téma?

Ano je. Moji rodiče jsou ze Sialkotu, a oba ho zažili. Mamince byly dva roky, takže si toho samozřejmě moc nepamatuje, ale rodina musela utéct do východní části Paňdžábu na indickou stranu. Mému tatínkovi bylo sedm. Pamatuje si toho docela dost. Jak se museli balit uprostřed noci a odejít, nechat vše na místě a dostat se do vlaku na východ. Ztratili mnoho přátel i členů rodiny, kteří byli zavražděni před jeho očima, takže je to určitě věc, která je se mnou propojena rodinnými kořeny, historií jejich migrace, ale také mým viděním světa. Jsme všichni lidé. Máme stejnou krev, ať už jsme odkudkoliv. Vidím to i ve Státech. Je jedno, odkud jste. Záleží na tom, jak nakládáte se svým životem. Je smutné vidět, co zapříčiní politické rozhodnutí o rozdělení. Bohužel je vše v rukách vlády, která staví bariéry mezi lidi.

Před několika lety jste měli malér s turné po Pakistánu. Je pro vás náročné si v Indii či Pákistánu zahrát?

Kapela funguje jedenáct let a nic si nepřejeme víc, než si zahrát v domovině. Turné bylo zorganizováno americkou ambasádou, mělo trvat dva týdny, ale ztroskotalo na financích, proto ho zamítli i v Pákistánu.

Vaše jméno odkazuje k nejméně šest tisíc let starému indickému náboženství džinismu. Má víra vliv na vaši tvorbu?

Hlavní doktrínou je ahimsa (nenásilí). Z toho důvodů se snažíme minimalizovat naší spotřebu na planetě, ať už materiální nebo podvědomou. Nechceme mít špatné myšlenky. Také jsme většinou vegetariáni či vegani. Další myšlenkou džinismu je názorová rozmanitost. Nevěříme v absolutní pravdu. Mohu to přiblížit na příběhu o třech slepých mužích, kteří se dotýkají slona na různých místech. Všechny popisy jsou správné, ale každý má jiný pohled na to, jak slon vypadá. Ale zpět k hudbě. Snažíme se bořit hranice žánrů. Já se nikdy nedržel toho, co by měl být jazz, nebo jak by měla znít indická hudba, bhangra, případně world music. Ten termín je stejně sám o sobě podivný. Nikdy jsem se nedržel ani toho, že by měly mít věci limity či omezení. To celé tedy ovlivňuje hudbu tím, že jsme otevření. Nakládáme s věcmi humánně, snažím se do hudby promítnout zkušenosti také členů kapely a jejich sílu, kořeny a odkaz.

Je náboženství také důvodem, že často podporujete humanitárně zaměřené akce?

Jedním z nich je určitě džinismus, ale vychází to také z mé výchovy, vlivu mých přátel a jejich zkušeností. Snažím se být vědomým světoobčanem a být si jistý, že pomáhám dobrým věcem. Máme s Red Baraat štěstí, že takové věci vůbec můžeme propagovat, protože už jsme si vydobyli určité renomé. Je pro mě důležité hrát hudbu, která nese poselství, rezonuje společností a prostředím, ze kterého vychází.

Pocházíte z Indie, studoval jste jazz, ale na dhol jste se naučil hrát přes youtube. Co vás na něm tolik vábilo?

Moje rodina pochází z Indie. Já se narodil v New Yorku, kam přišel můj tatínek v sedmdesátých letech. Moje maminka a sestra dorazily chvíli poté. Vyrůstal jsem s klasickou indickou hudbou. Bhangra, bhajan, což je náboženská hudba, hlavně ten džinistický, a také bollywoodskými melodiemi nebo americkou hudbou, jazzem, r’n’b, hip hopem, progresivním rockem a tak dále.

Když jsem začal v deseti letech bubnovat, hrál jsem na symfonické perkuse, jazzové bicí, ale ne na žádné nástroje pocházející z mého kulturního okruhu. V osmnácti jsem hrál na tabla, o několik let později se ze mě stal frustrovaný hráč na tabla, a proto jsem přešel na dhol. Studoval jsem jazzovou kompozici a zamiloval si ho.

První lekci jsem dostal od spolužáka, dnes uznávaného hudebníka, Dava Sharmy, se kterým jsem chodil k mistru tabla Samiru Chaterjeemu. Učil mě základní rytmy. Poté jsem se učil přes youtube od mistrů jako Pappu Sain a Ravi Dan. Vlastně jsem vstřebával, cokoliv jsem našel, třeba staré paňdžábské lidovky. Taky jsem odjel do Indie a snažil se najít učitele dholu, což nebylo zcela snadné, o to samé se pokoušel i v New Yorku, takže jsem se vlastně musel učit hlavně sám. Ten nástroj mě přitahuje, protože není statický. Po tolika letech hraní jazzu na bicí, kdy sedíte za kapelou, mě dhol osvobodil. Cítíte jeho tíhu na rameni, je určený k venkovnímu hraní v davu a je velmi hlasitý i radostný, což se mnou rezonuje. Miluju ten instrument!

Jste brán za vůdčí osobnost jihoasijského hnutí v Americe, souhlasíte s tím?

Nejsem si jistý, jak na tu otázku mám odpovědět. Co se hnutí jihoasijských hudebníků ve Státech týče, před dvaceti lety nás jen pár začleňovalo náš kulturní odkaz do tvorby. Lidé jako Rudresh Mahanthappa, bubeník Sameer Gupta, kytarista Rez Abbasi, samozřejmě nás bylo víc, ale pořád málo. Inspirovali jsme se vzájemně, ale především také poslechem nejrůznějších žánrů a hudebníků, které se k nám dostávali.

Jak moc je možná syntéza jazzu a tradiční indické hudby?

Celá idea žánrů je bariérou kreativity. Jen co se od ní odpoutáte, je všechno možné. Kategorie a termíny se stejně přidruží poté, co něco vytvoříte.

Je dechová hudba tím, v čem si každý najde to svoje?

Kvalita dechové hudby, a tím myslím spojení dechů a bicích, je v syrovém základu, který vzniká při jejich souhře. Najdete ho v různých kulturách: mexické hudbě, rumunské, radžastánské nebo německé.

Co si myslíte o Beatles a jejich experimentech s transcendentální meditací? Myslíte, že přispěli k popularizaci indické hudby?

Miluju je a nemám problém s tím, co dělali s Ravi Shankarem, i když sám preferuji jejich starší alba. Popularizace je relativní. Pokud se ptáte v Indii, zda je jejich hudba populární – pro ně ano. Je jich více než miliarda. (smích) V Americe, Rakousku nebo Čechách asi tolik ne, ale z mého pohledu je to těžké posoudit, na rozdíl od Ameriky. Je tu silná jihoasijská komunita, která vytváří skvělou muziku. To samé v Británii.

Jakou nejdůležitější lekci jste se ve vaší kariéře dostal?

Je jich několik, nemohu říct, že jedna jediná je nejdůležitější. Jedna je vytrvat ve cvičení, skládání a rozvoji, být oddán rozvoji umělecké stránky osobnosti. Věci se nestávají přes noc, nedostanete raketoplán, který vás přenese někam do výšin. Druhá věc je trpělivost. Pochopení, že umění se rodí v procesu tvorby. Finální produkt, ať už CD, koncerty nebo skladba, je jen dokumentace toho procesu tvorby.

Tagy Red Baraat Sunny Jain Colours of Ostrava Futurum Indie Pakistán New York
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
TOPlist