Světlo v bludišti autorských práv

Jednou ze zajímavých besed na letošním Festiwallu byla určitě ta se zástupci OSA, Intergramu a SAI. Ukázala, že těch, kteří nepovažují podobné organizace za cosi zbytečného a jen muzikantům komplikují život, ale naopak to, co je tu především pro ně, zjevně přibývá. A že to, jaké do budoucna budou, záleží hlavně na aktivitě muzikantů a autorů. Vzhledem k omezenému času ovšem celou problematiku debata přiblížila jen velmi obecně.

Přiznejme si to otevřeně: říci, že zmíněné organizace nemají příliš dobrou pověst, je ještě eufemismus. Zároveň ovšem kdykoli někde nastane konkrétní debata, až příliš rychle se ukazuje, jak málo kritizujících nemá ani základní orientaci v tématu, plete si pojmy, s oblibou podléhá různým přetrvávajícím mýtům. Dokonce i aktivních profesionálních muzikantů, kteří jsou schopni bez přípravy odpovědět na tak věcnou otázku, jak se liší kompetence, a koho zastupuje OSA a koho Intergram, není mnoho. I proto zaplaťpánbu za každý podobný seminář, který do značně nepřehledné a komplikované tématiky vnese trochu světla.

Protože není přehnané říci, že semináři na Festiwallu se to do značné míry podařilo, je dobré si jeho obsah zrekapitulovat. Pod moderátorským vedením místopředsedy Svazu autorů a interpretů (SAI) Jakuba Nového zástupci Intergramu (tedy společnosti zastupující práva výkonných umělců a výrobců záznamů) Tereza Landová a Adam Dvořák, a zástupce OSA (tedy Ochranného svazu autorského, který zas zastupuje autory populární hudby) Jakub Gabriel Rajnoch nejenže představili své organizace, jejich historii a jejich zásadní činnost, ale následně pak vcelku ochotně odpovídali na dotazy a upřesňovali vyřčené.

Za pozitivní lze rozhodně považovat fakt, že se i tentokrát ukázalo, že už začíná být samozřejmostí povědomí o tom, že podobné organizace nejsou ani mafiánskými vyděrači, ani čímsi na způsob byrokratického státního úřadu, ale spíše čímsi na způsob profesních spolků, za kterými stojí konkrétní hudebníci a zástupci hudebního průmyslu. Ten – jakkoli stále panuje mylná představa o jeho zhroucení – pořád ještě generuje natolik vysoké ekonomické toky, aby to existenci podobných organizací dostatečně opravňovalo. To, že si sami muzikanti pravidla stanovují tak, aby pro ně byla funkční a výhodná, asi sotva může překvapit. Ostatně přibývá i muzikantů, kteří přiznávají, že zdroj příjmů takto získaných, je pro ně už dnes výrazně důležitější, než například výnos z prodeje nosičů.

Za rovněž pozitivní bylo možné považovat i fakt, že sama sdružení si uvědomují, že zvyšující se informovanost a transparentnost jim může jedině prospět. Zatímco ještě před pár lety tak bylo běžné, a z časů socialistického státu přetrvávající přesvědčení, že namátkou vybírat poplatky za na veřejnosti, kupříkladu v hostincích, kadeřnictvích či taxících hrající rádia, je nemravné, dnes naopak stále více přibývá pohled opačný. Tedy těch, kteří si kladou otázku, proč mají v podobných zařízeních vůbec nedobrovolně poslouchat něco, co je například i může iritovat, a proč pokud nějaký provozovatel ve své provozovně nutně chce mít jakousi hudební kulisu, by za to neměl těm přehrávaným přispět? (Když už mu to bezesporu podporuje jeho byznys.)

Následná debata semináře se pak už nesla především ve věcných tématech, jako například v upřesňování, kterému muzikantovi se nechat těmito kolektivními správci zastupovat vyplatí, a kterému ne. Nebo jak se chovat, když dotyčný muzikant či autor z principu být zastupován nechce. Pořadatelé se zas dozvěděli, jak například neplatit ze zákona povinné odvody z akcí, které jsou benefiční či jinak nevýdělečné. Nebo jak je důležité mít od autorů vyplněné repertoárové listy, podle kterých se následně určuje výše výplaty u zastupovaných, a nebo které jsou pro promotéra dokladem k neplacení za nezastupované.

Z informačního hlediska tak šlo o přínosnou debatu, věcnou a nijak vyhrocenou. Nicméně zároveň se opět jasně ukázalo, jak je celá problematika zatím nepříliš přehledná, právně komplikovaná, a především značně rozsáhlá na to, aby ji bylo možné obsáhnout v čase jen několika desítek minut podobné besedy. Možná se tak nabízí možnost uspořádat spíše celou sérii či seriál podobných seminářů, jdoucích více do konkrétních případů témat, než vždy jen znovu a znovu po čase opakovat základní fakta. Ovšem to podstatné – tedy že vůle k předávání informací na jedné straně, a zvyšující se ochota si aktivně obstarávat fakta na straně druhé, tady už pevně zakořeněná bezesporu je.