Swans novém albu přináší silnou výpověď z časů „podivné dezorientace“

Pryč už jsou doby, kdy v 80. nebo 90. letech byli Swans popisováni jako „nejhlasitější experimentální kapela na světě“ a při jejich drtivých show diváci zvraceli nebo dezorientováni vrávorali k východu. Po pauze, kterou Michael Gira věnoval výrazně decentnější formaci Angels Of Light, se sice v druhé etapě nešetřilo hlukem, už tu ale nebyla potřeba kapely dostat posluchače to úzkých, ale spíše nabídnout skrze rockovou katarzi sobě i divákům svérázný rituál „hlukového očištění“. I tak se jednalo o intenzivní zážitek, a když tyto zážitky vynásobíme počtem koncertů i hodin strávených ve studiu při nahrávání desek (kapela se hlásila s novými dvojalby každé dva roky), je jasné, že dříve nebo později muselo logicky dojít k únavě materiálu. Ta se dostavila v roce 2017. Michael Gira tehdy oznámil útlum koncertování i vydávání, pozměnil sestavu, pozval řadu hostů a vydal album Leaving Meaning, které na otázku, jak se ctí navázat na krajní, až sebedestruktivní intenzitu, úspěšně odpovědělo výrazně prosvětlenějším, smířlivějším materiálem. Následný lockdown zastavil mašinu jménem Swans úplně, ne však nezničitelného Giru, který místo naplánovaných koncertů seděl doma a s akustickou kytarou čekal na nové nápady. Ty, s převratným děním ve světě, které Michael nazval „podivnou dezorientací“, přinesly materiál, který teď vychází na (jak jinak) dvojalbu nazvaném The Beggar.

Ne že by ve skladbách už dříve Michael Gira neřešil zásadní otázky, jedenáct skladeb novinky se ale často obejde bez básnického opisu a míří přímo na solar. Je to logické, že 69letý muž častěji uvažuje o životě a smrtelnosti. „Jsem připraven zemřít?“ ptá se ve zlověstně hypnotické Paradise is Mine, aby se následně zeptal v titulní kompozici: „Kdy se konečně naučím žít?“. V řadě skladeb ale suše přiznává, že je pomalu na konci své stezky a začíná s tím být srozuměn. „Až Michael odejde / Přijde někdo jiný / Až přijde druhý / Pak bude mít Michael hotovo," polodeklamuje autor ke konci skladby Michael is Done. V následujících skladbách pak několikrát dojde na vize světla, opouštění a ticha. Tím, že si Michel Gira dokáže představit budoucnost bez sebe, našel klid. Tím náladou prohlubuje témata, nakousnutá minulým albem.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Po hudební stránce ale nečekejte žádnou barvotiskovou selanku. Svižná tříminutovka Los Angeles: City of Death je volnou parafrází odkazu The Velvet Underground, prosvětlená balada No More Of This nasáklá bluesovým feelingem může připomenout psychedelické snění Spiritualized. Tím, že Gira na mnoha místech dal přednost melancholii před hlukovou negací, nabízí na ploše dvou hodin celou řadu hudebních valérů. Některé odkazují k podobně prosvětlenějším momentům alb let devadesátých White Light from the Mouth of Infinity nebo Soundtracks for the Blind, kdy původně no wave minimalistické běsnění se výrazněji potkalo s blues, folkem a hippies ingrediencemi. Když k tomu připočteme na nové desce výraznou výpomoc elektronického experimentátora Bena Frosta, pochopíme, proč třičtvrtěhodinová (!!!) The Beggar Lover (Three) obsahuje v barevné, pomalu se proměňující mozaice i rozsáhlé elektronické zátočiny. Oproti tomu niterná Ebbing s hostujícími vokalistkami, kytarou dříve věrného podruha Normana Westberga a klavírem Paula Walfishe (dříve např. Botanica nebo Firewater) má až gospelové vyznění.

Možná právě zklidnění oproštěné od kytarových linek dělá z nové desky Swans výrazně nadprůměrný zážitek. Rukopis zpěváka a skladatele je stále jasně rozpoznatelný, v nových aranžérských kulisách je stejně přesvědčivý, jako v dekádu starém v rockovém zápřahu. Tento rockový „žebrák“, jak se album v angličtině jmenuje, po nás nic nechce. Ba co víc, má otevřené srdce a chuť nás pozvat i v pozdní životní etapě na neopakovatelný hudební zážitek. Z takového hudebnického podzimu kariéry můžeme mít (i přes fatálnost řady položek) pouze radost.  

Swans – The Beggar

Young God rec./Mute rec., 2023, 121:47

80 %