Sýček s druhou řadovou deskou vyletěl do krautrockového nebe
Sýček je jedním z nejohroženějších druhů sovy na českém území. Po hudební stránce se jedná o domácí hudebníky, kteří se inspirují primárně krautrockem – hudebním stylem, který všichni uznávají, avšak málokdo jím nechává prorůstat svou vlastní tvorbu. Letošní album skupiny, jednoduše nazvané IV, jasně ukazuje, že přirozenost a rocková razance se s minimalismem může snoubit v jednoduše přístupné a strhující podobě.
I když je Německo náš geografický soused, po hudební stránce se naši muzikanti nechávali primárně inspirovat spíše děním na angloamerické hudební scéně. Neue Deutsche Welle nebo krautrock jsou spíše vážené pojmy než směr, kterým by se domácí kapely nechávaly strhnout. To se naštěstí mění. Krautrock je totiž tak rozmanité hudební území, že dříve nebo později některé zvědavce z řad hudebních našinců muselo nalákat. Po B4, kteří se ke stylu dostali z elektronického směru, tu od roku 2016 máme i kapelu Sýček. Ta už po roce fungování vypustila do světa debutové album I a ihned si vykoledovala nominaci na cenu Vinyla. Po tom, co kapela hojně koncertovala a absolvovala i několik evropských tour, ale přišlo delší odmlčení zapříčiněné rozpadem původní jihočeské sestavy. Naštěstí má ale tento rockový tvor tužší kořínek, a tak v minulém roce Sýček povstal z popela, aby se v před pár týdny přihlásil s druhou studiovou desku označenou na první pohled zmatečnou římskou čtyřkou.
Motorem kapely je frontman a zpěvák skupiny Libor Staněk II. společně s kytaristou Richardem Steinem (Pokora). Ti do druhé etapy fungování skupiny přizvali Jakuba Zháňala (ex-Acute dose), Ambroze Šuleje (Krstní Otcovia) a Adama Křizovenského s Nataly Středovou (GRÜNT). Nové uskupení se nejen navrací tam, odkud Sýček vzlétl po hudební stránce, ale i na letošní novince klade velký důraz na české texty. V nich se objevují odkazy na indiánskou poezii Ladislava Nováka, poetiku Egona Bondyho, ale i současnou českou poezii v podobě veršů Radka Štěpánka nebo Štěpána Alexandra. Kapela se v textech rovněž inspirovala materiálem, který DG 307 natočili na motivy Nosferatu, slavného filmu F. W. Murnaua.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Kapela se letos počtvrté vydala nahrávat desku. Pokusy číslo dva a tři byly neúspěšné – kapela se těsně před nástupem do studia rozpadla (to je příběh za záhadnou čtyřkou v názvu). Materiál, který se objevil na letošní novince, měl tedy dostatečný čas na usazení. Navíc prošel i kritickým sítem Adama a Nataly, předtím, než je Libor přizval do skupiny. A výraznou pozitivní roli, jak Sýček na albu IV zní, sehrál také Ondřej Ježek, v jehož studiu se deska nahrávala. Muzikanti, kteří doposavad zaznamenávali svou hudbu primárně DIY způsobem, se náhle ocitli ve skvěle vybaveném studiu Jámor, navíc s producentem, který měl pro jejich hudbu pochopení, a dokázal tak syrové nápady šestice posunout na vyšší úroveň. Sýček tedy na první poslech zní uhlazeněji než na sedm let starém debutu, to ale neznamená, že by ztratil energii a tah na bránu.
Kolekci sluší vinylová podoba. Na straně A si nás sextet připravuje, jemnějšími skladbami lehce kypří půdu, aby na nás s plnou vervou zaútočil dvěma dlouhými, výrazně energičtějšími, rockově nemilosrdnějšími položkami na druhé straně asfaltové placky. Zajímavé je spojení motoricky přesné, aranžérsky bohaté hudby s neurvalým Liborovým vokálem. U nejdelší Nosferatu náhle přichází vzpomínka na podobně dlouhý rockový příběh Psích vojáků a jejich Kiliána Nedoryho.
Sýček s novou deskou vyletěl ne o jedno, ale hned několik pater výše. Připravil totiž hudebně barevnou, perfektně vygradovanou desku světových parametrů. Byla by škoda, kdyby se příběh tímto albem uzavřel, jak naznačil v rozhovoru pro Radio Wave Libor Staněk II. jeden z možných scénářů. S touto deskou by šestice měla naopak sklízet zasloužené ovace a odrazit se s ní do hudebně plodné budoucnosti.
Sýček – IV
Polí5/Vlna rec., 40:31, 2024
90 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
