Syndrom hromadění gearu: kolik je příliš?
Hudba je krásné umění, které pohladí duši, uleví od bolesti, pomáhá relaxovat i podávat rekordní fyzické výkony. Místo hudby je v obrovském množství situací a každý její žánr se liší nejen atmosférou, ale také použitými nástroji. Stačí se podívat na krásnou a mi blízkou elektrickou kytaru. Co žánr, to ikonický typ a tím to zdaleka nekončí. Telecí twang na country, Les Paulí hutnost do rocku, Strat do funku a… všechny typy skoro všude! Jedna kytara málokdy stačí pokrýt všechny žánry a styly hry. Mnoho kytaristů proto u jedné krásky zůstane jen málokdy. Potom ale přichází otázka, kolik gearu stačí a kdy už je ho moc?
Pořízení nástroje je veliká událost. Je to takřka jako přírůstek do rodiny, který dostává alespoň prvních pár chvil nepřetržitou a láskyplnou péči. My muzikanti si pořízení a potřebu odůvodníme různě. Drahé polovičky, rodiče, spolubydlící a přátelé je třeba přesvědčit třeba tím, jak krásnou dekorací domova může elektrická kytara být. Na stěně obýváku se vyjímá úžasně, každému spadne brada a pokud je dobré světlo, ani originální Van Gogh se jí nevyrovná. Stejné to může být pro další skladné nástroje jako banjo, lyru nebo trumpetu. Umístění na zdi těmto nástrojům sluší a lahodí oku i neznalého okukovače. Argumentem pro zesilovač, kytarový stack, piano nebo leslie bednu je obvykle velmi elegantní a interier-friendly odkládací prostor, který potěší praktickou i estetickou hodnotou. To doma jednoduše chceš!
Když píšu, že si pořizování nového vybavení odůvodňujeme „my muzikanti“ různě, přichází trapná otázka. Kdy to ještě dává smysl? Kdy nastane zlom mezi smysluplným hledáním zvuku, rozumnou investicí, krásnou dekorací a úplně zbytečným hromaděním, které narušuje proces tvorby a hudebního vzdělávání? A hrozí nějaké nebezpečí?
Syndrom hromadění gearu (angl. gear acquisition syndrome) není přísně vzato psychologický ani vědecký termín, ale mezi hudebníky se šíří a to především humornou formou. Zatím jsem nikde nenarazil na jeho český ekvivalent, proto jej slavnostně křtím na syndrom hromadění gearu (SHG). Představuje situaci, kdy má člověk, obvykle hudebník, nutkavou potřebu pořizovat a vlastnit více vybavení než dokáže odůvodnit. S termínem přišel kytarista Walter Becker a před pár lety byla zveřejněna studie, která se pokusila nalézt pro SHG empirickou (chápejme to jako vědeckou či měřitelnou) podporu (odkaz pod článkem). Ukázalo se, že něco jako syndrom hromadění gearu pravděpodobně skutečně existuje a liší se v různé míře pro hudebníky rozličných žánrů. Zmíněná studie se zabývala americkými kytaristy a SHG je právě s kytaristy nejvíce spojován. Patrně se ale nevyhýbá žádnému hudebníkovi, potažmo nadšenci či sběrateli.
A právě sběratelství a nadšení jsou charakteristiky, které mohou většinu z nás uklidnit. Jak totiž uvádím výše, gear acquisition syndrome ani jeho český ekvivalent nejsou odborné termíny, které by znamenaly nějakou diagnózu. To samozřejmě uklidňující není, protože co není, může být… Pokud ale při pořizování a zejména po pořízení přetrvává radost z hudebního nástroje nebo vybavení, je vše, troufám si tvrdit, v pořádku. Součástí různých neuropsychických poruch je totiž tzv. patologické shromažďování, které lze definovat:
1. hromaděním velkého množství věcí a neschopností se těchto věcí vzdát,
2. zaplněním životních prostor natolik, že není možné v nich obyčejně fungovat,
3. a úzkostí, které způsobuje právě shromažďování.
Samozřejmě nejsem klinický ani jiný psycholog a je třeba brát tuto úvahu s určitou rezervou, zároveň jsme každý úplně jiný, a proto není radno dělat žádné ukvapené závěry. Každopádně – je velmi málo pravděpodobné, že je třeba obávat se o své zdraví.
Pořád ale přetrvává otázka, kolik gearu stačí a kdy už je ho moc. Na první část otázky se odpovídá obtížně, protože identifikuji dva základní rozměry dostatku. Prvním je užitnost, která se odvíjí od toho, jak často muzikant hraje, zda je to profík, pokojový hráč, příležitostný jammista nebo sem tam koncertující amatér. Možností je očividně mnoho a navíc v každé z nich záleží na tom, co daný muzikant hrát potřebuje. Hraje jeden žánr, nebo nahrává ve studiu jednou core a další hodinu jazz? Každý potřebuje úplně jiné vybavení, aby mohl vykonávat své poslání. Druhým rozměrem je radost. Nadšení z nástroje a pozornost, kterou muzikant nástroji věnuje. Potěšení a příjemný pocit, který je nezbytný pro muzikantovo štěstí.
Druhá část otázky je na zodpovězení trochu jednodušší. Gearu je moc, pokud má muzikant doma hromadu levných krámů, kterých se nedokáže vzdát, ale ani využít. Krámů, které nevykouzlí radost na tváři a nevedou ke zdokonalování hudební techniky a radostnému hraní, ale pouze ke stresu z nutnosti vybrat si z hromady čehosik, co za léta nastřádal, ale nestíhá užít. Absence užitnosti, využití a užívání je patrně správnou definicí přebytku.
Množství nehraje tak zásadní roli, jak se může zdát. Naopak může být hromada nástrojů výhodou a to zejména pro muzikanta, který hledá a potřebuje širokou paletu zvuků, kterou jeden nástroj buď neobsáhne, nebo obsáhne pouze kompromisně. Stejně tak je hodně nástrojů výhodou pro toho, kdo vidí v nástrojích radost, potěšení, krásu, relaxaci nebo vypočítavou investici. Protože jakákoliv forma radosti je v případě nástrojů nehledě na počet zcela oprávněná. Pokud by však mělo množství kytar navozovat z různých důvodů nepříjemné pocity, je dobré se nad těmito pocity zamyslet a zvážit, nakolik je vlastnictví více nástrojů nutné a zda je možné se jich bez větší (psychické) bolesti vzdát.
Použitá literatura:
Herbst JP. (2017) ‘Gear Acquisition Syndrome’ – A Survey of Electric Guitar Players. In: Merrill J. (eds) Popular Music Studies Today. Systematische Musikwissenschaft. Springer VS, Wiesbaden, Dostupné: https://doi.org/10.1007/978-3-658-17740-9_15
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
