Přejít k hlavnímu obsahu
Trocha teorie nikoho nezabije
Trocha teorie nikoho nezabije
Roman Jež - Po, 20.02.2017 - 08:30

Syntezátory: mýtus, nebo hračka? Trocha teorie nikoho nezabije.

Neděste se! Nebudu vás zatěžovat nudnou teorií. Při jízdě autem také není třeba znát do detailu vše, co se děje pod kapotou. Motor vrčí, brzda, plyn fungují a pro odbočení vlevo musím otočit volantem příslušným směrem. Sedněme tedy pohodlně do auta a vydejme se krátkou cestou lemovanou několika málo pojmy hudební akustiky.

Většina jevů, které nás obklopují, je doprovázena nějakým zvukem. Pád mince cinknutím, blesk hromem, stisk klávesy piána tónem, průvan v komíně meluzínou, srážka dvou aut řinčením plechů a skla (v americkém filmu i megavýbuchem). Pro muzikantské potřeby lze zvuky rozdělit do dvou skupin.

Hudební a nehudební zvuky

Hudební zvuk – tón

Je většinou produkován hudebním nástrojem a vyznačuje se opakováním určité části svého znění, periodicitou. Ta je způsobena rovnoměrným chvěním struny kytary, plátku klarinetu, vibrací zvonu, vzduchového sloupce v píšťale varhan, kmitáním blány bubnu nebo hlasivek v hrdle operní divy. U hudebního zvuku lze určit jeho výška (viz dále).

Hudebnímu zvuku budeme říkat tón. Tón je elementárním vyjadřovacím prostředkem hudebníka, skladatele nebo aranžéra.

Nehudební zvuk

Za nehudební zvuky se považují všechny ostatní zvuky. Do jejich kmitání vstupuje veliké množství nepravidelných faktorů, takže se zvuk jeví jako neurčitý ruch, hluk nebo šum. U nehudebního zvuku nelze jednoznačně určit jeho výška.

V muzice se nemusejí používat pouze hudební zvuky. Dnes je běžné pracovat i s ruchy, šumy, syntetickými zvuky, skládat z nich opakující se úseky – patterny, které u některých žánrů fungují jako základní stavební prvek skladby.

TIP: Nebojte se vnášet do své hudby i nehudební zvuky ze svého okolí. Můžete se tak odlišit od ostatních tvůrců.


Vlastnosti tónu

U každého hudebního tónu lze určit čtyři základní vlastnosti.

Výška (frekvence) je rychlost kmitání zdroje zvuku. Vysoké tóny mají vyšší frekvenci a nízké naopak nižší; píšťalka píská vysoko, basa bručí hluboko. K určení výšky tónu slouží hudebníkům ladička, pomocí níž lze naladit struny kytary, piána, cimbálu, nebo píšťaly varhan.

Barva (frekvenční spektrum) je dána zastoupením jednotlivých harmonických (sinusových složek tónu). Kulaté neostré tóny obsahují málo harmonických a uchu více lahodí. Například kulatý tón flétny, doznívání struny loutny. Jiné tóny mohou obsahovat velké množství harmonických, jejich barva se zdá být agresivní a ostrá. Břeskná trubka, kytarové sólo přes řádně nažhaveného Marshalla.

Obrázek Barevná spektra ukazuje spektra některých nástrojů. Vodorovná osa znázorňuje frekvenci, svislá hlasitost. Čím je graf plnější (zvláště v pravé části), tím je zvuk ostřejší. Nejkulatější průběh má Sinus, naopak Růžový šum zaplňuje celé spektrum.

TIP: Stáhněte si do svého smartphone spektrální analyzér a zkoumejte barvu různých zvuků kolem sebe. Je to skvělé dobrodružství.

Síla (hlasitost) závisí na mohutnosti nástroje a vehemenci, s jakou na něj muzikant hraje. Každý nástroj může znít tichým pianissimem, nebo se do toho může řádně opřít. I mezi nástroji jsou značné hlasitostní rozdíly. Něžný zpěv křehké dívčiny bude jistě mnohem tišší než bicí baterie, z níž nás salvami úderů kropí metalový bubeník.

Délka je do značné míry závislá na druhu nástroje a stylu hraní. Některé tóny rychle utichají (mandolína, xylofon, housle pizzicato), jiné mohou znít mnohem déle (piáno, kytara, gong) a některé mohou znít prakticky neustále (trubka, saxofon, varhany).

Záleží na tom, jestli energie potřebná k rozkmitání zdroje zvuku je dodaná pouze na začátku (trsnutí trsátka o strunu, úder paličky do bubnu), nebo jestli je doplňována po celou dobu znění (tah smyčce po struně, vhánění vzduchu do píšťal). V prvním případě mluvíme o tlumeném kmitání, ve druhém o nucených kmitech.

Obrázek Hlasitostní průběhy ukazuje typické obálky tónů některých nástrojů a zvuků. Na vodorovné ose je vynášen čas, svislá znázorňuje hlasitost.

K nastavení a ovládání těchto čtyř atributů tónu, výšky, barvy, hlasitosti a délky slouží v syntezátorech k tomu určené bloky (VCO, VCF, VCA, ADSR). Ty se s některými obměnami vyskytují už asi 40 let prakticky ve všech klávesových nástrojích. Pokud u syntu zvládneme nastavení všech těchto „krabiček“, bude výsledkem kýžený bombastický zvuk. Nu a my si pak můžeme gratulovat ke složení maturity z programování syntezátorů.

Příště

V dalším díle ještě krátce zmíníme časový průběh tónu a pak už se podíváme na některé druhy syntéz, zmíníme jejich přednosti i nedostatky a vhodnost jejich použití.

Barevná spektra některých nástrojů Hlasitostní průběhy
Tagy Tajemství syntezátorů
Zvukový a hudební režisér, hudebník a aranžér, programování syntetizérů romanjez64@gmail.com
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY