Ta knížka bude porno pro milovníky kytar, užijí si všechny smysly

Píší se třicátá léta 20. století. V Americe se rodí jazz a němečtí řemeslníci v městečku Schönbach (dnešní Luby u Chebu) začínají stavět skvělé jazzové kytary. Už po pár letech jimi dobývají svět a zásadním způsobem se podílí na formování evropské jazzové scény. Kytarista Marek Rejhon a mandolinista a restaurátor Tomáš Dvořák sesbírali unikátní materiály o historii českých jazzových kytar, odhalili silné lidské osudy na pozadí jejich výroby a získali a zrestaurovali několik autentických nástrojů. A nyní plánují celý příběh představit světu.

První jazzové kytary vznikly na přelomu let 1922 až 1923 ve firmě Gibson. Koncept pochází od Lloyda Loara. Do jazzu se model L5 typický svými otvory ve tvaru písmene „f“ dostal až v roce 1928, kdy si jej pořídil Eddie Lang. „V té době v jazzu dominovalo banjo. Kytara byla zcela avantgardní – šlo o nejumělečtější, nejavantgardnější soudobý jazz. Byl to moderní nástroj a nikdo na něj neuměl hrát,“ říká Tomáš Dvořák, jeden ze spoluautorů projektu Bohemian Jazz Guitars Tribute.

Dnešní Luby u Chebu mají dlouholetou tradici výroby strunných nástrojů, zejména houslových. Ve 20. až 30. letech byla tamní produkce obrovská, řádově šlo o statisíce nástrojů vyvážených do celého světa. Byly mezi nimi i mistrovské nástroje. A právě zdejší řemeslníci zachytili poptávku po jazzových kytarách a začali je záhy vyrábět.

První jazzové kytary z dílen v českém Schönbachu vycházely z modelu L5. „V roce 1935 si nechal jeden berlínský kytarista z Ameriky přivézt Gibbson, model L5. Byla to vzácná a drahá profesionální kytara, jediný nástroj v Evropě. A kytaráři ze Schönbachu se k němu dostali. Vzali balící papír a tu kytaru si obkreslili,“ říká k počátkům české výroby jazzových kytar Marek Rejhon. První modely byly kopiemi. Nicméně nešlo o otrocké kopie, spíš o inspiraci. Nástroje vypadají odlišně – mají jiné zdobení, jinak hrají. Jejich autoři byli velmi tvůrčí a kytarám vdechli originální zdobený vzhled.

Za vznikem českých jazzových kytar stojí silný příběh českých Němců. Městečko Schönbach mělo kolem 5 tisíc obyvatel a většina rodin žila výrobou kytar. „Když se lidé ptají, kdo nástroj postavil, tak říkáme, že celý Schönbach,“ vysvětluje Tomáš Dvořák. Jedna rodina vyrobila tělo, jiná krk a další člověk dával nástroj dohromady. Celé město žilo výrobou jako jeden celek, jako jedna obrovská manufaktura. „Máme fotografie, jak lidé chodí s nehotovými nástroji po ulicích,“ ilustruje Dvořák tehdejší výrobu. Takto se vyráběla celá řada velmi kvalitních hudebních nástrojů. A samozřejmě vznikaly i mistrovské nástroje, u nichž je autor známý.

Po válce došlo k odsunu většiny obyvatel. Následoval komunistický převrat a s ním i znárodnění. Je až s podivem, že pár vynikajících výrobců zůstalo a ve výrobě kytar pokračovalo. Zůstala i rodina Alfreda Bräuera, jednoho z nejtalentovanějších stavitelů jazzových kytar. Na jednu stranu byli výrobci systémem nenávidění (v zápisech z tehdejších schůzí komunistické strany se řešilo, jak omezit jejich vliv na chod továrny), na druhou stranu byl jejich um potřebný. Rodiny tak zůstaly v Čechách až do roku 1968, kdy jedním z posledních vlaků odjeli do západního Německa.

Marek Rejhon s Tomášem Dvořákem postupně získali obrovské množství materiálů, dobových katalogů a vystopovali i hodně dobrých nástrojů. Svoje mnohaleté úsilí věnované pátrání po historii českých jazzových kytar se rozhodli publikovat. „Příběh nás zasáhl a máme pocit, že máme splatit dluh kytarářům, kteří byli téměř všichni německého původu. A dnes o nich nikdo neví a jejich jména nikdo nezná.“

Vzniká tak unikátní publikace, která bude obsahovat překrásné a podrobné fotografie restaurovaných nástrojů, jejich historii, fotografie z dobových katalogů a další materiály. Publikaci doprovodí CD s nahrávkami. Na nich uslyšíte autentické nástroje v duu, nebo triu – nástroje byly voleny tak, aby k sobě sedly, nebo jak k sobě historicky patří. Skladba pak je vždy ze stejného období, ideálně z téhož roku, kdy byl nástroj vyroben.

Autoři publikace řadu nástrojů, o nichž kniha píše, zakoupili a zrekonstruovali. Většina tehdejší produkce skončila v Anglii, takže nákup nástrojů nebyl jednoduchý: „člověk musí být trpělivý, sledovat inzertní servery, a když má štěstí, tak se kytara někde objeví,“ říká Tomáš Dvořák. Snad nejlépe proces nákupu ilustruje Marek Rejhon: „zavolal mi kamarád, že má nabídku, která platí čtvrt hodiny. Kytaru prodávala vdova po jejím majiteli a dodnes s jistotou nevím, kdo to byl.“

Kytary restauruuje Tomáš Dvořák: „Nejtěžší je se rozhodnout. Některé kytary jsou v pokročilém stádiu rozkladu. Každá kytara vyžaduje jiný přístup a způsobů, jak daný problém vyřešit je spousta. A nejtěžší je vybrat si ten jeden a jít to udělat.“ Jeden z nástrojů, model 465A Alfreda Bräuera, je celopřekližková kytara. Na první pohled to zní lacině, ale opak je pravdou. Jde o skvělý nástroj. Dýhy jsou lepené přímo do formy, design je vypracovaný tak, že dýhování nelze na první pohled poznat. Model je vyrobený z 5 vrstev, vrchní vrstva je smrková. Kytara má výrazné zdobení a luxusní provedení. „Vrstvení velmi řešili. Autorův bratr Hans pracoval na pile a celý život si hrál s tím, jak dřevo skládat, aby nástroj fungoval. Dělali to kvůli výrobním normám. V oblasti vrstvení jde světový unikát, kam až se s ‚překližkou‘ dostali.“

Kniha obsahuje silný příběh českých jazzových kytar a vynikajících řemeslných dovedností jejich tvůrců. Zaujme nejen kytaristy, či milovníky jazzu, ale i nadšence moderních českých dějin. Předkládá historii, která postupem času upadla v zapomnění. Tento projekt jí vrací pozornost, kterou si zaslouží.

Autoři projektu: Marek Rejhon (kytarista), Tomáš Dvořák (mandolinista), Karel Pazderka (fotograf)
Publikace by měla vyjít v posledním čtvrtletí příštího roku. Radost (si) však můžete udělat již dnes.

Podpořte projekt na Hithitu: zde.