Tata Bojs: Na své nástroje se učíme hrát doteď

Možná se budete divit, ale dokonce ani Tata Bojs moc nehrají v rádiích. Celoplošnému pokrytí přes všechny předpoklady nevyhovovali v devadesátkách a příliš mu nejdou na ruku ani dnes. Jejich koncerty jsou přesto plné. Ten nejbližší v Divadle Celetná vyprodali za třicet minut. Do Radia 1 za mnou na rozhovor a akusticky zahrát přišli Milan Cais, Mardoša, Vláďa Bár a Dušan Neuwerth – a teď vám z tohoto pěkného večírku u studiového táboráku kromě videa přináším i přepis. Líbilo se mně to. A dokonce jsem díky Tata Bojs doma i znovu začal cvičit.

Milane, říkal jsi, že lidé z koncertů Tata Bojs neodchází smutní, ale naopak vysmátí. Případně se smějí z vašeho utrpení. Stalo se vám někdy, že byste na koncertě opravdu trpěli?

Milan: Já trpím skoro na každém koncertě, ale zároveň si ho náramně užívám. Je to taková symbióza utrpení a radosti ze života.
Mardoša: Jsou dva druhy trpění. Trpění náročností, které je svým způsobem pozitivní, když se koncert daří. Jiné je ale trpět, když se nedaří a v nejhorším případě ještě rozbíjí věci, které potřebujeme, aby pro koncert fungovaly. To nás má šanci někdy i vykolejit.

Jak zpětně touto optikou hodnotíte vlajkovou loď turné, koncert ve Foru Karlín s tou vaší 2,5D projekcí – vyplula hrdě kupředu?

Milan: Nic se tam vyloženě nepokazilo. Při zpětného hodnocení nám ale přišlo, že lidi mohli být rozjetější. Do naší energie se nám je podařilo vtáhnout až ve druhé půlce koncertu. Když to porovnám s koncerty v menších prostorách, třeba v brněnském Sonu, tam jsem měl dojem, že to zaklaplo hned od prvního okamžiku, co jsme došli na pódium. Lidé se chtěli bavit a užít si s námi párty, což jsem třeba v tom Foru neměl. Možná i z nás tehdy šlo něco sevřeného, nervózního. Byl to po dlouhý době velký koncert. Od konce roku 2004, když jsme ve sportovní hale v Praze křtili Nanoalbum, jsme tak velký samostatný koncert neměli. Ta zodpovědnost byla veliká. Ale pocit jsem měl nakonec dobrý…
Dušan: Tady jsme trpěli s dobrým koncem. Bylo to myslím taky tím, že Forum je už velké. Je to už trošku jiný druh koncertu, než v menších prostorách, čímž myslím i Sono pro tisíc lidí…

Sám jsem s Tata Bojs pořádně začal právě se zmíněným s Nanoalbem a vůbec nejsilnější vztah mám k Ležaté osmičce. Speciálně skladby Světová s Vladimírem 518 (Svět je místo, co bude končit) a návazná Filmařská (Mám pocit, že nežiji, ve své vlastní režii). Tyto věci mě doma vždycky vybičovaly k večernímu cvičení, až se z těch leh-sedů s Tata Bojs stal na několik měsíců rituál. Máte vazbu i od svých fanoušků, že by vaši hudbu využívali jinak, než k běžného poslechu a tanci?

Milan: Dnes je moderní běhat, takže si ji myslím pouští hlavně do běhu. Na A/B jsme udělali písničku Běžec přímo pro běhání. Zaexperimentovali jsme tím, že jsem ten zpěv, který je pak na desce, nahrál na telefon. Přišlo nám, že v rámci sdělení té písně to funguje. Chtěli jsme, aby to bylo špinavější a autentické, skutečný záznam z běhu, s tím udejcháním a falešnýma koncovkama.

Vy sami hudbu, pominu-li Mardošo tvé skákání na koncertech, používáte taky při nějakých jiných než běžeckých aktivitách?

Mardoša: Hudbu mám rád, jsem sběratel a tak, ale paradoxně si ji nepouštím pořád. Vlastně mně i vadí si ji pouštět, když ji nemůžu opravdu poslouchat. Že by takto někde hrála… mě trošku ruší, když to šustí a neposlouchám to. Ale mám třeba takovou jarní desku, kterou si pustím rád vždycky, od Elvise Costella – Get Happy! Pouštím si ji už od roku 1993 a už se blíží její čas.

Na aktuálním albu jste se s rubikovkou a zvukem vrátili trochu do osmdesátek, byť po stránce zvuku aktuálních osmdesátek. Proč vlastně, když hned v Nadčasové zpíváte, že minulost je past?

Milan: Vlastně ani nevím. Najednou začaly chodit nápady s retro zvukama kláves, které připomínaly osmdesátá léta – a nás v ten moment napadlo, že by se ta deska o ty osmdesátky mohla otřít. A ten sound je pořád inspirativní. Když k němu přistoupíš z dnešního pohledu, dá se s ním pracovat. Ona už vlastně ta hudba je neustálé cyklování a recyklování starých zvuků a dávání do nových kontextů. Těžko se v dnešní době dá vymyslet něco nového. Ona ta deska zní nakonec míň jako 80's, než demáče…
Mardoša: Demáče jsou rok 85 a deska rok 89.

Když pokročíme dál do devadesátek a srovnáte, jakou jste měli pozici tehdy a jakou máte teď – je to pro vás dnes i s ohledem na technologie jednodušší?

Dušan: Devadesátky byly skvělou dobou, kdy jsme nic neřešili. Všichni se do toho pustili a my jsme se do toho pustili taky. V něčem byla jednodušší. Nikdo nic neuměl, nikdo nic nevěděl a všichni do toho šli po hlavě. Dneska už jsme všichni dál…

Milane, v jednom z rozhovorů jsi říkal, že máte zvuk, který nevyhovuje celoplošnému pokrytí. Vyhovoval mu ještě v těch 90's, aby vás víc hráli v komerčních rádiích?

Milan: Já myslím, že naše hudba nevyhovovala tehdy ani teď. V devadesátých letech jsme se učili hrát na své nástroje, což se učíme doteď. Učili jsme se písničky drze skládat v reálném čase veřejně na pódiu a v průběhu let, ať chceš nebo nechceš, se něco přece jen naučíš nebo okoukáš. Pak už k tomu skládání přistupuješ s drobným omezením tohoto vědomí. V tom je podle mého názoru ta největší změna. My jsme tenkrát byli ještě v tom nevědomí a úplně svobodně jsme přistupovali k akordům. Nic jsme neřešili a přišlo nám to skvělý. Dnes už bychom něco možná nepustili, nebo by to musel být jasný záměr.

Máme před sebou první hraní, kde se přesvědčíme, jestli to napětí zůstane i v akustických skladbách, bez elektroniky…

Milan: Počkej, my jsme si sem tu elektroniku vzali taky, takový pěkný táboráček. Doufám, že bude slyšet to praskání dřeva…
... načež dřevo opravdu zapraskalo a zazněla první skladba Radioamatér.

Jste s deskou A/B s odstupem stále naplno spokojení? Reaguju na Milana, protože tehdy mluvil o tom, že ráno přijde do studia, slyší tam po x-té rozpracovanou písničku a znovu si říká: „Ok, je to správně vymyšlený a zaranžovaný, líp už to nešlo…“

Milan: To bylo tím, jak jsme to dělali dlouho. Dřív jsme desky dělali nějak rychleji, nebo jsme je minimálně rychleji natočili. Máme teď trošku jiný princip tvorby. Jdeme od demonahrávek, které mají často už zvuky, které se nám líbí – a už dopředu víme, že tam zůstanou. Dřív jsme přišli do studia a tam jsme nahrávali vše z gruntu. Teď často k té kostře nástroje dohráváme znovu. Při nahrávání, jak jsem se v tom furt hrabal, jsem musel často přesvědčovat sám sebe, že tomu tu energii ještě chci dávat…

Je dobré si v určitý moment prostě říct dost a jít dál, ne?

Milan: To jo. Ale když nemáš ten vnitřní pocit, že je to už ono a že jsem ze sebe pro tu danou věc vymáčknul to správný, tak se mi to blbě říká. To pak musí přijít Dušan nebo kluci a říct, ať to nechám být. Hlavně mluvím o zpívání…

S Mardošou se Milane znáte už více jak pětatřicet let, tak jste celkem srostlí. Jak se vedle vás dokážou prosadit ostatní?

Vláďa: Oni jsou kluci velice tolerantní. Člověk si tam musí najít ty mezírky, kdy…
Dušan: … jsou tolerantní…
Vláďa: … nacházet si ty mezírky… a ty vyplňovat.

Ve Všechnopárty jsi, Mardošo, mluvil o sběru nápadů, včetně nočního skládání papučí do tvaru počátečního písmena, díky kterému se ti nápady ráno měly vybavit. Je pro tebe pořád aktuální hlavně deníček?

Mardoša: Nejšikovnější pro mě je napsat si nápad do mobilu a poslat si to na mail. Mám složku, která supluje deníček a aby nebyla zbytečně dlouhá, zakládám každý rok novou, ty výkřiky jsou pak učtitelné. Zrovna včera v noci jsem si nějaké poslal…

Na albu jste tradičně používali i samply, mj. z Kurosavových filmů. Které další nehudební věci byste chtěli dostat do vaší hudby – a zatím se vám to nepodařilo?

Milan: Otázka samplů na pořad dne přichází v momentě, kdy se pro něj ta písnička ta písnička otevírá, ne všude to funguje. Mardoša je velký sběrač samplů, má jich vždy nadprodukci, takže selektujeme. Konkrétně do písně Gastronaut jsme měli z toho Kurosawy natahána mračna, s Dušanem jsme to stahovali ve studiu snad hodinu, než jsme se tím prohrabali…
Dušan: Bylo to delší než jeho filmy…
Milan: … a našli jsme tam výkřiky, které tam zrovna perfektně seděly. To je ta důležitá selekce, kterou vždy musíme absolvovat. Je lepší, když je z čeho vybírat….

Tak si pojďme dát nějaký výkřik v rámci další skladby, jaký bude?

Milan: Budu křičet, že bych chtěl být jako Mona Lisa, ta písnička se jmenuje Sonda…

… a pak jsem skladbu předčasně před epilogem utnul…

Milan: Ukončil jsi to stejně jako na koncertě, kdy lidi vždycky začnou tleskat…

Přitom jsme ji tak často hráli Sonda je vítěznou skladbou hitparády Velká sedma za celý rok 2015… a stejně jsem ji takto utnul…

Vláďa: Protože vy konce nehrajete…

No, dnes budu muset díky vám opravdu trochu zkracovat, ale zpět k vám. Nechali jste se slyšet, že přestáváte zvládat dělat víc věcí naráz a takříkajíc „přešaltovávat“. Doteď jste se víceméně soustředili na hudbu, co bude dál?

Milan: Co se týče aktivit Tata Bojs, teď trochu pauzírujeme, ale udržujeme chod kapely koncerty. Víc pak začneme hrát zase přes léto na letních festivalech. A na podzim chystáme něco speciálnějšího, takový úkrok stranou. Hodně jsme se toho obávali a dlouho jsme řešili, jestli do toho jít… protože jsme si uvědomili, jak je to choulostivý. Abych to neobkecával, budeme hrát koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.

Už i vy?

Milan: Už i my…
Vláďa: Chtěl bych jenom podotknout, že jsme byli osloveni...
Dušan: … a když se to nepovede…
Vláďa: … tak je to na ně.
Milan: Nicméně my jsme s tím nakonec souhlasili a taky jsme si říkali, že je to svým způsobem výzva. Víme, jak to v historii to propojování rock'n'rollový kapely a velkýho symfoňáku párkrát dopadlo blbě a že jsou tam slepý uličky, kterýma se snad nebudeme ubírat. Je jisté, že spousta našich fanoušků to nezkousne a že nám to hodí hlavu. Pro nás je jistá záruka to, že aranže pro SOČR bude dělat Marek Doubrava, který s námi strávil spoustu let v kapele a dělá s námi doteď, když potřebujeme zaranžovat věci pro smyčce nebo klasičtější nástroje na desku. Byla naše podmínka, aby tam Marek figuroval. Navíc jsme se na pole vážné hudby už minulosti pustili s Ahn Triem, i když to byl jen komorní projekt. Každopádně už v tomto máme trošku strýčka, protože se bude vycházet z těchto aranží.

Jak by skladby ve výsledku měly vypadat?

Milan: Nechtěli jsme to pojmout jako jakési naše Best of a že tam budou všechny naše hitovky převedené do pompézních aranží. Chceme se všemi písničkami pracovat solitérně a s Markem jsme se dohodli, že zkusíme všechny plánované písně rozaranžovávat po sekcích – že třeba některá bude zaranžovaná jen v dřevěných nástrojích, jiná v plechových žestích, někde budou marimby a často bude naše kapela upozaděná a bude jen zvuk orchestru a zpěv… a někde zase chceme, aby vykouknul náš zvuk. Aby to zkrátka nebylo tak, že všichni furt hrajou dohromady je to obrovská zvuková hmota.

Půjde o jednorázovku, kterou budete i nahrávat?

Milan: Ano, je to jednorázová akce, plánovaná s vidinou toho, že to všechno natočíme a vyjde to u Supraphonu jako speciální deska, možná i na vinylu.

Teď 4. května proběhne váš tradiční akustický benefiční koncert v Celetné. Jaký máte celkově vztah k charitě a co konkrétně je za tímto projektem?

Milan: Řeknu už jen krátce pár slov a pak nechám mluvit kluky. Nadační fond Šestý smysl, který je se mnou provázaný, vzniknul na Praze 6 a snaží se tam lokálně pomáhat. Vždycky si vytipujeme osoby nebo ústavy, které pomoc potřebují a nasměrujeme tam daný projekt a peníze, pro který to vybíráme. Děláme dvě akce do roka, Vánoční Bazárek v divadle Semafor a Letní den, kde se hraje fotbal a je to takové odpoledne pro děti. Tyto dvě akce generují nějaké peníze a my s Tata Bojs do toho přispíváme tím, že děláme pravidelně na jaře koncert v Celetné. Je pro nás taková specialita, kterou jsme už dřív dělali pro Rozmarýnu. Nadační fond Šestý smysl je malý a nám se tyto malý charity líbí. Máme přehled, kam peníze jdou, komu jsme tím pomohli, co jsme pořídili... třeba speciální sedačku dítěti, které se nemůže hýbat.

Vláďa: Obecně se snažíme tyto typy koncertů nerozmělňovat, soustředit se na jednu věc a tu dlouhodobě podporovat. Zcela výjimečně zahrajeme i na jiných charitativních akcích, ale je to opravdu je výjimečné.

Koncert v Celetné byl vyprodaný snad za třicet minut, ale poprvé by to mělo být i live na Stream.cz – dá se nějak pomoct i díky tomu?

Milan: Ano, se Šestým smyslem jsme si nově pořídili DMS, což je velmi důležitá forma pomoci a na Streamu poběží všechny důležité informace. Každý bude moct poslat 30 korun a zvýšit konto. Divadlo Celetná má kapacitu 270 lidí, ale DMS to můžeme navýšit i pětinásobně.

Závěrem se zaměřme na vaše sny. Zůstaly vám s přibývajícím věkem spíše ty malé, jako natočit další dobrou desku, zahrát pěkný koncert… nebo před sebou máte ještě nějakou horu, kterou chcete zlézt?

Mardoša: Já můžu říct jen bokem, než si kluci vymyslí tu horu, že mám takový menší seznam, ale tam jsou vlastně hlavně ta CD…
Dušan: Ale je jich hora..
Vláďa: Já se teď budu stěhovat a v novém bytě budu mít pracovnu. Tak se těším, že se víc ponořím do muziky.
Milan: U Dušana jsme podle jména zjistili dvě hory.
Dušan: Takže už mám splněno. Vrátím se na Srí Lanku a tam budu na důchod.

Ještě než zahrajete poslední věc, nechceš nám, Milane, dát tip na dobré víno? Propadnul jsi prý francouzskému – speciálně z Burgundska?

Milan: Mě ta vína začala strašně bavit. Na Puškinově náměstí v Praze 6 je taková hezká vinárnička. Provozují ji sympatičtí Francouzi – a tam když zajdete, nějaké dobré víno vám určitě doporučí. Sám jsem si pak teď oblíbil vína z oblasti řeky Rhôny. Vína Cotes du Rhone jsou vynikající.
Vláďa: Musím potvrdit, od Milana jsem dostal k narozeninám jednu lahvinku…
Milan: Ovšem ty jsi dostal jinou: Château Lestage.

Možná je to dobrá motivace i pro vás, abyste si teď otevřeli nějakou tu lahvinku, byť i třeba moravskou, a užili si to, jako my ve studiu…

Milan: Když si ji otevřete, budete šťastnější…

… a v závěru se rozjela právě skladba Šťastnější. „Kdyby život měl smysl trochu jasnější, i já bych byl trochu šťastnější,“ zpíval Milan – a já měl dobrý pocit z naplněného večera.