teepee: Producenta Toma O. Marshe jsme při nahrávání desky vedli my

Dreampopové duo teepee vydává novou desku Where the Ocean Breaks, a to rovnou u berlínského labelu SPRINGSTOFF. Sešla jsme se s Miroslavem Patočkou a Terezou Lavičkovou, abych se dozvěděla, kde se dají ulovit producenti nebo jak vznikají videoklipy k novým singlům. Už dva roky teepee upínají svou hlavní pozornost do zahraničí, dva koncerty nedávno odehráli také na Eurosonicu v holandském Groningenu. Nyní je ale čekají tři koncerty v Česku, kde jste je dříve mohli vidět také po boku Lenny nebo Emmy Smetana.

Moje první otázka míří do Berlína. Jak jste se na berlínský label SPRINGSTOFF dostali? Bylo toto město váš záměr? A nemáte pocit, že je německá metropole muzikanty už poněkud přeexponovaná?

T: To byla velká náhoda. Hráli jsme tenkrát na Waves Vienna, což je takovej showcase festival ve Vídni a tam nás úplně náhodou viděl Rainer, šéf labelu SPRINGSTOFF. Po koncertu za námi přišel a byl z toho nadšenej a řekl nám, že má zájem s náma spolupracovat. A tak jsme se k tomu dostali.

M: A víc tu spolupráci nespecifikoval. Pak jsme tedy došli k tomu, že nejdřív byla Publishing company, pod nima jsme vydali první singl Running Around. Pak jsme řekli, že nám jsou blízký a že bychom chtěli, aby byli náš label, protože jsme se snažili najít český vydavatelství na tu novou desku. Ale přístupem labelu SPRINGSTOFF, tím, jaký hodnoty uznávají, tím, jaký jsou, jak nás přijali a jak věří naší hudbě, tak přirozeně přišlo to, že jsme se s nima spojili. A to, že jsou z Berlína a Německa, který je momentálě nejdůležitější pro evropskej hudební průmysl, je čistá náhoda. Přeexponovanej trh určitě je, proto taky teď máme problém najít booking pro německy mluvící země, na který se zaměřuje náš label. Ale aktivně na tom pracujem a věříme, že je to první zastávka, kam bychom měli jet po Polsku a Slovensku. Takže jsme si definovali jasný a realistický cíle – že bychom chtěli hrát v sousedních zemích a oni nám k tomu můžou jedině pomoct.

A bydlíte v Berlíně? Nebo máte v plánu se tam stěhovat?

T: Nebydlíme, ale teď je tam na Erasmu náš bubeník. My tam akorát rádi jezdíme.

M: A dokonce se tam teď přestěhoval náš producent, takže je možný, že na novou desku budeme jezdit do Berlína. A je vlastně škoda, že tam nebydlíme, protože jak jsem se teď dozvěděl, pokud je polovina kapely z Berlína, tak dostává finanční příspěvek od města. Má to své výhody tam žít.

Na nové desce Where the Ocean Breaks jste spolupracovali s producentem Tomem O. Marshem a dle vašich slov vám dal velký prostor pro experimentování. V čem tedy ty konkrétní experimenty spočívaly? Jak se podepsaly na finálním zvuku alba?

T: On nás nechal si hrát. Nevím, jestli je takovej přístup producenta bežnej, ale mám pocit, že ne, že to spíš vedou oni. Ale Tom nás nechal, ať my vedeme jeho, což bylo fakt skvělý. A pak do toho zasahoval jen tím, že nám nabízel, jestli nechceme zkusit to či ono, že to bude lepší. Hodně nám naslouchal, byl trpělivej a díky tomu jsme mohli vyzkoušet hodně různých věcí, ale taky kvůli tomu trvalo dlouho tu desku dodělat. Protože jednou jsme zkoušeli tenhle efekt, podruhý tenhle efekt a furt to nebylo ono, tak jsme zkoušeli třetí a nakonec z toho byl rok a půl.

M: A třeba písnička Closer má asi šest různých verzí. A jsou i takový další na desce. Takže ten prostor pro experiment bylo to nejcennější, co nám mohl dát.

Jak jste na něj vůbec přišli?

T: Náhodou. My jsme totiž jeli turné s jeho kapelou Those Goddamn Hippies, a tak jsme se seznámili a lidsky si hodně sedli. Když jsme potom řešili, s kým natočíme singl, tak nás napadlo, že ho můžeme zkusit. Jeli jsme tedy za ním do Vídně, dali jsme mu ty písničky a jemu se líbily.

M: Akorát doplním historii – on produkoval desku našim kamarádům, český kapele Holden a poprvý nás slyšel hrát před Oh Wonder v roce 2016 nebo 2017. Naše hudba se mu líbila a i proto byl otevřenej spolupráci. Takže dostali jsme se k němu přes známý z českejch kapel a on nás přijal.

Míro, ty jsi říkal, že od jedné skladby máte šest různých verzí. Jak tedy vybíráte tu finální?

T: Těžko. To byl takovej kámen úrazu – když už jsme to finišovali – říct si, která verze je to ono. Protože ve všem bylo něco fajn. Ty dvě slova jsou důležitý, protože každýmu se líbilo něco jinýho.

M: Byl to kompromis. Kompromis a emoce. Řekli jsme si – na verzi A se mi líbí kopák, na verzi B se někomu jinýmu líbila zase kytara, tak jsme ty věci spojili a pak už jsme jen hodnotili, jestli to v nás vyvolává tu emoci, kterou ta písnička má vyvolat, jestli to funguje pro to sdělení. A pak jsme to lepili. Byly tam i vyhrocený situace, kdy jsme s něčím fakt nesouhlasili, ale zase v jiný skladbě jsme udělali jinej kompromis a o tom to celý je – o nalezení tý správný verze. A přitom žádná verze asi není správná. Je to spíš otisk toho, kde jsme hudebně byli, když jsme tu píseň dělali a už to nezměníme. Můžeme jen skládat další hudbu.

Deska vznikala mimo jiné na chalupě v Beskydech. Do jaké míry je pro vás zásadní prostředí, kde děláte muziku?

T: Pro mě to zase tak zásadní není. M. to má jinak, ale já můžu složit písničku úplně všude. Pro mě to není moc o tom, co mě kde obklopuje, ale spíš co se mi děje uvnitř. Takže můžu bejt na fakt ošklivým místě a může z toho vzniknout něco hodně hezkýho. Ale M. má rád přírodu a…

M: Já teda taky dokážu složit písničku nezávisle na místě, ale myslím si že když se vjemy podpoří něčím dalším, že to může vést k něčemu zásadnímu. Důležitý je, aby se člověk v tom místě cítil dobře. Studio, ve kterém jsme tu desku nahrávali, nemělo okna a bylo ve sklepě. Světlo jsme viděli, akorát když jsme vycházeli ze studia a někdy ani to jsme neviděli za celej den. Kromě Beskyd jsme ještě nahrávali na mojí chatě a v Praze… Kdekoiv, kde se ten člověk cejtí dobře, je to fajn a když je hezká příroda okolo, tak je to jedině plus. Pro mě. Je to něco, co mě nabíjí. Občas je důležitý si odpočinout a tu mysl vyčistit. Když jsme měli dvanáctihodinový nahrávací sessions, tak já jsem se třeba v těch Beskydech krásně proběhl na kopec a byl jsem spokojenej. Všechnu frustraci jsem někde nechal.

T: Pro nás odjet do Beskyd spíš znamenalo se někam společně zavřít. Někam, kde je to fajn, kde člověk může vypadnout ven a bejt vlastně spolu. A něco tam společně vymyslet. Bejt taky úplně odproštěnej od města.

Jak dlouho jste tam byli takhle zavření?

T: Tejden.

Zajímá mě technika a technologie, které pomohly novému albu na svět. Prozradíte, co používáte za vybavení?

M: Kdybychom se měli bavit o kytarovejch efektech, tak tu budeme hodně dlouho. Ale to je vlastně další taková věc, která nás posouvá – že ty možnosti jsou nekonečný. Když si porovnám, jak jsme začínali, že jsme na koncert vyrazili se dvěma kytarama a teď máme plný auto věcí, tak je to všechno jen o nových způsobech vyjádření. V posledních letech jsme si začali nahrávat sami na počítači, z čehož vznikají dema, ale zároveň tam vznikají další nápady. Počítač se zkrátka stal takovou novou součástkou skládání, která to obohacuje. Už to není jenom písnička s kytarou. Ale i tu kytaru se snažíme expandovat, někdy to dopadá tak, že už to vlastně ani není kytara a zní to jako jiný nástroje. Jakýkoliv efekty jsou pro nás důležitý.

T: No ne, nejdůležitější jsou pro nás reverb a delay. A pro mě ještě volume pedál. To jsou zásadní věci, který musíme mít, abychom zněli jako teepee. Jinak už to jsou jen takový cingrlátka kolem, který to hezky dobarví.

Svou hudbu jste měli možnost prezentovat na několika zahraničních festivalech. Naposledy teď na Eurosonic v Holandsku. Kde se vám hrálo nejlépe a jaký z festivalů byste svým kolegům z branže s klidem doporučili?

T: Já bych jim doporučila právě Eurosonic. Je to totiž skvělej zážitek – strašně moc lidí, strašně moc kapel a naprosto úžasná atmosféra. Tenhle koncert jsem si moc užila na to, jak jsem z toho byla nervózní. Říkala jsem si, že tam určitě budou nějaký důležitý lidi a co když to pokazíme. Celé město tím festivalem žije.

M: Na každým showcasu je to něčím jiný. Nejvyhrocenější showcase byl Reeperbahn v Hamburku. To bylo daný tím, že jsme během tří dnů měli tři koncerty a několik rozhovorů. Člověk furt přebíhá a snaží se do těch tří dnů, kdy je obklopenej hudebníma profesionálama, nacpat co nejvíc. A pak si to celý neužije a bojí se, aby všude byl včas. Na Eurosonicu jsme hráli dva koncerty, ale tím jiným přístupem a tou vlnou, na kterou tam všichni byli naladění, to bylo příjemnější, byť je to daleko větší festival. Krásný zážitky máme i z Polska z festivalu Enea Spring Break. Poznaň je tak malá, že tím žije celé centrum a to centrum je na pár dní proměněný…

T: ... v takovej ostrůvek hezkejch talentovanejch lidí. Je to fakt hezký. Na takových festivalech máte najednou pocit, že jsou všichni stejný jako vy. A to se mi na tom líbí. A ještě teda musím zmínit Waves Vienna, tam to bylo taky super.

M: Doporučujeme teda jakýkoliv kapele jakýkoliv showcase, protože – už jenom z naší zkušenosti – je to všechno o náhodě a nikdy nevíte, kde si vás někdo všimne. Ten člověk z labelu si nás všiml jen díky tomu, že procházel kolem toho místa, kde jsme hráli a nějak se mi to zalíbilo. Chvilku postál, poslechnul si to a vznikla z toho spolupráce.

Máte představu pro jak velký publikum jste tam hráli?

M: Kolem sta lidí. Na druhém koncertě. Na tom prvním mezi sedmdesáti a sto lidmi. Ten první koncert ale byla recepce a na těch takzvanejch recepcích je to vždycky podle země nebo regionu. A lidi se tam akorát chodí najíst a napít zadarmo a vy jim tam hrajete na dobrou chuť. Ale i to občas stačí.

T: A navíc tam pořád někdo korzuje. Na začátku koncertu máte třeba sto lidí a najednou se to vyprázdní a je jich tam osmdesát, pak je jich tam zase sto. Lidi v podstatě chodí po různých kapelách, takže jsou tam třeba na dvě písničky a jdou dál.

Pojďme se podívat na vizuální stránku písní. Jak vznikal videoklip k pilotnímu singlu Around It, což je dle vašich slov píseň o hledání sebedůvěry ve světě, který odsuzuje jinakost? Budou i další videa?

T: Budou! Už se chystají dva. U Around It jsme chtěli, aby to bylo něco, co vyjadřuje to, že jsme nešťastný a uvězněný v normalitě, která nám nedává moc prostor na to bejt jedinečnej. A když je člověk jedinečnej, tak bývá často souzenej a lidi ho moc nepřijímaj. Takže jsme se sešli s Baobab duem, který vymysleli ten nápad s provázkama. My v tom klipu jdeme tím ošklivým rigidním světem do týpíčka, kam vlezeme a najednou je všechno super, všichni jsou divný a můžou si dělat co chtějí a bejt kým chtějí. Tohle byl tedy ten nápad, jestli se to podařilo, to úplně nevím, doufám, že jo. Doufám, že když se na to někdo podívá, že to tu zprávu předává.

M: Co se týče budoucích videoklipů, tak teď zrovna vzniká klip na jihu Anglie. Je to příběh k poslednímu singlu Parallel World. Figuruje tam surfování a v podstatě to jde po příběhu toho textu. Je to o úniku do místa, kde je tomu člověku dobře, je to o osvobození. Nevím, jestli to můžu prozrazovat, ale je tam slečna, která běží na pláž a pak surfuje, protože surfování pro ni představuje nalezení klidu a odproštění se od každodenních problémů. V tuto chvíli klip vzniká a měl by vyjít ještě v bezprostřední blízkosti vydání desky. A dovolím si tvrdit, že to bude ústřední klip pro celý album, protože tam bude figurovat oceán a možná tam budou i nějaký paralely na naše první album.

Není teď na jihu Anglie zima?

M a T: Je tam velká zima!

T: Ale furt se tam dá surfovat.

M: Surfujou tam v tlustejch neoprénech s kapucí na hlavě. Ale z pozice kameramana je to nepříjemný. Pak třeba půlhodiny necítí končetiny. My jsme celej přebal desky taky fotili na jihu Anglie.

T: V březnu. Takže to byla podobná situace.

M: A máme i fotky, kde stojíme ve vodě a musím říct, že jsem nikdy takovou zimu na nohy nezažil. Fakt ne. A tam vlastně i začal vznikat třetí klip, kterej chystáme. Jde o klip k Hazel Trees, kterej by měl vyjít po desce. Je to nepříjemný bejt v tuto dobu v oceánu, ale stojí to za to.

Čekají vás teď tři koncerty, a to 3. února v Brně, o dva dny později křest desky v Praze a 7. února hraní v Plzni. A co dál?

M: Už se nám plní kalendář festivaly. Oficiálně zatím není nic potvrzený, takže bohužel nemůžeme nic zmínit. Čekáme taky na potvrzení toho, že bychom mohli předskakovat jedný větší zahraniční kapele. Ale to taky nemůžeme zmiňovat. Kromě toho pojedeme několikrát do Polska – čistě my dva jako duo. S celou kapelou už máme potvrzenej koncert v dubnu v Drážďanech. Kolem toho bychom chtěli postavit nějaký turné v Německu a ideálně si zahrát znovu ve Vídni. V Česku nás asi moc koncertů nečeká, protože jsme za posledních pět let objeli úplně všechno od Aše po Frýdek-Místek a upřímně…

T: ... už nám to nedává moc smysl.

M: Teď uděláme tyhle tři koncerty a doufáme, že tam lidi z menších měst přijedou. Chceme se teď zaměřit na jiný věci, a to zejména dokončení videoklipů a pokusit se hrát s novou deskou v zahraničí.

Jak už jste zmínili, desku jste nahrávali ve vídeňských Aurora Studios. Jak se vám tam pracovalo?

M: Dovolím si tvrdit, že se z toho stal takovej náš třetí domov, protože jsme tam strávili stovky hodin. Jakmile jsme tam vstoupili, tak jsme se naladili na úplně jinej mód. Dělali jsme dvanáctihodinový nahrávací dny a snažili jsme se to dělat tak hezký, jak jen jsme mohli. V létě bylo horko, v zimě byla zima.

T: Nefungovalo tam moc topení a klimatizace. Ale jinak to tam bylo hodně hezký.

M: To studio má obrovskej liveroom, kde jsme natáčeli hlavně bicí. Studio je ve sklepě a má pět šest místností a je tam prostor, kde nahrávat vokály, to je oddělený od hlavní místnosti, kde je studio, je tam kuchyně, chodba, kde si můžete sednout na gauč a mít se hezky. Pro nás to byl obrovskej zážitek, protože jsme poprvý dělali desku ve studiu. Ty předchozí alba jsme dělali buď ve zkušebně nebo v obýváku, což mělo taky svoje kouzlo. Ale bejt obklopenej technikou je inspirující, snažili jsme se pochopit všechny ty čudlíky a snažili se vzít si z toho co nejvíc.

Kolik členů má aktuálně vaše kapela?

T: Čtyři. Loni jsme přibrali bubeníka Tondu a teď máme i multiinstrumentalistu Prokopa, který hraje na basu, na klávesy a na všechno, co umí. Je to super, protože to dodalo hudbě úplně nový rozměr a máme spoustu možností, jak to interpretovat. Kluci do celýho procesu taky hodně zasahujou a dávaj tomu šmrnc.

Singl No Reason má na YouTube kanálu Mr Suicide Sheep téměř čtvrt milionu přehrání. Co pro vás taková čísla znamenají?

T: Když si představím, že nás slyšelo už čtvrt milionu lidí, tak je to super. A doufám, že to někoho z nich oslovilo, že si to zapamatujou a že nás budou poslouchat dál.

M: Větší radost, než z toho čísla, máme z toho, že tu písničku si potom pustili na Spotify, kam to přineslo už teď sto tisíc přehrání. A taky to – a to je nejdůležitější – že nás pak sledujou i na jinejch kanálech a ideálně přijdou i na koncert. Psaly nám desítky lidí, na základě toho nás začaly sledovat na YouTube a nějakým způsobem se naladili na naši vlnu a sledují naši tvorbu. A to je na tom to nejkrásnější.

Nové album má jedenáct skladeb. Můžete prozradit, která ta skladba vás z muzikantského hlediska baví nejvíc. Která vás nejvíc potrápila?

M: Tím bych klidně rád začal. (smích) Písnička Parallel World, ke který byť jsem složil hlavní kytarovej part, tak potom byl problém, abych do ní vložil všechno to, na čem jsme se s producentem domluvili. Všechno to vyjádření, dynamiku a rytmus. Trvalo mi to stovky hodin. Ten poslední tejden, kdy jsem to měl odevzdat, jsem každej den nahrával třeba pět až deset hodin tu kytaru a furt to nebylo ono. Myslím si, že to mě muzikantsky hodně posunulo v tom, že si dávám pozor na dynamiku a rytmiku. Za celou kapelu mě asi nejvíc posunula písnička Around It, protože je žánrově dost jiná od všeho, co jsme doposud dělali.

T: Pro mě byly největší výzvou písničky, který jsou na klavír, protože to není úplně můj nástroj. A hrozně mě to bavilo skládat s Tomem písně Starving Hands a Hazel Trees. Vlastně díky tomu teď umím hrát na piáno. Vím teď, co všechno ten nástroj dokáže, jaké se na něm dají vytvořit variace.