Téměř zapomenuté nástroje minulého století

Dnešní výrobci hudebních nástrojů se předhánějí, kdo udělá lepší technologii, kdo bude mít lepší samply, věrnější zvuk, lepší kladívkovou mechaniku, kdo vyrobí aparát simulující všechny aparáty světa s takovou přesností, že se tomu až nechce věřit. Moderní muzika se tvoří v podstatě už jen klikáním myši u PC a několika gigabajtovou databází zvuků. Syrový zvuk se dnes bere jako něco neprofesionálního. Schválně, kolik post efektů se objeví na kytarové stopě průměrné kapely při nahrávání ve studiu? A v téhle přetechnizované době digitálu jsem dostal v dědictví koncertní akordeon…

Tahací harmoniku jsem vždycky chtěl a hned, jak jsem dorazil domu, jsem musel jí vyzkoušet. Otevřel jsem kufr připomínající spíš objemnej "loďák" a opatrně jsem harmoniku vyndal. Není vůbec lehká, a to mě překvapí úplně pokaždé. Při prvním průzkumu zjišťuju, že se jedná o Delicii Carmen IV a že je ve velice dobrém stavu. Jistě by se dala obratem dobře zpeněžit, ale to prostě člověk s kladným vztahem k muzice prostě neudělá, a tak jsem začal cvičit. Notnou chvilku mi trvalo, než jsem přišel na systém basů a už jsem zkoušel první písničky. Po kytaře, kde do toho člověk řeže v drtivé většině na 4 doby, jsou držky příjemnou změnou… Bytem se nese trojka "um ta ta, um ta ta".

Záda sice už bolej, ale úžasný dunění basů mi nedovolí přestat a zkouším to pořád znova a znova. Nevím proč, ale pokouším se zahrát úvodní melodii z prastarého TV seriálu Chalupáři a neskutečně se u toho bavím. Mám pocit, že jsem se přenesl právě do té doby 70´ let, někam na vesnickou zábavu. V půl jedenácté radši nástroj odkládám, protože to prostě nejde ztlumit a panelák je panelák.

Každej den to pak drtím fascinován zvukem a jeho polyfonní skladbou, hraju si s registry (má jich 11 u kláves a 3 u basů). Už se objevují i další písničky jako třeba Amélie z Montmartru, pár lidovek, reggae, Celine Dion Titanic a další úlety. Koncertní úroveň to zdaleka není, ale takhle sobě a sousedů pro radost, proč ne.
Definitivně mě harmonika dorazila, když jsem neopatrným nasazením vyškubl jednu klapku. Po marném boji jsem musel chtě nechtě harmoniku rozebrat, abych se k úchytu klapky dostal blíž. Nevěděl jsem co kde jak na čem drží nebo nedrží, ale rozhodl jsem se opatrně sundat přední kryt a šlo to. Tam na mě čekal dokonalý mechanizmus precizní ruční práce. Několik děr jako čtverečkovaný papír a některé zakryté, tak jsem přepnul registr a pochopil, otevřela se jiná okénka a jiná zase zavřela. Klapky pak tyto průduchy zakrývají filcem a zvuk je takový, kudy zrovna proudí. Nicméně je to dráteček tam táhlo sem, šroubeček tady. Naneštěstí jsem spolu s klapkou vysadil i pružinku a tu nasadit zpátky, aby klapka vůbec fungovala, zabralo hodně času včetně změny staršího šroubováku na "pružinkodržák" a spousty, spousty sprostých slov na adresu pružnosti a nepoddajnosti pružinky. Ale podařilo se a můžu opět hrát a nechat se unášet třídobým taktem a orchestrem na hrudníku.

Dneska je harmonikářů a heligonkářů jen málo. Každý dá přednost spíše klávesám, kde si můžou zvuk nastavit. A nebo rovnou v PC poslepují pomocí samplů skoro celou symfonii. Vývoj a technologie se zastavit zkrátka nedá, ale setkat se s takovým nástrojovým pamětníkem, jako je několik desítek let starý mechanický akordeon, je zážitek, který doporučuji každému muzikantovi.

Na starou dobrou Deliciu hraje i Radúza...

Tagy: