Terezo, od vydání vaší první desky Půlnoc uplynulo osmnáct měsíců – a vy už přicházíte s novým albem. Co že tak záhy?

Cítila jsem tvůrčí svobodu a přetlak. Na albu Půlnoc jsme pracovali s písničkami, které jsem složila v období od mých patnácti do dvaceti let, kdy jsem se pořád ještě hledala. Taky s prací v nahrávacím studiu jsem se teprve seznamovala. Proto jsme hned po vydání první desky začali s Martinem Ledvinou pracovat na albu číslo dvě. Dokonce to bylo přesně v den, kdy Půlnoc vycházela. Na jaře minulého roku jsem prostě uzavřela jednu kapitolu a už v létě jsem měla napsaný materiál na další album. Věděla jsem, že mám co říct a jak to vyjádřit.

Debut Půlnoc a novinka Lampiony se k sobě mají jako (půl)noc a den. Co vás vedlo k tak velké změně – hlavně ve zvuku nahrávek?

Album Lampiony zní tak, jak zní, hlavně díky první desce, na které jsem si mohla vyzkoušet spoustu poloh a stylů. Když jsem přišla za Martinem Ledvinou s novými demosnímky, už jsem měla představu, jak by mohlo ve výsledku celé album znít. V některých nových skladbách jsem slyšela rockovou kapelu, v jiných třeba i orchestrální aranžmá, v dalších zase akustickou písničkařinu. Do toho začal chrlit nápady i Martin a celé to do sebe krásně zapadlo.

Album Půlnoc jste natáčela s několika producenty, tentokrát se o produkci vašeho alba staral jediný člověk. Bylo to pro vás komfortnější svěřit se do výhradní péče Martina Ledviny?

Martin byl jedním ze čtyř producentů mého debutového alba a produkoval i moje první EP Zhasni den. Vždycky jsem se s ním radila, co s novými písničkami dál udělat, vlastně už od svých úplných začátků. Album Lampiony už vznikalo rovnou s ním, neměla jsem potřebu shánět někoho jiného a vlastně jsem ani nechtěla. Najednou jsme si prostě sedli, práce ve studiu nás hodně bavila a deska vznikla úplně přirozeně.

Už jste zmínila, že na albu Lampiony nastavujete hned několik tváří – jsou tam kytarové písničky, rocková kapelová muzika i smyčci podbarvené klenuté melodie. Ve které z těch poloh se cítíte nejlíp?

To nejde takhle říct. Pro mě to jsou všechno písničky, které jsem složila v určité náladě a na základě toho jsme pro ně hledali odpovídající zvuk. Nesnažili jsme se všechno tlačit do jednotného stylu, každou píseň jsme produkovali tak, aby jí to prospělo. Všechny polohy, ve kterých mě na desce najdete, jsou mi naprosto přirozené. Ať už je to rockový Vodopád, křehká písnička Chybíš anebo úplně syrová akustická věc Na viděnou, kde se doprovázím jen na kytaru.

Při pestrosti alba bylo asi docela těžké vybrat jako první singl skladbu Kdo jsme byli. Váhali jste dlouho, kterou písničku zvolit?

Šli jsme na to podle citu. Spolu s písničkou Lampiony, která vyjde jako druhý singl, charakterizuje skladba Kdo jsme byli celou desku asi nejlíp. A nejen desku, vlastně i to mé nynější já.

Písničky si píšete už od dvanácti a zatím cokoli, co jste natočila, nese váš vlastní rukopis. Neláká vás někdy nechat si něco napsat od jiných autorů?

Asi bych si to i ráda vyzkoušela a třeba na to jednou dojde. Ale zatím tu potřebu nemám. Dokud mám sama co říct, baví mě to takhle. Je to ta nejpřirozenější cesta.

Když jsme dělali rozhovor k desce Půlnoc, řekla jste mi, že většina vašich písniček vznikla v noci. Jste pořád, co se tvorby týče, noční pták?

Na tom se moc nezměnilo. Když nemůžu v noci spát, protože mi pořád v hlavě jedou nějaké nápady, sednu si ke klavíru nebo vezmu kytaru – a zkouším psát. Říkám si, že aspoň ten noční čas nějak využiju. (smích) V poslední době mě ale napadají písničky i jindy, třeba ve sprše. Nebo když řídím – refrén skladby Bloody Mary ke mně přišel, když jsem jela autem za Martinem do studia. Když jsem zaměstnaná něčím jiným než tvorbou, často mě paradoxně napadne něco, co si musím zapsat nebo jinak zaznamenat. Když se to stane například v autě, klidně zastavím na nejbližší benzince, nahraju si ten motiv do telefonu a zase jedu dál. (smích)

Nové album je jiné i tím, jak jste ho nazpívala. Váš hlas mi přijde dospělejší a možná i dráždivější – třeba v Bloody Mary je zastřený až tak, že bych vás v té písni hned nepoznal.

Máte pravdu, před nahráváním Bloody Mary jsem byla trochu nastydlá. (smích) Ve studiu už jsem se cítila v pořádku, ale hlasivky se asi ještě dávaly do kupy, nebyly stoprocentně ready, a tak jsem zněla trochu chraptivě. Mimochodem, v mém oblíbeném seriálu Přátelé je scéna, ve které se Phoebe taky pokouší o zastřený hlas. Na rozdíl od ní jsem k němu přišla ani nevím jak.

Vaše dosavadní image osamělé písničkářky s looperem je s novou deskou minulostí. Budete už vystupovat jen s kapelou, nebo chcete i nadále koncertovat sólově?

Nechci looper úplně opustit, už ke mně tak nějak patří, takže sólově vystupovat budu i dál. Ale teď mě hlavně baví koncerty s kapelou. Energie, která jde z kluků za mnou, je skvělá.

Vaši kapelu tvoří kytarista Mirek Malík a bubeník Marek Fryčák. Jak jste se dali dohromady?

Míru Malíka jsem znala díky koncertům s kapelou Jelen, kde si původně přivydělával jako technik. Skamarádili jsme se a jamovali spolu po koncertech na hotelu. Už před časem jsem mu říkala, že jestli budu mít jednou svoji kapelu, chci, aby mi v ní hrál na kytaru. Podobně to bylo s Markem Fryčákem. Znala jsem ho už z kapely Marka Ztraceného, ve které hrál na bubny. Když po koncertech v Edenu Marek Ztracený oznámil koncertní pauzu, hned jsem Márovi řekla, jestli mi nechce přijít nahrát bicí do některých nových písniček. Tak jsme se ve studiu sešli ve třech a všichni jsme si ohromně sedli.

Jste pořád hodně mladá písničkářka. Jak snášíte poradní hlasy, které zaznívají v souvislosti s vaší hudbou?

Dobře. A někdy je vyloženě potřebuju. Samozřejmě, každý má svůj názor, ale když se mnou něco z toho, co mi druzí řeknou, rezonuje, jsem za ty poradní hlasy vděčná. Nakonec si to v hlavě stejně sama přechroustám, ale snažím se být otevřená.

Dlouho jste hrála závodně volejbal. Vnímáte dneska producenta podobně jako trenéra v době, kdy jste sportovala? Dají se ty profese srovnat?

Jsou si v něčem hodně podobné. Ale trenéra musíte ve sportu poslouchat daleko víc než producenta ve studiu, protože ve studiu jsem to já, o koho jde především. Producent je pro mě parťák, kdežto ve vztahu trenér a sportovkyně je ten poměr sil jiný. Úplně jinak vnímám i sport a muziku. Volejbal byl pro mě hlavně soutěžení, zápasy, turnaje, ale hudba není soutěž, je to umění, které je hlavně o emocích, radosti, lásce.

Zajdete si ještě zahrát volejbal?

Snažím se. Teď v létě jsem moc nehrála, protože jsem měla spoustu koncertů. Ale zrovna předevčírem jsem si byla zahrát a namohla jsem si rameno. Což je důkaz, že sport šidím a měla bych se mu věnovat častěji. Poskakovat po pódiu prostě nestačí! (smích)

V létě jste opět předskakovala na koncertech spřátelených kapel – tentokrát jste putovala republikou s Divokým Billem a poprvé taky s Kryštofem. Jaké to bylo?

S Kryštofem jsem odjela nádherné turné po českých a moravských zámcích. Kluci hráli svoje písničky s cimbálovkou, bylo to takové komornější, akustičtější turné, a tak jsem se jim tam jako písničkářka s kytarou hodila. Koncerty měly úžasnou atmosféru, člověk se navíc podíval na krásná místa, o kterých ani nevěděl. Bylo to skvělý. Kryštof je kapela složená z profíků a současně fajn lidí, což je ideální kombinace.

Rozehřívala jste i publikum Davida Kollera, Pokáče, kapely Mirai či Ewy Farné. Jak roli předskokanky vnímáte?

Je to pro mě inspirace a obrovská škola. Jsem vděčná všem, kdo mě vzali s sebou na turné a je báječné, že to byly kapely napříč žánry – ukázala jsem se tak širokému spektru publika. Vždycky je zajímavé vidět, jak to funguje u jiných muzikantů a skupin, vždycky si z toho vezmete něco pro sebe. Ty roky předskakování byly dobrá příprava na to, abych se mohla hudbě věnovat opravdu pořádně. Protože mým snem je dělat muziku na dvě stě procent.

Splnila jste si na koncertech, kde jste byla hostem, i nějaký dětský sen?

Vyrostla jsem na tvrdší muzice, takže třeba koncerty s Divokým Billem byly pro mě obrovská čest. Mám takovou vzpomínku z dětství. Bylo mi asi šest, někam jsme s tátou jeli a v autě zněla skvělá muzika. Pídila jsem se po tom, co to je za kapelu – a taťka povídá: „Zlatíčko, to je Divokej Bill!“ No, a nedávno jsem té kapele na koncertě křtila desku. Jako šestiletou holčičku by mě fakt nenapadlo, že se něco takového někdy stane.

Váš táta, který vás k muzice přivedl, je ze severu Moravy, z Havířova. Cítíte nějakou spřízněnost s muzikanty z toho regionu, Miraiem Navrátilem, Ewou Farnou, Davidem Stypkou...?

Mám ráda Ewu Farnou, to je hrozně vřelá osoba a vážím si toho, že už když jsme se začaly potkávat na festivalech, vždycky se ke mně chovala jako ke kolegyni. Když jsem byla malá, dost jsem k ní vzhlížela. Babička měla její desku, živák, který Ewa vydala někdy v osmnácti. Zavírala jsem se s tím cédéčkem v obýváku, místo mikrofonu jsem si vždycky vzala ovladač a hrála si na Farnou. (smích)

Už dva roky jste vysokoškolačkou, studujete pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. To máte domů na sever Moravy hodně daleko.

Ale z Prahy, kde se už odmala pohybuju, je to do Ústí kousek. Šla jsem tam kvůli hudbě, v Ústí mají jednooborovou hudebku, která třeba v Praze není. Poprvé v životě se pořádně vzdělávám v hudbě a musím říct, že je to hodně inspirativní. Teď jsem ukončila druhák a čeká mě třetí ročník a hned pak státnice. Jsem zvědavá, jak to budu napřesrok zvládat, protože mi v létě zase začnou festivaly a současně budu muset šprtat.

A co studentský život? Užíváte si ho?

To teda užívám, naplno. Jsem v Ústí i na koleji, na Klíších. Rodiče jsou z Moravy a na kolejích v Praze si zažili své. Vždycky mi vyprávěli divoké historky z časů studií, tak jsem zatoužila zažít to na vlastní kůži. Jediné, co v Ústí postrádám, je kultura. V Praze jsem byla zvyklá chodit do divadel, na koncerty, vždycky bylo kam jít. V Ústí je těch příležitostí míň.

Nebojíte se, že vám hudební vzdělání jako autorce a interpretce může ubrat na přirozenosti, spontaneitě?

Lidi říkají, že to může nastat. Ale já se snažím, aby mě studia jako muzikantku spíš obohatila, abych načerpala novou inspiraci a naučila se něco nového. Na škole máme třeba povinný klavír, takže se už dva roky učím hrát na nový nástroj a hodně mi to dává. Poslední věci, které jsem složila, už vznikaly hlavně s klavírem, třeba písnička Bloody Mary byla nejdřív klavírní instrumentálka, až pak jsem ji otextovala a nakonec je na novém albu s kytarou a bicími, i když ten původní klavír se tam taky ozývá.

Dá se říct, že s proměnou zvuku vašich nahrávek i vašeho výrazu coby zpěvačky jste se změnila i vy jako osobnost? Mluvím teď s jinou Terezou než před rokem a půl, kdy jsme se bavili o albu Půlnoc?

Nemyslím, že si povídáte se zásadně jinou Terezou. Ale určitě jsem se v něčem změnila. Za poslední rok se v mém životě stalo hodně věcí, které mě ovlivnily a posunuly. Myslím, že jsem se stala dospělejší ženou.

Písničky píšete už deset let. Představujete si sama sebe za další desetiletí? Kam byste to ráda dotáhla?

Chtěla bych hrát, koncertovat a doufám, že budu mít pořád dost inspirace a chuti psát nové písničky. A taky bych si přála, aby lidi chodili už čistě na mé koncerty a aby jim moje hudba dělala radost. Myslím, že to je ve zkratce sen každého muzikanta. A já nejsem výjimkou.

Tereza očima producenta Martina Ledviny

Jedenáct nových písní Terezy Balonové podpořil svou produkcí ostřílený Martin Ledvina, který se v minulosti zásadně podepsal i pod nahrávkami Lenky Dusilové, Anety Langerové nebo Davida Stypky. Jeho podíl na albu Lampiony je nepřeslechnutelný – proto jsem položil několik otázek také jemu.

Jak moc se Tereza Balonová posunula od debutové desky Půlnoc?

Oproti první desce Tereza vyrostla osobnostně i muzikantsky. Když jsme Lampiony natáčeli, chtěl jsem, aby mi byla rovnocenným parťákem. Šli jsme po emocích a snažili se neklást si žádné hranice, dát volný průchod fantazii a každé písni poskytnout to, co potřebuje.

Jak vnímáte svou roli producenta?

Jako producent chci každého umělce, se kterým dělám, někam posunout a pomoci mu realizovat jeho vizi, zhmotnit, co se mu děje v hlavě. Snažím se na něj napojit, zjistit, jak hudbu cítí. Tak to bylo i s Terezou, kterou považuju za obrovský naturální talent. Stále líp zpívá, hraje i skládá a na nové desce podle mě zúročuje své hudební vnímání od doby, kdy vzala kytaru do rukou poprvé.

Tereza se hodně posunula ve zpěvu. Pracovali jste na tom s určitým záměrem?

Tereza má krásný čistý hlas a při práci na albu Lampiony jsme hodně řešili, aby nezněl až moc „překrásně“, aby z toho čistého hlasu šla nejen ta síla, ale i autenticita, hloubka.

Jak se bude podle vás odvíjet Terezin hudební příběh?

V jejím repertoáru, který je zachycen na albu Půlnoc, byly písně, které napsala i ve třinácti čtrnácti letech, kdy byla ještě dítě. Byl to experiment, na kterém si vyzkoušela spoustu věcí a poloh. Tohle první období druhou deskou uzavřela, teď má kapelu i jasnou představu, kam jít dál, a hodně si to užívá. Pro mě se s albem Lampiony stala hotovou umělkyní. Co bude dál, to je jen na ní.