Tereza Černochová: Říkejte mi inženýr Čert!

V titulní skladbě nového alba zpíváte o své náročnosti ve vztahové rovině, ale dá se to adjektivum vztáhnout i na výběr materiálu, který chcete zpívat?

Stoprocentně. Rozhodla jsem se, že v hudbě už nebudu dělat kompromisy. A když, tak jen minimální, které by neublížily mému hudebnímu přesvědčení a nešly proti mé představě o tom, jak by měla má hudba znít. Jsem ráda, že jsem si to ujasnila, a myslím, že album Slečna náročná to přesvědčení reflektuje. Kdybych si nebyla jistá, že nové písničky nejsou nic polovičatého, tak bych je ani nevydávala.

Jak byste svou hudební náročnost blíž charakterizovala?

Obecně se ráda posouvám dopředu a neustále se snažím dovzdělávat a dohánět, co mi uteklo. Platí to i v hudbě. Jsem přesvědčená, že zpěvačka by na sobě měla neustále pracovat, nasávat nové vědomosti a informace, ať už o konkrétních kapelách nebo o hudbě, která byla v minulosti napsána a natočena.

Když jsem o novém albu začala přemýšlet, uvědomila jsem si, že se sice ročně naučím asi čtyřicet coverů, které pak zpívám a dostanu za to zaplaceno, ale přitom nejsem schopná složit si jedinou písničku. Přišlo mi to zoufalý a nakoplo mě to k tomu, abych se o písničky začala pokoušet sama a zase jen nečekala, co mi kdo napíše a kdy mi textař konečně pošle slíbený text. Vedle toho, že je to velmi zdlouhavý proces, do vás ti lidi nevidí a nevědí přesně, co chcete.

Psaní je hodně introvertní práce. Měla jste někoho, od koho jste získávala zpětnou vazbu?

Samozřejmě. O všechno, co jsem napsala, jsem se s někým podělila, právě proto, abych měla nějakou odezvu. A protože ty první autorské pokusy sklízely docela pozitivní ohlas, pokračovala jsem dál a dál. A nakonec mě Roman Holý, se kterým se dlouho a dobře známe, přesvědčil, že by bylo dobré ten materiál vydat – tedy po detailním ošetření v jeho produkci. Řekla jsem: „Dobře, pojďme do toho.“ A jsem za to strašně ráda.

Do jaké míry je album Slečna náročná autorským projektem? Texty jsou, jak jsem vyrozuměl, vaším dílem, ale co muzika, tu jste psala společně s Romanem Holým?

Autorsky je Slečná náročná tak z osmdesáti až devadesáti procent moje dílo. Roman do nových písniček samozřejmě musel vložit i vlastní invenci, protože se občas stalo, že jsem přinesla písničku, která měla sice skvělý slogan, ale co se týče aranže a textu to bylo slabší. A protože Roman je člověk, který pořád něco skládá a má i hodně neotextované muziky v šuplíku, občas jsme se tím prohrábli a společně pak písničku dodělali. Ale to gró jsem vytvářela doma na svém počítači s hudebním programem a mikrofonem.

Většina alba se nese ve středním a pomalejším tempu. Vystihuje vás to jako autorku?

Je zajímavé, že když něco píšu, jde mi spíš melancholičtější tvorba, ta střední až pomalá tempa, jak říkáte. Někdo asi může říct, že je na desce málo rychlých písniček, ale no a co? Já nepotřebuju mít každou píseň v tempu 120 úderů za minutu. Pro mě je důležité, aby ta písnička byla dobrá – a jestli má 60 nebo 100 BPM, to už je jedno.

Taky mi záleželo na tom, jak je album poskládané. Spousta muzikantů řadí písničky na desku tak, aby se pravidelně střídala rychlá a pomalá tempa, veselá a smutnější témata. Ale třeba Janet Jackson, kterou jsem jako dítě hodně poslouchala, měla vždycky na konci alba třeba tři pomalé písně za sebou. Nebo uprostřed desky – zase několik pomalejších písniček po sobě. Mně se to vždycky hrozně líbilo, úplně jsem se do té melancholičtější nálady ponořila, jako do hluboké vody, která kolem vás protéká.

Na albu je devět písní. Předpokládám, že jste jich ale napsala víc. Kolik jich „neprošlo“?

To je tak vždycky, na album toho máte většinou napsáno o dost víc, než se zařadí. Nám zbylo asi pět nebo šest věcí. I když nějakou písničku doděláte a máte ji parádně a načisto, nakonec začnete o albu přemýšlet koncepčně a zjistíte, že se tam třeba vůbec nehodí. To se nám stalo s tou možná vůbec nejzdařilejší, kterou jsme ale museli vyhodit, protože jsme si nebyli jistí, že zapadá do alba jako celku. Ale třeba ještě projde určitou transformací a ocitne se na nové desce Monkey Business. Občas je dobré něco odložit.

V textech na novém albu jste hodně osobní a zpracovala jste i témata, která obvykle pop music opomíjí. Byl to váš záměr, jít takto s kůží na trh?

Spíš to tak samo vyplynulo. Psala jsem o tématech, která jsou kolem mě a některá nejsou příjemná. Všechny písničky mají společný ženský pohled na svět, který nás obklopuje, někdy je v tom ironie i sebeironie, jindy je to navážno. Ale vždy je tam téma ženy a její role v současném světě.

Jak těžké je být ženou ve třetím desetiletí 21. století?

Rozhodně je to daleko snazší, než být ženou třeba za komunismu a nesouhlasit s režimem. O tom vypráví písnička Tváře žen. Takže kdybych to měla srovnávat s tímhle obdobím, žijeme si docela dobře. Ale i naše současné pseudo a mikro trable můžou být důležité. Například vztahy jsou věčné téma. Ještě nikdo nepřišel s receptem na ten správný vztahový koktejl mezi mužem a ženou – a nejspíš ani nikdy nepřijde. Vnímání vztahů se navíc významně mění, když se člověk stane rodičem. Najednou přestane řešit sám sebe a musí přijmout zodpovědnost i za někoho jiného.

Přiznám se, že se trošku bojím dnešních feministických hnutí a myšlenek, protože si pořád myslím, že žena je křehčí než muž, a myslím, že to ani nikdy nebude jinak. Máme oproti mužům spoustu výhod i nevýhod, stejně jako mají oproti ženám spoustu výhod a nevýhod muži. Společným cílem by mělo být, aby se žena a muž, ty dvě absolutně rozdílné bytosti, dovedli dohodnout a neubližovali si víc než je nutné. A hlavně aby neubližovali svému potomstvu, nositelům svého genetického kódu. To mi přijde klíčové. Když tohle lidstvo zvládne, tak hurá.

Téma, o kterém mluvíte, zaznívá i v písni Ing. Čert, kde jste se jistě inspirovala slavným filmem Ester Krumbachové Vražda ing. Čerta, jedním z prvních českých filmů s feministickým nábojem. Čím vás zaujal?

Ten film zbožňuju, viděla jsem ho snad tisíckrát a poprvé zrovna v období, kdy jsem měla pocit, že bych se možná do nějakého feministického hnutí hodila. Což byla úplná hovadina, jak jsem záhy zjistila. Protože jsem úplně jiná a vím, že je občas dobré nechat si od mužů pomoct a třeba před nimi i přiznat nějakou slabost. Ale do toho filmu jsem se prostě už v mládí zamilovala a ing. Čert se stal jakýmsi mým alter egem.

Když jsem chodila na zemědělskou univerzitu, měla jsem slovo „Čert“ i jako přihlašovací heslo do školního informačního systému. Čert jako ČERnochová Tereza, navíc jsem studovala na inženýrku... A když jsem jeden čas docházela na psychoterapii, řekl mi můj terapeut, velký jungovec, že podle Jungových archetypů jsem zase tím Čertem, že to je odvrácená tvář mé osobnosti, vedle té čisté, se srdcem na dlani.

Ing. Čert byl, pokud vím, i původní název vašeho alba.

Až do poslední chvíle. Název Ing. Čert jsem uváděla i při prvních rozhovorech o tom, že chystám desku. Ale pak mi Roman Holý doporučil, abych o názvu ještě popřemýšlela, že mu přijde hodně matoucí. Tak jsem ho změnila, je pravda, že titul Slečna náročná je daleko explicitnější a lepší název. Písnička Ing. Čert je ale každopádně nejosobnější výpověď na celé desce.

Jako první singl z alba jste zvolila píseň Pánev, kde hostuje Bára Poláková. Jak jste na sebe narazily?

My na sebe narážíme docela často, ze všech mých kolegyň asi nejčastěji. Potřebovala jsem na desku něco ztřeštěnýho, bláznivýho – a Bára je taková. Její energie mě v něčem strašně baví. Volala jsem jí, že bych pro ni něco měla, jestli by vůbec měla zájem zazpívat si se mnou. Obratem odpověděla, že to chce dělat.

Potom jsme k písničce se Zbyňkem Raušerem natočili i klip, ve kterém se Bára chudák proměnila v meloun... Natáčení jsme si hodně užily. Takhle mají vypadat kolegiální vztahy: sejdete se s někým, koho rád vidíte, a spontánně vznikne něco, s čím jsou pak všichni spokojení.

Už jste se zmínila o písni Tváře žen, která je sice už staršího data, ale patří k těm, z nichž pořád mrazí. Zpíváte v ní o ženách uvězněných v komunistických lágrech a bojujících o přežití. Co bylo impulsem k téhle skladbě?

Kniha politické vězenkyně Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Dostala jsem ji od basisty Monkey Business Pavla Mrázka se slovy: „To si přečti, mohlo by tě to zajímat.“ A měl pravdu, knížka mě fakt vzala. Dokonce si mi o ní i zdálo, proto v té písni zpívám: „Vídám ve spánku tváře žen, vnímám, že to nebylo a není sen.“ Písničku jsem napsala už v roce 2021 a se Zbyňkem Raušerem jsme k ní natočili klip, který symbolicky vyšel v době výročí srpnových událostí v roce 1968.

Chtěli jsme se tím poklonit nejen Dagmar Šimkové, ale všem ženám, které byly za komunismu v Československu z politických důvodů uvězněny, mučeny nebo i popraveny. Měli jsme tenkrát půjčené kopie jejich spisů a jejich fotky, tím se celá ta odporná doba před našima očima doslova zhmotnila. Půl roku po odvysílání klipu začala válka na Ukrajině a já si uvědomila, že na ten komunismus pořád narážíme, že nikam nezmizel. A rozčiluje mě, že je pořád kolem nás spousta lidí, kteří ten režim symbolizují, máme je koneckonců i v politice. A ještě víc mě rozčiluje, že ty lidi vůbec nenapadne, aby se aspoň omluvili.

Komunismus jste zažila jen jako malá holka. Utkvělo vám z té doby něco v paměti?

Jsem ročník 1983, takže si to moc nevybavuju, jen si pamatuju, jak jsem v šesti nosila trikoloru a zvonila klíči na Letné. Ale od táty jsem věděla, že to nebyla jednoduchá doba, vlastně i jemu samotnému komunisti zakázali zpívat, což mi dneska přijde jako nepředstavitelné. Je to téma, které mě trápí, a myslím si, že i písnička Tváře žen má na desce své místo.

Váš táta Karel Černoch by se na podzim dožil osmdesátky. Při té příležitosti připravujete čtyři mimořádné koncerty, na kterých společně s mnoha hosty zazpíváte jeho nejznámější písně. Jak vznikal tenhle projekt?

Věděla jsem, že chci tuhle vzpomínku uspořádat, ale potřebovala jsem někoho, kdo by mi pomohl. Tím se stal Josef Buchta, šéf brněnského B-Side Bandu a zkušený promotér, který už do Česka přivezl spoustu zajímavých interpretů. Navíc má big band a potřebuje, aby hrál. Kluci z B-Side Bandu mají tátovu tvorbu ve velké oblibě, a tak ho napadlo, že bychom ty koncerty udělali společně.

On zajišťuje řekněme výkonnou stránku, já mám na starosti tu kreativní – takže oslovuji hosty, vybírám písně a navíc budu těmi večery provázet, což je pro mě úplně nová disciplína. Cílem těch čtyř koncertů je oslavit tátu, ale nechceme sklouznout k žádné pietě, truchlení a patetickému vzpomínání. Hodláme si to především užít a současně ukázat: Tohle byl Karel Černoch!

Už víte, co na koncertech zazpíváte vy?

Jasně, že vím. Ale neřeknu. To bude překvapení.

A jaké tátovy písničky máte nejradši?

Je jich moc. Táta prošel spoustou období a každé z nich přineslo nějaké skvosty. Bigbítové období s Juventusem písničky Zrcadlo, Nářek převozníka nebo 18 minut. Období, kdy začal zpívat sólově, zase Píseň o mé zemi, která byla protestem proti okupaci Československa v roce 1968 a okamžitě mu vynesla zaracha. Pak přišla 70. léta, velkoorchestráky a různé covery, ale taky album Letiště s písničkou Tržnice světa, kterou přezpíval i Vojta Dyk. Skvělá skladba, odpich jak blázen. A po revoluci nastal muzikálový boom, kterého se táta taky účastnil – a musím říct, že v Bídnících ve vinohradském divadle byl jako Jean Valjean neuvěřitelnej! To představení jsem viděla osmnáctkrát.

Škoda, že neexistuje žádný záznam toho muzikálu. Nebo jste na něco narazila?

Když jsem o tátovi k chystaným koncertům sháněla nějaké materiály, narazila jsem na YouTube na asi třicetiminutový záznam o tom, jak pražská inscenace Bídníků vznikala. Je tam třeba debata táty s producentem Adamem Novákem, který tenkrát Bídníky přivezl z Londýna. Táta se tam pozastavuje nad tím, že part Jeana Valjeana je hodně vysoko a Adam Novák mu povídá: „Jo, je to vysoko a ještě to musíš zpívat vkleče!“ A táta: „Já ale nemůžu klečet, víš, jak mě bolej kolena?“

V devadesátkách se na české muzikálové scéně děly věci – nejdřív přišli Bídníci a hned po nich Jesus Christ Superstar, dvě skvělá představení s největšími osobnostmi té doby i vycházejícími hvězdami. Táta hrál po Bídnících i v dalších muzikálech, které už na můj vkus ten žánr trochu devalvovaly, ale třeba v Evitě se potkal s Danem Bártou, který mi po tátovi poslal moje první cédéčko J.A.R. Homo Fonkianz. Vzpomínám, jak jsem večer přišla domů a na stolku v kuchyni byla ta posvátná stříbrná placička!

S muzikanty kolem Romana Holého jste pak natočila svoje debutové cédéčko a v roce 2016 jste se stala členkou Monkey Business, kde jste nahradila Tonyu Graves. Byl to před těmi sedmi lety hladký „přestup“, nebo jste si musela na chlapce chvíli zvykat?

To ne, my se znali. Věděli, koho si zvou, a já věděla, kam vstupuju. Musela jsem se spíš vyrovnávat se srovnáváním s Tonyou. Některým fanouškům chyběla a měli pocit, že kapela přestává mít smysl, že už nemá ten americkej nádech. Něco jsem si z toho vzala a zapracovala na sobě.

A taky byl pro mě nástup do Monkey Business náročný v tom, že jsem si všechny party musela dát o oktávu výš. Protože Tonya je altová zpěvačka, což je nejníž položený ženský hlas, kdežto já jsem mezzosoprán až soprán. Spíš než škrtit se někde dole bylo pro mě přirozenější posunout si party výš, do sopránové polohy. Což s sebou ale přineslo i to, že jsem musela do zpěvu začít vkládat hodně síly a energie. S tím jsem se na začátku trochu prala, bývala jsem po koncertě úplně vyřízená. Pomohlo mi, že mám docela slušnou hlasovou techniku a snad jsem si s tím dokázala poradit.

Koncerty Monkey Business, to je taky show, která klade nároky zvlášť na zpěváky. Jak jste se vyrovnávala s tím?

Hodně mi pomohla účast ve StarDance, kde jsem získala pohybové sebevědomí a přestala jsem se bát vyjadřovat se i tělesně. Nezdá se to, ale je to taky důležitá věc. Zpěvačka má prostě pořád kam jít a co zlepšovat!

Vaši novou sólovou desku by bylo hezké slyšet naživo – je reálné, že byste postavila kapelu a vyjela na sólové turné?

Zatím ne. To je hodně složitá disciplína a musel by přijít nějaký podobný blázen jako je Josef Buchta, který mi pomáhá s koncerty na tátovu počest. Dobře vím, jaké to je, když všechno leží jen na mých bedrech. Zpěvačka se má starat, aby skvěle zpívala a dobře vypadala. Ale koncerty, ty by měl mít pod palcem někdo jiný...