Tereza Komanová: V kapele jsem „malej kámo“, je to drsná láska

Hudba je pro ni velká láska, mnoho kompromisů a nikdy nekončící práce, psala v únoru do našeho dotazníku. Soudě podle jejího facebookového profilu jakoby pro Terezu Komanovou vlastně ani nic jiného než muzika neexistovalo. Vážně ale tvorbu berou všichni muzikanti z Idio & Idio, i když, jak říkají, hrají hlavně pro zábavu. Naposledy zabodovali vydařeným videoklipem ke skladbě Jak na pAnk.

Terezo, vše nasvědčuje tomu, že pro muziku dýcháš opravdu naplno. Jak se tvůj vztah k ní a následně ke kapele formoval?

Co se týče vztahu k muzice, v šesti letech jsem začala zpívat ve sboru, kde jsem vydržela až do maturity. Díky tomu jsem se ještě jako prcek, bylo mi kolem deseti, dostala do opery Jakobín v Ústeckém divadle. Nelíbily se mi vztahy mezi sborem a sólisty, ani sborem a námi dětmi. Tehdy mě to dost znechutilo, a řekla jsem si, že dráhu zpěvačky zamítám. Pak mě brácha naučil poslouchat Nirvanu. A o dalších deset let později přišlo IDIO, takže až v pětadvaceti jsem poznala ten opojný pocit stát na pódiu.

Na Facebooku se zdá, že pro tebe nic jiného než hudba ani neexistuje.

Život na fejsbůčku jen tak vypadá, protože je můj kapelní život hodně propojený i se soukromím. Ale kdybys listoval dost dlouho, najdeš fotky s jinými kamarády a i nějakou tu dovolenou. (smích) Je ale pravda, že kapela je má druhá práce, a to nejen pro mě. Mám na starost spoustu telefonů a mailů, abychom měli kde hrát, do toho společnýma silama vymýšlíme fotky, statusy, tiskovky, merch – prostě veškerý PR materiál, a to zabere spoustu času.

Samotné frontmanství pro tebe představují slova „zodpovědnost, show, parťák“, napsala jsi do našeho únorového dotazníku. Můžeš to na svém případě více rozvést?

Zodpovědnost cítím pokaždý, když jdu na pódium, vůči kapele, vůči fanouškům i vůči pořadateli. Je pro mě důležitý, aby se na mě mohli všichni spolehnout, stejně jako já na ně. Podržet se, i když se to vážně se.., no, však víš. A podat co nejlepší výkon, což už tak trochu souvisí s tou show. Celý to dohromady musí být opravdický, a proto se to pořád učím – co můžu říct, abych tomu sama věřila, kam až můžu zajít, jak se mám hýbat, aby i mně bylo na pódiu hezky. A kapela se z mého pohledu nedá dělat, když nejste parťáci, nebo lépe řečeno, není to nic pro mě. Z toho vyplývá i moje role v kapele. Když pominu tu pěveckou a manažerskou část, já jsem v kapele „malej kámo“, což znamená, že nejsem moc braná jako holka, ale takovej skoro kluk, aby se prostě nemusely dělat žádný rozdíly – taková drsná láska. (smích)

Ty sama v kapele zpíváš, umíš hrát i na nějaký hudební nástroj?

Kéž bys mě slyšel, jak se teď směju. No, umím Ovčáky na klavír, pojmenovat struny na kytaře a už zvládnu pojmenovat části bicích, i když s činelama se pořád peru. Jinak mě hudební nástroje minuly, bohužel.

„Když jsme IDIO zakládali, řekli jsme si, že nechceme měnit svět! Že nechceme ani moralizovat a vychovávat! Že chceme jenom lidi pobavit a zpříjemnit jim těžké chvíle,“ napsal váš basák a hlavní skladatel Mára Odložil ve vztahu k online koncertu z teplického Knaku. Přesto se ale na vaší desce objevila i skladba Exekuce, tedy dost vážné téma. Výjimka?

Exekuce je písnička, která je tak trochu zvláštní. Dokumentuje jednu konkrétní chvíli. Strašně rychle vznikla, nahrála se a udělal se na ni i videoklip – celý to trvalo asi 14 dní. Samozřejmě že jsou exekuce problém, ale nemyslím si, že největší – v refrénu se zpívá „exekuce lidskýho myšlení, exekuce a nic se nemění“, a to je ten větší problém. Občas si říkám, že lidé zapomínají samostatně myslet a tvořit si názory… ale vážně, teď nikdo nepotřebuje řešit další depku. Takže, na tenhle klip teď nekoukejte, ostatní jsou povolený.

Jakým způsobem aktuálně funguje ústecká scéna, spojila se teď víc dohromady? Je tam řada kapel, zkušení hráči jako Houpací koně, ale i mladé ambiciózní kapely jako Demowave, komunijete spolu, nebo jste víc než lokálně propojení v rámci celorepublikové punkrockové scény?

Zrovna ses trefil do kapel, se kterýma se vlastně nepotkáváme. Z Houpáčů znám osobně akorát Viktorku. Z Demowave mi nedávno spadla brada, kluci válej, ale živě jsem je ještě neviděla. Co se týče vztahů na scéně, řekla bych, že je to víceméně pohoda. Martíček z Houby nám hostuje na prvním cédu, Dan Černý z Točílas a Nerrei hraje právě v Exekuci. Čeho si na naší scéně vážím, je to, že i muzikanti, co hrajou úplně jiný žánr, a IDIO je pro ně dost úlet, umí ocenit naší práci bez hejtu. Ale růžový brejle stranou, dost lidí nás za tu neúnavnou práci nejspíš rádo nemá a hejtí si z bezpečí domova. (smích) To je podle mě všude. Já jsem ráda, že máme spřátelený kapely i v Děčíně, Lovosicích, Teplicích, a vlastně tak nějak kamarádíme se spoustou muzikantů.

Zasáhla současná krize nějak výrazně i do chodu vaší kapely?

My měli docela štěstí! Stihli jsme natočit klip a nebáli jsme se vkročit do neznáma v podobě online koncertu. Nechceme sedět doma a litovat se, ani „odpočívat“. Práce máme pořád dost. Během karantény vznikl i nový text a Pedro, náš bubeník, má taky něco v rukávu. Máme vymyšlený krásný design na trika, ale protože nejsou koncerty, chybí nám základní kapitál na vyrobení merche. Ale jinak jedeme normálně, snažíme se vymýšlet voloviny a hlavně se z toho nezbláznit.

Pedro do kapely jako nový bubeník přišel teprve nedávno. Přinesl do nálady v kapele něco nového?

Každý bubeník přinesl něco nového, a Pedro není výjimkou. Nechci se dotknout ostatních kluků, co s náma hráli, ale Péťa je plnohodnotný parťák nejen za bicíma, ale i jako hlas, co se týče nějaký image, prezentace, grafiky, a to je vždycky přínos navíc. Jsme hodně aktivní a Péťa drží krok, sdílí s náma humor a myšlenku. Podtrženo, sečteno, snad jsme našli konečně našeho čtvrtýho blbounka.

Jaká práce tobě – a ostatním z kapely – vlastně platí složenky? Máte ambice, že by vás hudba jednou víc živila, nebo jste teď už definitivně vystřízlivěli?

Jasně, že jsme si po prvním zrušeným koncertu oddechli, že se tím neživíme. Nechci mluvit za všechny, ale já se aspoň částečně muzikou živit chci. Je to nějaká motivace. A čím se živíme? Mára s Johnym mají na starosti jeden logistický software, já sedím na tiskovém oddělení v nemocnici a Pedro učí angličtinu.

„Každej moudrost sežral, chce hlásat, co je pank… Pank je hlavně idea, tečka…,“ zpíváš ve skladbě Jak na pAnk, která nicméně s punkem až tolik společného nemá, snad jen přímočarou strukturu a punkrockový drajv. Teď vážně, opravdu ty sama vzhlížíš i k nějakým punkovým legendám?

S punkem to moc společného nemá, nebo ne tak, jak jsme zvyklí. Punk by měl být o provokaci, o nějakém boji proti předsudkům a normám, a místo toho je to dneska velmi často jen póza, a o tom to vlastně je. (smích) Mně se líbí punková kultura, číra, cvoky, pogo a to všechno okolo. To mě do určitý míry fascinuje. Co se týče muziky, z čistýho punku mám vyloženě ráda Visáče, ale jsem spíš punkrocková.

Klip je produkčně pěkně zpracovaný, kolik úsilí stál scénář… a cca kolik celá jeho realizace?

My jsme tenhle klip vymýšleli už na podzim, když se písnička nahrávala. Chyběl nám námět, sháněli jsme někoho, kdo by nám to vymyslel, ale po pravdě, za moc to nestálo. Nakonec Mára přišel s nápadem udělat si prču z toho, že vlastně nejsme punkáči. Do toho jsme měnili bubeníka, už zase, takže se natáčení odložilo, a když přišel správný čas, tak jsme si rozdělili práci, co má kdo shánět a uhánět. Johny (náš kytarista), zařídil ZUŠ v Chabařovicích, kam s Márou chodili v osmnácti na nauku, Verča (naše řidička/merchgirl/support) si střihla roli ředitelky a do toho vozila herce z nádraží a podobně. Naše náklady jsou cca 12 tisíc za klip a nějaký dobroty, protože je důležitý se o svoje herce pořádně postarat. A všichni byli opravdu úžasní!

Ještě zpátky k tomu, že hudbu berete hlavně jako zábavu. Mára se v jednom starším textu vyjadřoval v tom smyslu, že „bavit tlupu, často i právem rozzlobených lidí, je slušná výzva a my na severu Čech o tom víme své“. Máte jako Severočeši z vašeho regionu nějakou špatnou zkušenost?

Nerada bych špatně interpretovala něčí slova, řeknu, jak to vidím já. U nás na severu je pořád v kurzu remcat, na cokoliv a kdykoliv, takže když si stoupne na pódium nějaká holčička v růžový sukni, tak to asi nebudou Kabáti. Ale většinou se nechají strhnout, a je to pak bezva. Je to pokaždý o tom jít na pódium bez předsudků a dát do toho maximum, a mám zkušenost, že to lidi umí přesvědčit. A taky výstřih. (smích) Máme i jeden zážitek, pro změnu ze severu Moravy, kdy na nás po koncertě jeden borec řval, ať táhneme do Prahy a kdesi cosi, byl sprostej i na mě, a měla jsem chvilku strach, že se snad kluci budou prát. Naštěstí zakročila jedna skvělá fanynka, která mu vynadala, že akorát dělá Moravákům ostudu. Nakonec si ho půjčili kluci z ochranky… no co, na blbce narazíš všude.

V názoru na hudební soutěže jsou muzikanti rozdělení. Vám ale svého času vítězství ve Skutečné lize před čtyřmi lety nějaké body jednoznačně přineslo. Preferujete soutěže ještě i dnes, nebo už volíte jinou strategii?

Záleží určitě na soutěži. Když klikáš jak blbec, otravuješ lidi, a pak zjistíš, že něčí taťka fouknul pár stovek pořadateli, nebo si kapela rovnou zaplatila nějakej náhodnej generátor profilů, tak je to demotivující, a já bych si z toho trochu ublinkla do pusy. Zkusili jsme to několikrát, ale málokdy to dává smysl a je to průhledný. Takže ne, díky, tohle už nebrat.

Pak máš další druh, a to hraní před porotou. Ve Skutečný lize nás hodnotili třeba bráchové Zatloukalové z Hudby Praha, na Eliminaci na Woodstock do Polska sám majitel festu a loni na Šanci Muzikusu třeba Dan Anděl z Natural nebo Majkláč. A to prostě chceš, aby tě tyhle lidi slyšeli a řekli ti názor. Nehledě na to, že je to taky obrovská škola hraní bez publika. Rozhodně nám to přineslo velký zkušenosti a kontakty. Tenhle druh soutěží mě baví moc.

Label jste pro vydání desky nenašli, Supraphon ji jen distribuuje. Nebo se mýlím? Budete label pro další desku hledat dál?

Vydali jsme si to sami, díky lidem a podpoře na Startovači. Supraphon nám to zaštiťuje a distribuuje muziku do appek jako Spotify nebo Applemusic a do x dalších. Je to fajn služba – muzikanti to najdou jako prodejhudbu.cz, a tím pádem může být pod Supraphonem úplně každý. Teď vydáváme jen singly, takže label neřešíme, akorát by nám do toho někdo kecal. (smích)

Jaké jsou aktuálně vaše další plány, budete pokračovat v online hraní, už chystáte třetí desku?

Až se malinko uvolní situace, chceme vyrazit na chatu, na soustředění, dát si pivo, panáka, opíct buřty a, možná, trochu pracovat na muzice. Pokud přijde nabídka online hraní, určitě neodmítnu. Klukům se to líbilo a já si to taky moc užila, a aspoň se udržíme trochu v kondici. A co se týká třetí desky, určitě někde v budoucnu v plánu je. Kvůli prezentaci. Ale zatím nám vyhovuje jít cestou singlů.