Přejít k hlavnímu obsahu
Martin Hošna - Pá, 17.05.2019 - 08:00

Terezie Kovalová: Do improvizace jsem se pustila až se základy harmonie

Terezie Kovalová patří k nejvýraznějším a nejžádanějším hudebnicím, která se nebojí jak elektronické avantgardy, tak klasické hudby v podobě mainstreamového Vivaldianna. Zahrála nebo zazpívala s desítkami hudebníků jako Boris Carloff, Calm Season, Republic of Two, High Five, Lenka Dusilová, Jarek Nohavica, James Cook, Vladivojna La Chia nebo dvojicí Paulie Garand a Kenny Rough. Svým cellem vzdala poctu v Garráži kapele The Prodigy, která nedávno přišla o svého frontmana Keitha Flinta.

Souvisí výběr interpreta do Garráže s úmrtím Keitha?

Na The Prodigy vzpomínám velice ráda, je to hudba mého dospívání. Naši verzi lze brát jako poctu jeho klaunství a vyzyvateli davu. Naživo jsem je sice viděla na festivalu Sziget, nadšení z koncertu nebylo ale takové, jaké jsem si představovala. Možná je drb, co jsem slyšela, ale The Prodigy prý nezvučí a výsledek tomu odpovídá.

Byli The Prodigy jednou z kapel, která ti určovala hudební vkus?

Elektronická hudba mě zajímala ze začátku jako drum & bass nebo breakbeat. V Ostravě, odkud pocházím, je silná tahle scéna. Pak jsem hodně jela v downtempu a trip hopu, díky tomu jsem začala hrát ve své první formaci Forma, což je dodnes funkční projekt.


S Formou ses podílela na propojení filmu a živé hudby. Co ti taková zkušenost přinesla?

Strašně moc. Vzniknul soundtrack k filmu Erotikon (1929) režiséra Gustava Machatého, poté jsme v podobném duchu předělali hudbu k filmu Metropolis z roku 1927. Vystoupení odráželo koncept celého filmu, kdy jsme hráli v obrovské továrně. Nastupovali jsme na pódium pod plátnem jednotlivě, pomalu jako dělníci z Metropole. Mělo to neskutečnou atmosféru… Poslední spolupráci takového charakteru jsem pak zažila s brněnským duem Himalayan Dalai Lama na albu Orange.

Není úplně běžné, aby violoncello interpretovalo hudbu The Prodigy. Jak ses s tím poprala?

Vzala jsem si elektrické cello, zapojila efekty, měla jsem k dispozici i looper. Vymýšleli jsme barvy a zvuky, které se do skladby nejlépe hodily. Byla jsem pak vyzvána, abych i něco zazpívala, a to střední vokální část, která je moc pěkná. Doufám, že finální podoba bude super. Tím, jak je tahle hudba rozfázovaná, jsem oddalovala, kdy mám začít co hrát. Dlouho trvá, než si člověk uvědomí, co má změnit a zároveň něco nového vybudovat. Pro mě to byla slušná sonda do života.


Měla jsi nějakou předpřípravu, nebo jsi šla na plac bez žádné ideje?

Honza Křížek mi poslal tóninu, v jaké jsme nakonec hráli. Měla proběhnout zkouška, došlo ale k tomu, že jsme sešli až v Kytarách. Tím, že jsem písničku dobře znala, jsem byla spíše zvědavá, co mi předvedou ostatní a jak já se do toho zapojím.

Jaký je rozdíl mezi klasickým a elektrickým cellem ve způsobu hraní?

Má jinou menzuru. Vzdálenosti ve stavbě nástroje jsou o chloupeček jinak a je to znát. Když ve Vivaldiannu přehazuji nástroje, není mi to úplně příjemné. Má to vliv na intonaci.

Kdy jsi vzala elektrické cello poprvé do ruky?

Pro mě to byl legendární večer, někdy před 12 lety. Měla jsem za sebou čerstvou spolupráci s kapelou Southpow nebo Sunflower Caravan. V Beskydech se konal koncert obou kapel, já původně s nimi hrát neměla. Po koncertě se ale rozjel jam, zapojili mě do efektů a hrálo se ještě asi 2 hodiny. Byl to pro mě nesmírný zážitek.

Jsi klasicky vzdělaná cellistka. Jak ses poprala s improvizací a s faktem, že již nejsi během hry svázaná partiturou?

Momentálně se potýkám s podobným problémem během mé výuky, kde děti učím okrajově improvizaci. Je to těžké, pokud někoho učíte na klasický nástroj, kde má hráč dodržet spoustu regulí, přitom do něj hustíte navíc nějaké kreativní věci. Doporučovala bych, aby se klasicky vzdělaný hráč pustil do improvizace ve chvíli, kdy už má zvládnuté základy harmonie – naučené stupnice, rozklady akordů a jejich funkčnost. Poté cvičit do momentu, až když slyší jen hudbu, křížky a béčka, a jen hrát bez ostychu.


Jamování na elektrickou kytaru se zdá o hodně lehčí, než na klasický nástroj…

Za svoji kariéru jsem se potkala s mnoha muzikanty, kteří noty neřeší. Mně stačí, když mi svůj motiv zazpívají nebo přehrají, a já se jich chytnu.

Cello má blízko k baskytaře. Zkoušela jsi na ni hrát?

Měla jsem vybranou Jazz Bass Fender, krásnou mambu. Nakonec jsem se ale k tomu naplno nedostala. Nyní mě láká spíše lyra nebo malá harfa. Hraju na mandolínu, baví mě, že má kvintové ladění jako cello nebo housle.

Vnímáš pražce na hmatníku jako pomůcku?

Je to fajn, jednodušší hraní. Vzpomněla jsem si na koncert jednoho výborného cellisty, který měl na nástroji takové zarážky, které mu pomáhaly při hraní. A já si říkala, že je to vlastně úplně jedno, vždyť hraje úplně úžasně.

Hraješ vůbec ještě klasiku?

Jistěže, s dětmi, ale třeba i ve Vivaldiannu, kde jsou reálné skladby, které Vivaldi napsal. S profesorem Jiřím Vodičkou, který je koncertním mistrem České filharmoni a mým kolegou ve Vivaldiannu, jsem hrála v rámci projektu Struny dětem.

Jak se koncertní mistr dívá na průniky elektronické hudby s klasickou?

Bylo vlastně legrační, že během Struny dětem, kde jsem měla na starosti tu avantgardnější část programu, se mi Jiří přiznal, že poprvé vlastně improvizoval. Měla jsem z toho dvojí radost, že on je někdo, k němuž profesně vzhlížím a vážím si ho, na druhou stranu jsem mu umožnila zažít něco, co běžně během svého povolání nedělá.


Dá se označit Vivaldianno za největší mainstream, co děláš?

Asi ano. Klasický mainstream v novém hávu. (smích)

Jak se ti vlastně povedlo stát se členem Vivaldianna, nebo koncertovat s Lucií?

To už je moje legendární historka, jak jsem se seznámila s Michalem Dvořákem. Milovala jsem jízdu na cruiseru, což je taková větší verze skateboardu. Bylo asi 15 minut před začátkem koncertu a já se hnala po hale, abych ušetřila čas. Zahlídla jsem kapelu, chtěla jim zamávat, přitom jsem si ale přišlápla cruiser a dala si hrozně na držku. Oni se mě jali ošetřovat. Pak střih za 4 roky, kdy z Michala vylezlo, že si mě zapamatoval a na to konto jsem teď ve Vivaldiannu. (smích) Jinak s Lucií jsem odjela dvě turné, v Edenu jsem vystupovala zatím před největším publikem ve svém životě.


O Ostravě se mluví jako o Mecce alternativní hudby. Je to ještě pravda?

Od Stodolní jsem bydlela kousíček. Do Fabricy jsem to měla taky za rohem, když probíhaly festivaly drum & base nebo downtempa. Stodolní mám spojenou hlavně se svoji prací pro rádio Helax, kde jsem dělala, když mi bylo 17 let. Hráli jsme cokoli, na co jsme měli chuť. Je to stále ikonické místo, museli byste tam vyrůst, abyste to pobrali. Možná proto se říká, že žádný Ostravák není nikdy stoprocentní Pražák po přestěhování.

Musím říct, že tvůj moravský dialekt není absolutně slyšet…

U nás se vždy velice dbalo na to, jak doma mluvíme. Tatínkovi rodiče byli herci, spisovná čeština se u nás pěstovala.

Do čeho bys nikdy se svým cellem nešla?

Vím, že house je pro mě komplikovaný, nelze se tam ničeho chytnout. Ano, umím zahrát rozložení akordů v arpeggiech, ale jednodušší je zapojit se do jakékoli harmonie. Pak dechovka, tu bych nedala. Funky, jak které, Donna Summer má nádherné smyčce. Zkusila jsem i thrash. Spolupracovala jsem s losangelovskou kapelou 3Teeth, která hraje zajímavý industrial. Jdou docela do politiky, což mně taky nevadilo. Jinak znám Two Cellos, nijak je neodsuzuji, ale Apocalyticy si cením víc, mají autorskou tvorbu. Super je, že obě party zvedají zájem o violoncello.


Co letos plánuješ?

Probíhá turné Vladivojny, na kterém účinkuji. Čeká mě koncert s Davidem Stypkou, který proběhne na hlavní stage festivalu Colours of Ostrava, čili na ten se moc těším. Připravuje se deska Zvíře jménem Podzim, na které se budu podílet.

Tagy Garráž Terezie Kovalová Zvíře jménem podzim Forma Calm Season Vladivojna La Chia
Hudba mě provází celý můj život, snad proto, že ji beru jako „univerzální řeč“ všech. Miluju jakoukoli, která útočí na solar, a je jedno, jestli je to lidovka, hard rock, grind core nebo jazz. minulost: • v zajetí klasické hudby až do dospělého vysokoškolského věku, houslové...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
TOPlist