Terezie Kovalová (foto: Andrea Sovová)

Terezie Kovalová: Mám štěstí, že se mi vše ozývá ve správný čas

Hraje pop, alternativu i klasiku, a občas někde vyplují i fotografie, dokumentující její aktivity v modelingu. Vzpomíná, jak vyrůstala na art rocku a otevřeně hovoří o fyzické náročnosti hry, kterou přirovnává k vrcholovému sportu. Další v seriálu Sideman je violoncellistka Terezie Kovalová.

Při spojení slov “žena” a “cello” se asi nejen mně okamžitě vybaví film Čarodějky z Eastwicku a Susan Sarandon. Jaká cellistka jako první napadá tebe?

Upřímně se přiznám, že by mě asi taky napadla jako první ona a to rovnou ze dvou důvodů. Tedy kromě faktu, že je to jeden z mých nejoblíběnějších filmů, je jednou z mála, která ve filmu “hraje” na nástroj tak, že to vypadá věrohodně a navíc se věnuje jednomu z nejslavnějších kusů cellové literatury, Violoncellovému koncertu B moll, který napsal náš hudební velikán, Antonín Dvořák. Pak bych si asi vzpomněla na cellistku ze Srdečných pozdravů z Ruska či na Kolju. Z reálných cellistek je to určitě Jacqueline du Prés.

Tu zmiňují skoro všichni cellisté. Čím je výjimečná pro tebe ?

Vůbec se nedivím, že ji zmiňují. Krom faktu, že se jedná asi o nejslavnější ženu hrající na cello, byla absolutně jedinečná ve způsobu, jakým projevovala skrze hraní emoce. V dospívání jsem propadla její interpretaci koncertu Edwarda Elgara, což je, řekla bych, její nejslavnější nahrávka. Dodnes mě poslech první věty dokáže totálně rozsekat. Zároveň je to její životní příběh, kdy se jako velmi mladá proslavila v mainstremovém měřítku, a také jako velmi mladá svou kariéru musela ukončit v 27 kvůli roztroušené skleróze. Velmi podobný vztah jako k ní mám i Ithzaku Perlmanovi. Neskutečný způsob projevu, jaký můžeme slyšet třeba v provedení Čajkovského houslového koncertu.

Od jedenácti jsi hrála v orchestru. Co bylo předtím?

Předtím byla komorní hra, soutěže a hlavně cvičení. Cello, alespoň ze začátku, nebylo zrovna mé nejoblíbenější hobby, ale s příchodem hraní v orchestru se to rozhodně velmi zlepšilo. Nebyla jsem nikdy moc součástí kolektivu, a tady jsem konečně někam patřila, což bylo super.

Violoncello bylo rozhodnutí rodičů? Předtím jsi hrála na piano, proč ses mu nevěnovala dál?

Cello bylo rozhodnutím mámy a jsem za to vděčná. Od určitého momentu můj vývoj v klavíru prostě nešel tak rychle kupředu, a tak zvolila cello. V rámci vystupování mi hraní na klavír nikdy nešlo tak dobře, aby mě to v tomto směru zajímalo. Klavír mám dodnes moc ráda, dokonce jsem z něj i odmaturovala, ale nemám moc kde cvičit, tudíž hraji minimálně. Prostě si občas zahraju pro radost, nebo to upotřebím v kapele.

Za jakou dobu se vůbec cello dá zvládnout tak, aby dítě mohlo začít hrát v nějakém tělese?

Řekla bych, že poměrně rychle. Jakmile jsou zvládnuty určité základy, tahání smyčcem, vnímání rytmu, udržení se ve čtení not a schopnost neztratit se a podobně. A samozřejmě aby dané noty nebyly příliš náročné. Je to ale velmi individuální. Jedna žákyně začínala ve třetím ročníku, jiná, již ale dospělá, už po půl roce.

Napadá mě, že malou holčičku musí být trochu problém už jen ten nástroj někam přenášet. Kdy sis svoje cello začala nosit sama?

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela tak, že jsem si ho nenosila sama, vždy jsem se o ten nástroj starala, ale je fakt, že máma mi ho pomáhala vozit do ZUŠ na hodiny. Vždycky si dělala srandu z toho, že je „nosič“. Když se nad tím zamyslím, tak jsem nošení začala nejvíc vnímat asi v době, kdy jsem začala hrát s orchestrem. Více odpovědnosti znamená více nošení.

A samotná hra - je fyzicky náročná?

No, odpověď bychom mohli najít už jen ve faktu, že slavní cellisté byli téměř vždy muži. Některé kousky už opravdu vyžadují mít kondičku, pamatuji se, jak můj pan profesor propotil dva obleky během interpretace Sólových sonát pro violoncello od Zoltána Kodályho, což je mimochodem šílená záležitost. Spoustu lidí asi nenapadne, že hrát na nástroj je jako dělat sport na profesionální úrovni. Musíte se o sebe starat, jak se jedná jednostranné zatěžování těla, musíte se tomu neustále věnovat, aby jste to fyzicky zvládali.

Jak to “starání se o sebe” probíhá u tebe? Chodíš do posilovny?

U mě je to ještě trošku složitější, mám dlouhodobě problém se zády, takže mám za sebou roky fyzioterapií, zkoušení různých masáží, baňkování, cvičení... Pro muzikanty je třeba super SM systém, kdy se cvičí s gumovými lany a skvěle se protáhnou lopatky i ramena. Každopádně už pár let dělám jógu, ideální by bylo plavání, ale to zanedbávám a docházím na fyzioterapii do Centra pohybové medicíny Pavla Koláře. A když potřebuju pořádný masážně-fyzioterapeutický zážitek, zajdu si za Kamilou Drnkovou. To je taková rázná dáma, která mimochodem přišla jako divák na koncert Calm Season a po koncertě mě rovnou napravovala v šatně, když viděla, v jakém jsem stavu. Díky ní jsem odešla po svých.



Od počátku jsi známá tím, že se neupínáš k jednomu žánru. Nebudu se ptát, co bys nikdy nehrála. Je ale něco, co sis vyzkoušela, a přišla na to, že to byl omyl?

Jak nad tím uvažuju, asi se mi tohle nikdy nestalo. Vím o tom, že se mi špatně hraje do minimal housu a podobných stylů, protože se tam nemám čeho chytit, ale takovou hudbu jsem sama nikdy moc neposlouchala, takže jsem ji ani nevyhledávala. Spíš bych řekla, že se mi určitě stalo, že jsem šla do nějakého natáčení, i když jsem o tom nebyla úplně přesvědčená, a pak se mi v jeho průběhu potvrdilo, že to opravdu nebyl můj šálek čaje.

Jak se stalo, že jsi nezůstala jen u klasiky?

Úplně první impuls byla havířovská kapela Apatheia. Michal Feber, její frontman, byl můj spolužák z ročníku na ostravské konzervatoři. Jejich cellista Krystián Danel, taky kolega z konzervatoře, byl v té době v Japonsku, a kapela potřebovala dotočit nějaká dema. Totální sedmdesátkový art rock, moc se mi to líbilo, i vzhledem k tomu, že jsem na takové hudbě vyrůstala. Rozhodně za to ale nejvíc může Vladivojna. Tam mě to infikovalo totálně.

Ty jsi vyrůstala na sedmdesátkovém art rocku? Na počátku jednadvacátého století? To bylo vlivem rodičů?

Rozhodně v tom sehrál svou roli táta, který je milovníkem hudby všeobecně, stejně jako máma samozřejmě, ale ta třeba nejvíc miluje Queen. Táta mě seznámil a já tomu dobrovolně a upřímně propadla. První vinyl, který mi pustil, byla kapela The Rebels a jejich Šípková Růženka. První video, který jsem si pak pustila sama, byl záznam z Woodstocku. Ale doma se poslouchalo všechno, od blues, přes jazz ke klasice.

Zmínila jsi Vladivojnu, které jsi jako spoluhráčce nejvěrnější. Čím tě “nakazila” nejvíc?

Řekla bych, že ve mně něco probudila, nejspíše potřebu dělat si věci po svém. Jak jsem s ní trávila čas, hrozně mě to vtahovalo a přišlo mi čím dál tím přirozenější to tak žít.



Jako muzikantka jsi dnes velmi žádáná. Musíš odmítat hodně?

Za tu dobu jsem odmítla opravdu minimum lidí, mám zatím štěstí, že se mi vše ozývá ve správný čas. Jinak jediným předpokladem je, aby mě to nějak oslovilo - a může to být opravdu jakýkoliv žánr.

Cello není jako nástroj nejlevnější, počítám, že tam je třeba více vybírat než například v případě kytary, která se v případě špatné volby snadno koupí jiná. Ke svým současným nástrojům jsi přišla jak?

Akustické cello jsem dostala darem od svých rodičů před třináctým rokem. Elektrické cello jsem od nich pak dostala v osmnácti, kdy jsem ve třeťáku začala trpět opakovanými záněty šlach z hraní s kapelami. Bylo to nešťastné období, nazvučit akustické cello tak, aby znělo plnohodnotně třeba s rockovou kapelou prostě nešlo. Dodnes se asi ježí chlupy zvukaři Šmitymu, když mě zvučil v Lucerna Music Baru se Southpaw, ještě s kytaristou navíc. Elektrické cello bylo řešením celého problému. No a mandolína, to byl takový záchvat kvůli Calm Season, asi před dvěma lety. Díky jejímu ladění je pro mě jednodušší než kytara. Každopádně záchvat proběhl i kvůli touze se naučit The Battle of Evermore, na čemž jsem se vlastně naučila aspoň trochu na tento nástroj hrát.

Takže nepatříš k těm, kteří prohledávají různé bazary a okukují, čím by svůj nástrojový park rozšířili?

Zatím jsem ještě do této fáze nedospěla. Až to přijde, že bych se chtěla nástrojově dovzdělat dále, určitě se tak odehraje. Nejspíš mě jako první bude zajímat basa.

Co efekty? Máš poměrně početný pedalboard - jeho sestavu sis poskládala sama, nebo si nechala poradit?

Když jsem nad pedalboardem začala uvažovat, volba byla jasná. V tomto směru důvěřuju Aleši Bajgerovi, roky vyvíjí krabičky a různé další vymoženosti. Když jsem za ním přišla, měla jsem už zhruba představu, co bych ráda a udělal mi krásné dva malé pedalbordy, kvůli tomu, jak sedím, nemůžu mít klasickou desku. Vždy, když mě postihne potřeba mít další kus, řeším to s ním. Rozhodně bych ho doporučila navštívit všem, kteří by se rádi zvukově nějak pohnuli a pokecali s někým, kdo opravdu ví, co dělá. Navíc je sám skvělý kytarista, vzpomenu třeba Progres 2 a jejich rockovou operu Mozek, super záležitost.

Jak moc tě s ním baví experimentovat? Kým se v tom necháváš ovlivnit? Pamatuji si, jak jsem v polovině devadesátých let viděl švédský Fleshquartet a byl v šoku, protože do té doby by mě nenapadlo, že někdo může použít zkreslení nebo delay na housle či cello. A když se pak objevila Apocalyptica, najednou si každý avantgardní metalová kapela pořizovala hráče na cello...

Jsem moc ráda za to, že se „klasické“ nástroje dostávají do kapel, rozhodně to zní vždycky dobře, když to je naživo. Každopádně možnosti krabiček objevuju až během hraní s různými lidmi, doma s tím nějak zásadně neblbnu, vždy vyhledávám, co by se mi hodilo do hraní třeba na zkoušce. Naposledy jsem si takhle zaexperimentovala s Kittchenem na Colours, kdy jsem si s ním zaimprovizovala doprovod k filmu. Jakmile byl zapnutý octaver, phaser, wah a ještě distortion, vytvářelo to až neuvěřitelné zvuky. A přiznám se, že v tomto směru cíleně nevyhledávám nějaké ovlivnění, prostě si vždycky ujedu nad nějakým zvukem z efx třeba na koncertě, a bavím se představou, co by to udělalo s cellovým zvukem. A po nějaké době buď usoudím, že to potřebuju, nebo to nechám být.



Co tě v nejbližší době čeká?

Už teď vím, že mě čeká docela pestrý rok, začínám teď zase více hrát s Vladivojnou, jak v duu, tak v triu ještě s Alešem Bajgerem. Stále pokračuje světové turné s Vivaldiannem, v nejbližší době to bude Riga, Sofia a Záhřeb. Pokračujeme s vystupováním v projektu s Aid Kidem, Tomášem Havlenem a Jirkou Libánským, kdy doprovázíme kultovní animovaný scifi snímek Divoká planeta, přijďte se podívat na Žižkovskou noc. 1. dubna proběhne pražský křest zajímavého hudebně-poetického projektu Abendland, který bude plný zajímavých hudebních hostů v Avoid gallery. Do studia se chystám s Mikulášem Josefem, což je, myslím si, zajímavé jméno současného českého popu. No a pomalu se začínám věnovat své sólové desce.

Sice jsi součástí Calm Season, kteří jsou předpokládám z poloviny “tvoje dítě”, ale přesto se nemohu nezeptat na tradiční závěrečnou otázku: Po vlastní kapele, kde bys byla “frontwoman” a ostatní hráli jen tvoje písničky, jsi nikdy netoužila?

Už nějakou tu chvíli se připravuji na moment, kdy vydám vlastní písně. Letos budu mít výročí dvaceti let s nástrojem, tak jsem si říkala, že bych si to mohla dát jako dárek. A upřímně, jsem z toho trochu ve stresu, protože už se mě za těch pár let lidi ptali, jak to teda bude. Asi to nejprve budu chtít zvládnout hrát sama se základy. Mít vlastní kapelu vnímám jako odpovědnost, kdy chci, aby lidi, co by se mnou hráli, z toho hraní něco měli. Takže i z toho důvodu bych raději nejprve hrála sama.

- - -

KDE HRAJE:
Vladivojna La Chia (2006 - )
Calm Season (2011 - )
Boris Carloff (2012 - )
Vivaldianno (2015 - )
Zvíře jménem podzim (2016 - )
Abendland (2016 - )
Aid Kid Movie Project (2016 - )

KDE HRÁLA:
Southpaw
Republic of Two
Natálie Kocábová
Forma
James Cook

Hostování: Sunflower Caravan, Jan Burian, Kofe-in, River Jordan, Lenka Dusilová, High Five, Peter Pan Complex, Niceland, PIANO, Umakart, Never Sol, Boy, 3TEETH, Luno, Lety Mimo, Lola Běží, David Stypka, Kittchen, Paulie Garand, Emma Smetana, Nano, Blanka Fišerová, Thom Artway, Jelen...

NA CO HRAJE:
Akustické violoncello – Miroslav Komár r. výroby 2001 : ozvučení
klipová Audio- technica PRO 35
Snímač: David Gage Realist soundClip
Elektrické violoncello Yamaha – Silent cello model SVC 201
Mandolína Gretsch G9300 New Yorker Standard
Pedalboard:
EFX od Aleše Baygera: Buffer, Sustainer, Phaser,  Digital Delay, Boost Brighter
Digitech Jamman Solo XT Looper
Boss AW-3 Dynamic Wah
Boss OC-3 Super Octave
Boss PS-6 Harmonist
Zpěv: AKG Elle C
Odposlech: Mini body Pack XLR

VYUČUJE NĚKDE:
Vyučuji na ZUŠ Charlotty Masarykové, všechny věkové kategorie. Talentové zkoušky a přihlášky se podávají v červnu.

Terezie Kovalová (foto: Andrea Sovová)
Terezie Kovalová s Borisem Carloffem (foto: Jana Zvolánková)
Terezie Kovalová s Calm Season (foto: Andrea Sovová)