Test kytarových zkreslovadel do dvou tisíc: Boss SD-1 a Boss DS-1

Jaké kytarové efekty do dvou tisíc korun dnes seženete? Udělal jsem testík několika nejčastěji používaných efektů z kategorie overdrive a distortion. Zde je první díl. Milovníci zkreslení typu fuzz prominou, k těm se snad dostanu v některém z dalších testů.

Na čem se zkoušelo?

Co se týká aparátů, chtěl jsem použít něco z tranzistorových i elektronkových vod. Po ruce byl 15 W Line6 Spider Classic a hlava Engl Powerball II, s reprobednou Engl 2x12 Pro. Kytara byla zvukově neutrální rocková klasika od Ibanez S serie.

Jako první jsem prověřil efekty ze stáje Boss. Jsou to Boss SD-1 a Boss DS-1.

Boss Super OverDrive SD-1

Jde o efekt typu overdrive (soft clip), méně čitelný a méně zkreslující efekt, vhodný hlavně na nakřáplý cruchnový zvuk. Co se týká popisu a ovládání, má tři knoflíky (LEVEL, TONE, DRIVE), které jsou snadno pochopitelné. Nastavení zvuku je otázkou chvilky. Žlutá barva působí trochu jedovatě, ale prostě k němu patří. Baterie se, jak je u Bossu zvykem, vkládá pod šlapku pedálu a provedení se snad nedá nic vytknout. Za ty roky už to má Boss zmáknutý.

Drive je do nastavení na 12 h hezky čitelný a dobře reaguje na hru. Dál už se v nic neděje a zvuk se spíš hltí sám sebou. Tone je do 12h trochu pod dekou a nereaguje tak jak bych si představoval. Clona má vcelku ostrý přechod okolo 1-2 h, kde se najednou objeví výšky ale potlačí basy.

Mně se nejvíc líbilo nastavení: Level (12 h), Drive (12 h), Tone (10-11 h).

Cena: okolo 1450 Kč.

Boss Distortion DS-1

Tento efekt typu distortion (hard clip) se dá popsat snad jen jako chlupaté zkreslení. Popis se v podstatě neliší od SD1, jen je jiná barva (oranžová), místo Drive je Distortion a prohodily se nám Level a Tone.

Tónová clona reaguje v podstatě stejně jako u SD1. Drive do 12 h má zkreslení hezky se táhnoucí a funkční. Potom se opět hltí a přibývá nám včeliček.

Nastavení se mi ustálilo na: Level (12 h), Dist (12 h) a Tone (1 h).

Cena: opět okolo 1450 Kč.

Jde se zkoušet…

Zapojení efektů bylo klasické: kytara – Boss SD-1 – Boss DS-1 – aparát.

První byl Line6 v nastavení: Clean channel, Drive (9 h), Bass (12 h), Middle (3 h), Treble (11 h), Volume (12 h).

Tady byl SD-1 dost nevýrazný. Nakřáplý zvuk byl plochý a takový nemastný neslaný. DS-1 vypadal naproti tomu mohutně a člověk se cítil jako king. Při použití obou krabiček se zvuk ještě znásobil a vyhrávky šly snad sami.

Přepojil jsem je do Englu který jsem nastavil na: Clean channel, Gain (9 h), Bass (12 h), Middle (12 h), Treble (12 h), Presence (2 h), Depth (2 h), Volume (9 h).

Vím, že to bude pro většinu zkušenějších kytaristů taková svatokrádež (zapojit tohoto Bosse před kvalitní lampový aparát), ale důležitý je výsledek. A situace se mi rázem změnila. DS1 byl tenký a upištěný a Tone ani Distortion tomu nepomohl.

Zato SD1 byl ve svém živlu. Hezky si s lampou rozumněl a při nastavení aparátu do crunche hezky podpořil středo-výšky a byla cítit hledaná symbióza. Nastavil jsem na Englu takový „kilový zvuk“ (rozuměj něco mezi crunch a lead) a přikrmil jej SD-1. Tomu jsem trochu stáhnul Drive a přidal Level. Nádhera! Engl pustil šťávu a měl hezké, skoro marshallovské středy.

Kombinace obou krabiček od Bossu byla jako jedna velká koule. Vůbec nic nepřinesla a co mohla, to schovala. Jednoznačně u mě prostě vítězí samotný SD-1. Velmi podobě jej ostatmě používá i Zakk Wylde na svých Marshallech.

Tak co s tím?

Mohlo by se zdát, že situace je jasná: mám tranzistor, koupím si Boss DS-1, mám lampu, koupím si Boss SD-1. Obávám se ale, že tak jednoduché to nebude. Ale o tom až příště. To si otestujeme Razzor Overdrive a Razzor Distortion, po kterém bude následovat EHX Muff Overdrive, Jet City Shock Wave a Razzor Metal Distortion. Máte se na co těšit.