The Namm Show 2014: značky, číňani i naleštěné kutálky

Jsem zpět – a celou tu parádu si konečně můžeme uzavřít. Patnáct stovek vystavovatelů tohoto hudebního velesvátku můžeme rozdělit do dvou zásadních kategorií: "velké značky" a "číňani". Jen zanedbatelnou část tvořili nadšenci s nepochopitelnými novotvary a elektroakustickými experimenty z říše fantazie, kytary z benzínových kanistrů nebo více či mémě zdařilé kopírky Fenderů a Gibsonů. Co taky vymýšlet nového? Snad už jen roboty, co budou hrát za nás. Nejen roboty ale lákají výrobci na své výstavní stánky a pódia, zuří nemilosrdný boj o hudební celebrity všech žánrů a kvalit. Kdo by vedle Darryla Jonese (Rolling Stones/Ampeg) hledal naleštěnou revivalovou kutálku?

Fronty na podpisy byly snad všude. Ne, že by Američané byli nějak zvlášť posedlí sběratelé autogramů, ale prostě bylo o co stát. U stánku ESP se střídal Alex Skolnick (Testament) a George Lynch, u PAUL REED SMITH GUITARS jste mohli potkat Marty Friedmana a Scott Ian se Stevem Stevensem se zase šklebili pod logem TC Electronic. Na baru jste mohli potkat Munkyho (Korn) jak si dává drink s Billym Sheehanem – asi probírali novou desku Michaela Kocába…

Z doprovodného programu stál za zmínku vynikající "sportovní" výkon sedmistrunkáře Erica Stadlera, nebo lahůdková předváděčka aparátů Hartke basového "kulturisty" Victora Wootena (Solo). Podařilo se mi ale objevit i pár neokoukaných jmen, která stojí za mínku. Úžasné bylo například vystoupení Trevora Gordon Halla na takzvaný "Kalimbatar", což je kombinace kytary a kalimby. Skvělé bylo i vystoupení Christie Lenée na dvanástistrunnou kytaru. Možná, že byste našli i lepší hudební zážitek, celkem bylo na výběr 5000 kapel a sólistů. To ujde…

Takhle Christie hraje na dvanáctistrunku...

Dubstep je ve Státech pořád "in", co naděláme, ale čekala mě i řada dalších kulturních překvapení. Popularita revivalových umělců mě doslova zaskočila. Kdo by je čekal zrovna tady, na veletrhu? Na první pohled mě pak zaujal týpek jménem Kenny Metcalf. Jeho "převtělení" do sira Eltona Johna bylo tak zanícené, až jsem si nebyl jist zda pláču dojetím nebo smíchy. Skoro jako u nás v kulturáku o dožínkách...

Skoro jako sir Elton John...

Jaký byl vlastně NAMM 2014? Záplava drobných vylepšení u většiny výrobců, malé leč vetšinou nevýznamné změny nebo renesance starých osvědčených výrobních postupů, prostě nic co by pohnulo světem. Zřejmý je pokračující trend s využitím moderních technologií, ať už se jedná o bezdrátová zařízení nebo propojení se smartphony a tablety. Obecně se zdá, že výrobci jakoby nevěděli kam dál. Je už všechno vymyšleno? Nebo jsme my muzikanti tak konzervativní a po výrobcích žádnou velkou progresi nežádáme?