The Tap Tap: Proč bychom se netěšili, když nám pánbůh…

Pokud jste se někdy setkali s kapelou The Tap Tap, ve které hraje patnáct handicapovaných hudebníků, patrně na vás přeskočilo něco mimořádného. Něco, čemu jejich kapelník a šéf Šimon Ornest říká dobrý příklad ostatním. The Tap Tap se to daří skvěle. Nedávno jim vyšla nová deska Moje Volba, hrají na podiích největších festivalů a příští tok se chystají také do Izraele nebo Spojených Států.

Do Jedličkova ústavu jste přišel jako vychovatel. Plán na založení kapely jste měl už na počátku, včetně její profesionální podoby?

Přišel jsem tam zároveň jako aktivní muzikant, který se připravoval na zkoušky na Ježkovu konzervatoř. Muzika mě vždycky hodně bavila – a říkal jsem si, že založit kapelu není až tak náročné. A zakousnout se do muziky byla nakonec dobrá cesta i pro mě osobně, našel jsem v ní řád a systém… a taky jsem musel pravidelně cvičit, abych se posunul dál. Kdyby se mě tehdy ale někdo zeptal, jestli The Tap Tap budou jezdit do světa a hrát na velkých festivalech, asi bych to tak neviděl. Zároveň jsme se ale už od začátku vnímali jako regulérní kapela, ne terapie pro lidi, kterým něco schází.

Muzikoterapie tedy byla druhým plánem?

My jsme neměli žádný takový plán. Mysleli jsme si, že když lidi dokážeme pro něco nadchnout a oni začnou dodržovat řád a systém, bude to fungovat. Myslím, že to znají i ti největší pankáči. Pokud chcete dát dohromady i jen tříčlennou kapelu, aby fungovala, musíte se předtím párkrát sejít. Prostě je potřeba se na něčem dohodnout, chodit včas a odvádět nějakou práci. Žádná kapela, pokud se do této fáze nedostane, nemá šanci na úspěch…

Daří se vám aktuálně s kapelou a vzdělávacím projektem STUDEO být už spíše podporovatelem Jedličkova ústavu, že se role tak trochu vyměnily?

The Tap Tap dnes hodně pomáhají financovat všechno, co děláme. Máme stanovenou základní částku, která činí 35 tisíc korun + DPH, abychom mohli zaplatit zvukaře a členy kapely – a všechno, co získáme nad tento rámec, používáme ne na nějaké navyšování honorářů, ale na financování nástrojů, individuálních kurzů nebo propagaci. Samotné občanské sdružení TAP jsme zakládali primárně s ohledem na festival Vysoko, Výše, Vyšehrad, který jsme dřív pořádali. Podstatné taky je, že teď jako právnická osoba můžeme žádat o různé granty a už potřetí můžeme čerpat podporu z Evropských strukturálních fondů, bez níž bychom určiti nebyli tam, kde jsme.

Kolik vás dnes v kapele hraje?

Je nás dvacet a z toho patnáct absolventů nebo studentů škol Jedličkova ústavu a pět profesionálů, kteří se různě střídají, protože ne každý vždycky může. Každopádně se ale snažíme udržet kvalitní muzikanty, s nikým, kdo naše nároky nesplňuje, nespolupracujeme.

Jak zajišťujete chod kapely a věci s tím související – píárko a booking?

Přijímáme teď novou road managerku, a to přestože že se nám už organizátoři hodně ozývají i sami. Na reklamě pracujeme taky, protože ji stejně jako každá jiná kapela nebo firma potřebujeme. Zkrátka je nezbytné budovat svůj dobrý vztah s veřejností z pozice lidí s handicapem, kteří ukazují, že něco umí. Je to důležité. Jedná se o práci na určité společenské konvenci – aby lidé nevnímali handicapované jen jako pasivní příjemce sociálních dávek.

Třeba v povodňové Praze to mezi lidmi tak špatné nebylo. Minimálně v krizových situacích se k sobě ještě pořád dokážeme chovat hezky…

Jistě, když je vám někoho aktuálně a intenzivně líto, otevře se vám srdce i peněženka. Ale o tom nemluvím. Jedná se mi o mravenčí práci, posouvání hranic vnímání celé společnosti, které by přece neměly stát na tom, že se všichni sjednotíme až ve chvíli, kdy se stane průšvih. Je potřebné, abychom i v době, kdy se nic tak strašného neděje, dokázali myslet na ostatní, dělali věci správně, šli ostatním příkladem. Povodně jsou bezesporu hrozné, jenže tou první nejmarkantnější změnou bude zřejmě nově vystavěný, přesunutý pavilon goril. A my se už deset let marně snažíme o dostavbu Jedličkova ústavu, což nikoho až tak dalece nezajímá.

Snažíte se s kapelou poukazovat na konkrétní problémy, které je potřeba řešit?

Nechceme dělat programově osvětovou tvorbu, i když třeba s písničkou Řiditel autobusu se nám i v tomto duchu povedl kus práce. Má velkou sledovanost, je sympatická a plní účel. Nic z toho se nedá úplně najisto předem naplánovat, ale je moc hezké, když se to stane. Xindl X pro našeho frontmana Jiřího Holzmana teď napsal další písničku Svět se zbláznil, která je taky trochu výchovná. Neradi bychom ale lidi zase vychovávali moc, ono to pak i ztrácí přirozenost.

Kdo všechno se na novém albu Moje Volba podílel a jak vznikalo?

Titulní písničku složil Jarda Svoboda z Trabandu, od nichž už léta hrajeme Černýho pasažéra. A tuhle námořnickou skladbu o životní odvaze skládal přímo pro nás. Do budoucna bychom rádi oslovili několik vybraných umělců s tím, zda by nám přímo takto napsali písničku na míru. Udělali jsme teď originální aranž skladby Vltava od Bedřicha Smetany, která je upravená pro bicí nástroje, a jako naši hosté na desce v ní vystupují Miloš Vacík a Tomáš Reindl zároveň jako autor té aranže. Je pravda, že teď, když to máme hrát bez nich, je to náročné, protože bubenickou složku zastoupili velmi důstojně. Taky máme od Michala Nejdka zpracovány čtyři úryvky z Prodané nevěsty, kde jsme hodně zapracovali na tom, abychom hráli role i hlasy… a musím říct, že když na festivalu patnáct lidí s postižením zpívá: Proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá, tak to docela funguje.

Album jste si vydali sami?

Fyzicky jsme si desku vydali sami a elektronickou distribuci nám zajišťuje Supraphon. A snažíme se CD i sami dělat promo a propagovat náš www.e-tap.cz. Desku jsme pokřtili 12. června…

Jakým způsobem řešíte vaše cover verze?

Na minulou desku Párty na kolečkách jsme oslovovali přímo umělce s tím, zda bychom si mohli půjčit nějaký jejich hit, který s námi pak potom nazpívali. Jsme za o období rádi, spolupracovali jsme se spoustou skvělých lidí, např. Davidem Kollerem, Vojtou Dykem, Kamilem Střihavkou, Ondřejem Hejmou, Tomášem Hanákem nebo Xindlem X, a fungovalo to výborně. Teď bychom se ale už rádi víc posunuli k vlastní tvorbě nebo písničkám nám už psaným na míru. Bude fajn, když to s námi pak umělec i nazpívá, ale rozhodně to nebude podmínkou a nebude s námi ani muset jezdit vystupovat živě. Také to dřív bylo trochu problematické. Řada organizátorů stála více o naše hosty než o kapelu jako takovou.

Máte v rámci propagace a marketingu nějakou hranici, které je pro vás neakceptovatelná?

Odmítáme volební kampaně, a to jsme měli různé nabídky od VV, TOP 9, komunistů i sociálních demokratů. Jediným, koho jsme podpořili, a to pouze v prezidentské volbě, byl Karel Schwarzenberg, který nám v minulosti sám vyjádřil podporu několikrát a jako člověka ho máme rádi. A hranice? Asi bychom například nikdy nehráli na večírku komunistů nebo nacionalistů. Můj táta přetextoval písničku Black Or White a u publika má velký úspěch. Myslíme si, že například otevřeně protirasistické písničky u nás hodně chybějí a nikdo se o ně ani nepokouší.

Co máte aktuálně před sebou?

Připravujeme celostátní sbírku na dostavbu Jedličkárny. Máme zpracovaný projekt vzdělávacího centra pro lidi se zdravotním postižením, které doplní systém vzdělávání v Jedličkově ústavu. Mělo by to být v budově s nahrávacím studiem, sálem pro 150 lidí a odhlučněnými učebnami vybavenými pro cvičení na hudební nástroje i pro přednášky a učení jazyků a nahoře v podkroví s výtvarnou dílnou. Takové centrum s kvalitními lektory chybí nejen v našem ústavu, ale celé Praze a možná i ČR.

Pro koho by centrum mělo být určeno?

Nikdy jsme se netvářili, že jsme tady pro každého. Jsme pro lidi, kteří chtějí pracovat, zvýšit svoji životní úroveň a svým příkladem ostatním ukázat, že to jde. Taky jsme v určité fázi pochopili, že když se něco podaří člověku s handicapem, tak se nejedná o příklad jen pro lidi s handicapem, ale pro celou společnost. Překonat se dají opticky skutečně velké překážky, jen je potřeba chtít. A zároveň, když někdo takovou překážku překonává, je potřeba mu bez sentimentu nabídnout ten servis, který potřebuje… bez nějaké lítosti mu umožnit, aby na sobě pracoval. A v momentě, kdy se ukáže, že to byla jen romantická představa, tj. že nedokáže dodržovat pravidla, která ten systém má, je potřeba se s ním rozloučit, protože i tak prostě funguje realita. Jenže takto v pomáhajících profesích a neziskových organizacích dnes málokdo uvažuje.

Nejsou dost tvrdí?

Často mají jen ideály a věčně otevřenou náruč. A to si myslím, že je špatně. Zdravější je pragmatičtější přístup a nejde jen o handicapované. Když se budeme bavit třeba o rasismu, vždycky tu bude existovat silná skupina lidí, kteří jsou velmi frustrovaní tím, že sami nic se sebou udělat nedokázali, přestože možná i vycházeli z nějakých obtížných životních situací a poměrů. Na druhou stranu je tady skupina lidí, kteří nastavili koncepci takovým způsobem, že stejná pravidla neplatí pro všechny. Že se ulevuje lidem, kteří se chovají velmi nepřizpůsobivě, jsou prostě celé skupiny lidí, které se chovají velmi asociálně, obtěžují své okolí, ničí věci kolem sebe… a nezasahuje se proti nim adekvátně. Toto já nepovažuju za pozitivní diskriminaci, která je potřebná, ale za dvojí metr. A lidé, kteří plošně tímhle dvojím metrem měří na tom průšvihu mají ještě větší podíl než ti, kteří rádi někoho tlučou. Proč to ale říkám – myslím si, že když se lidmi s handicapem budeme zabývat jen proto, že jim chceme ulevit nebo umožnit čerpat nejrůznější sociální dávky a zároveň po nich nic nebudeme nechtít, je to cesta špatným směrem. Ani handicapované lidi bychom neměli rozmazlovat, ubíráme jim šanci na sobě odvést nějakou práci. Zároveň i člověk, který potřebuje 24 hodinovou péči, by měl mít možnost na sobě pracovat.

Máte v rámci Jedličkova ústavu bezvýhradnou podporu?

Se stávajícím ředitelem jsme si dlouhá léta profilovali vzájemné vztahy. Máme je dnes už velmi dobré, ale pamatuju se, že když jsem si k němu přišel poprvé říct o nějaké nástroje za pár tisíc korun a kapela ještě neexistovala, měl představu, že začneme bez nich. Bylo těžké ho přesvědčit. No a dnes zná víc lidí The Tap Tap než Jedličkův ústav, ale všichni vědí, že jsme odtamtud. A nám zase po letech spolupráce došlo, že bez toho obrovského zázemí, které jsme v Jedličkově ústavu měli a máme, bychom se tak daleko určitě nedostali.

Jak dnes probíhá vybavování kapely nástroji?

Začali jsme jezdit na velké festivaly a naše požadavky se od počátků výrazně zvýšily. Naším největším dodavatelem nástrojů jsou dnes Kytary.cz, ale spolupracujeme taky s firmou Panther, kteří nás vybavují mikrofony, a MusicData, od nichž jsme velmi výhodně získali mixážní pult, a mohli tak provést celkový upgrade kapely i projektu STUDEO.

Už jste v zahraničí objeli všechna plánovaná česká centra?

V roce 2014 bychom rádi jeli do Izraele a USA, kde chceme zahrát v Českém národním domě v New Yorku, v Kennedyho centru ve Washingtonu a v Chicagu, nejlíp u příležitosti Dnů Prahy v Chicagu. Tam jsme měli hrát už letos, ale nakonec se to nepovedlo. Selhalo to hlavně na tom, že pojistit mimo EU člověka na riziko nebo se závažnější diagnózou je velký problém. Pojišťovny mají nepsané pravidlo „hořící dům nepojistíš“ a takových hořících domů máme v kapele pět. Jet tam s nějakým formálním pojištěním by mohlo znamenat následné zadlužení, i jen za banální pobyt v nemocnici.

Narazili jste během koncertů, příp. jejich domlouvání ještě na nějaké další překážky?

Spíš vnímám, že po prezidentských volbách šel hrozně dolů obecně přístup vůči handicapovaným a dalším menšinám. Nedávno jsme třeba při příležitosti 100. výročí založení Jedličkova ústavu organizovali slaňování na mechanickém invalidním vozíku z Kongresového centra. A když jsme si pak na iDnesu pročítali některé anonymní komentáře, byly velmi nenávistné – ve smyslu proč lidé na vozíku vymýšlejí hlouposti, kde na to berou peníze, které jsou nás všech a měly by sloužit jinde. Někteří lidé mají pocit, že to jsou jejich peníze, které jim někdo bere… Myslím, že před pár lety by taková výborná adrenalinová akce pro lidi s handicapem vzbudila jiné emoce a ti, které by to štvalo, by si tohle prostě netroufli napsat. Proč by si doprčic nemohli lidi ba vozíku zaslaňovat stejně jako kdokoli jiný? Lustruje někdo zdravé sportovce, kde na své koníčky berou peníze? Ten downgrade jde bohužel ruku v ruce s politikou…

Máte vy sám nějaký plán, co s tím?

Myslím denně na to, jestli už není načase to nějakou hlasitější cestou nedat najevo…

Že by se The Tap Tap stali tak trochu politickou kapelou?

To asi ne, a navíc nejde jen o kapelu. Sám mám děti, snažím se něco vybudovat a cítím stále větší pocit bezmoci. Pořád ale něco dělat jde: sám za sebe každý můžeme dělat nejlíp to, co umíme, a snažit se jít ostatním příkladem.

Co teď s kapelou plánujete?

Budeme se chystat na už třetí velký mikulášský koncert ve Státní opeře, chtěli bychom natočit klip k písničce Moje volba a na podzim otevřít celostátní sbírku na dostavbu Jedličkova ústavu, jen co dokončíme sbírkový web. Chystáme také turné černého humoru, na které připravíme výstavu těch nejtvrdších vtipů ze Sorry o lidech s handicapem. S tímto projektem a samozřejmě kapelou chceme objet většinu kulturních domů v Čechách. Hlavně v sociálně slabých oblastech, kde lidem prodávají hrnce a u toho jim hraje Eva s Vaškem.

Vtipů?

Nemožnost vtipkování před někým s postižením je mýtus, který chceme zbourat. Asi těžko vy sám budete někomu handicapovanému říkat kriple, jak si navzájem lidi s handicapem běžně říkají, ale černý humor, proč ne? Všechno má prostě i na našich koncertech dvě strany. Nejdřív je tam - u lidí, kteří nás neznají - lítost… ale když pak vidí, jak tu muziku děláme, jak se realizujeme a dokážeme si přitom udělat legraci sami ze sebe, že na podiu působíme jako lidé, kteří mají nazkoušeno a vědí, co předvádí, je to prostě velká radost. A v tu chvíli jsou prvotní soucit a rozpaky pryč…