Toby Driver: Když má spoluhráč nahnáno, je to větší vzrůšo

Letošní koncertní sezónu frontman nadžánrových Kayo Dot a Jednota šesti divných labelů z Prahy (tj. ][, Letmo Productions, Heartnoize Promotion, Marast Music a Naše koncerty) zakončili v Café Vítkov na střeše Národního památníku na Žižkově. 22. prosince se tam konal večírek, na který kvůli svátkům spousta lidí nepřišla, i když moc chtěla. Tam také Toby Driver prozradil, proč spoluhráče rád děsí šílenými nápady.

Co na tohle místo říkáte?

Fakt super, jen nevím, co to je.

Je to památník odboje za první a druhé světové války.

Tak to je potom čestné místo.

Jste multiinstrumentalista, skladatel, textař, producent, vydavatel a výtvarník. Zní to, jako byste měl problém s rozdělováním úkolů.

Jo, to je pravda (smích). Sám toho dělám až příliš. Byl bych rád, kdyby pro mě někdy pracoval manažer, ale nemůžu si ho dovolit.

Kapela Kayo Dot má poměrně vysokou fluktuaci. To je tak těžké s vámi vydržet?

Ne, to ta muzika vyžaduje hodně práce za hodně málo peněz. Za tolik času a energie nemůžu na oplátku nabídnout nic než možnost hrát.

Takže ten problém je v naprosté odevzdanosti muzice?

Ano, vyžaduje hodně práce a času. Nejčastěji jsme na šňůře pět až šest měsíců, ne každý to zvládne.

Zaslechl jsem, že alba nahráváte pouze na živých koncertech. To musí děsit i špičkové hráče.

To není úplně přesné. Nenahráváme koncert, jen živě ve studiu. Zahrajeme to víckrát, tak dvakrát až třikrát. Když má spoluhráč nahnáno, je to větší vzrůšo. Jak je moc v pohodě, může to být slabé.

A není to frustrující?

Někdy dáme dva, tři, „tejky“ a pak zjistíme, že ten první byl nejlepší, protože z něj čiší strach.

Říká se o vás, že jste skvělý improvizátor, ale vy se tomu bráníte. Proč?

To nevím. Možná jo. Například v triu Bloodmist s Jeremiahem Cymermanem a Mariem Diazem de Leonem jsme improvizovali čtyři hodiny. Shodli jsme se, že z toho je použitelná tak hodina. Řekl bych, že ostatní improvizátoři to mají podobně. Zahrajou toho hodně a občas mají kliku.

Jako dítě jste se učil na klarinet a piano. Češi hodně posílají děti do základních uměleckých škol. Řekl bych, že v Connecticutu to asi nebude úplně běžné. Jak k tomu vlastně došlo?

Je to běžné. Asi čtvrtina mých spolužáků od osmi na něco hrála. Spousta jich po pár letech odešla, protože je rodiče nutili. Ti moji mě špatně pochopili a poslali mě sportovat, poněvadž jsem se tvářil nešťastně. Když začínáte, je to těžké. Nic nezahrajete. Jak si tím projdete, začne to být větší zábava.

Pro většinu dětí ZUŠka zůstane krásným koníčkem. Co vás vychýlilo směrem k profesionální hudbě?

Jako dítě jsem byl dobrý klarinetista a seděl na jednom z čelních míst v orchestru. Bylo skvělé v něčem vynikat. Ve sportu jsem tak dobrý nebyl. Většinu hracího času jsem proseděl na lavičce a nudil se. Na střední už jsem hrál v několika kapelách a pořád se lepšil. Když jsem potom odcházel na vysokou, věděl jsem, že chci dělat muziku dál, ale chtěl jsem taky studovat astronomii. Pak jsem si uvědomil, že je v ní víc matematiky, než jsem čekal. Bavilo mě dívat se na věci přes teleskop, ale astronomie je víc o výpočtech.

Jenže i muzika je jiná forma matematiky.

Souhlasím. S tím, že jsem přestoupil, ale mám jen dobrou zkušenost. Hudba byla asi tak všechno, co jsem uměl, tak jsem v tom pokračoval.

Studoval jste na Hampshire College u Yusefa Lateefa. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Dal jsem si rok pauzu. Bylo mi sedmnáct a všem ostatním osmnáct. V té době se mi nechtělo tvrdnout ve škole a makat tak tvrdě, jak bych měl. Později, už u Lateefa, to bylo opravdu zajímavé a zábavné. Žádné výkonnostní hraní, které u jazzu a hudební výuky obecně nesnáším. Yusef Lateef byl přesný opak. Učil nás, že máme svůj hlas a své nápady a hodně nás v tom podporoval. I mě. Nezáleželo na tom, že jsem dělal divnej metal.

Jaký to tedy byl učitel?

Měl jsem s ním dvě hodiny. Skládání a v souboru, ve kterém bylo třicet a více muzikantů. Yusef prostě jen dal do placu část kompozice, basovou linku a trochu melodie. Celá učebna ji hrála a jednotliví muzikanti procvičovali sólování, to bylo celé. Na kompozici chodilo nanejvýš osm lidí. Říkával: „Dneska má tenhle nápad. Zkusme ho.“ Zkoušel na nás dost divné a avantgardní metody. Experimenty, u kterých jsme nikdy nevěděli, jak dopadnou. Nikdo se na ně nemohl připravit.

To mi zní povědomě. Co vám taková průprava dala?

Dost jsem se od něj naučil a hodně mě ovlivnil. Rád provádím podobné věci svým muzikantům a nechávám je dělat, na co nejsou připravení. Občas je to fakt super. Jak všichni panikaří, a pak dumají, aby to znělo nejlíp, jak to jen jde. Je to kouzelné.

Složil jste a řídil oratorium pro dvacet muzikantů. Proč jste odpadl od vážné hudby, respektive opustil jste ji někdy?

Klasickou věc jsem dělal naposled předloni. Najali mě, abych napsal skladbu pro komorní orchestr v Krakově (Through the Arm to Magma pro Spółdzielnia Muzyczna a festival Sacrum Profanum 2017). Rád bych jich napsal víc, ale je to trochu jiné než túrování s kapelou. Méně tržní a víc akademické. Mám velmi málo zkušeností s financováním podobných projektů a komunikací s uměleckými asociacemi. Pokud by tohle za mě někdo udělal, složil bych toho mraky.

Jsou mezi vážnou a rockovou hudbou nějaké viditelné hranice?

Rocková hudba je v podstatě lidová, protože ji může hrát každý. Vážná je zase v mnoha ohledech elitářská.

Myslel jsem mezi pokročilejšími formami jako progrock...

Nevím. Každá je jiná. Některý kapely používají jedině postupy vážný hudby, jiný jen svoje uši. A výsledek je přitom stejný.

Jak může být death metal nebo post rock zajímavý pro klasicky vzdělané muzikanty?

Death metal proto, že vyžaduje hodně technický zručnosti. Post rock je pravý opak, ale zas musíte mít cit pro souznění jednotlivých zvuků. V posledních třech letech jsem zjistil, že spousta klasicky vzdělaných muzikantů je otevřená bláznivým nápadům. Jsou zabarikádovaní v akademickém prostředím a obvykle hrajou hlavně kanonický kusy.

Na závěr bych ocitoval Lva Šestova a Apoteózu vykořeněnosti: „Společným údělem všech tvůrců jsou stavy neurčitosti, nevyjasněnosti, nejistoty ze zítřka a stavy krajního vyčerpání. Většina lidí, dokonce i těch geniálních, dlouho tvůrčí činnost nevydrží, protože jakmile zvládnou techniku, začnou se opakovat, neboť vědí, že publikum nebývá příliš náročné a poměrně ochotně snáší jednotvárnost svého oblíbence, ba dokonce v ní spatřuje jeho přednost. Každý ctitel umění je spokojen, pozná-li v novém díle umělcův styl, málokdo ale tuší, že styl znamená počátek konce.“ Proto jsou Kayo Dot tak nepředvídatelní?

Řekl bych to jednodušeji (smích). Byl bych sám ze sebe otrávený, kdybych pořád nezkoušel něco nového. Jinak bych nebyl tak pesimistický, jako ten filozof. Spousta muzikantů prorazila se skvělým nápadem a pak už ho jen opakují pořád dokola. Já chci zkoumat všechno možné. Hmyz pod kamínkem nebo psychedelický zážitek. Jako v mých hodinách s Yusefem Lateefem jsem zvědavý, co z každého divného nápadu vzejde. Je to výzva pro tebe samotného. Naučíš se něco o sobě, svém cítění a tom, kým opravdu jsi. Když jsem poprvé zkusil nahrát elektronické album, zjistil jsem, že mám osobitou estetiku. Představ si, že jsi jenom metla a nic jiného neposloucháš. Bezdůvodně se zavíráš do škatule.