Tokai 1981: Zavři oči, brouku!

Kytara mého věku, tak to musím vyzkoušet. Tak by se asi dal shrnout první pocit, když jsem tenhle nástroj vybíral k testu. Druhý byl samozřejmě značka Tokai. A třetí, přiznávám nerad, byla vzpomínka, kterak jsem kdysi v USA v krámě vyzkoušel pár gibsonů a „nebylo to tam“, byť cena tedy byla nemalá. Takže jsem vnitřně udělal sázku, zdali tedy budu mít pocit kopie, nebo ne.

Když jsem doma kytaru zapojil a přehrál, bylo tam všechno, co mám na Les Paulech rád, byť ergonomicky je mi bližší jiný druh kytar. Všechno fungovalo jak mělo, což se u všech vintage nástrojů říci nedá. Pražce, hratelnost, seřízení, to vše dobré. Navíc tedy, to se přiznám, se mi velmi líbila barva. Jak ta sonická, tak ta optická.

Zvukově bych to pro nedostatek slov popsal asi takhle – je to taková medová kytara. Nic agresivního, žádný nařvaný attack. Takové: Zavři oči,... kdy vlastně docela sedí pojmenování Love Rock.

Když jsem na kytaru točil, viz video, zkoušel jsem všechny možné aranžerské polohy, zrovna jsem dotáčel party do pár písní. Na tvrdší kila jsem nakonec zvolil jinou kytaru, na měkčí sólové tóny mi tahle kytara seděla bezvadně. Taky v tomto kontextu docela hezky vyznělo to, že kytara nemá žádné brumy a nechtěné (pa)zvuky.

Závěrem můžu říci, že značka Tokai mě oslovila, určitě rád vyzkouším i další věci. Upřímně, zavažte mi oči, dejte čtyři gibsony a jeden tokai... já bych si na sebe nevsadil. Snad jen, kdybych s kytarou postál na pódiu, tam bych asi ten trošku větší náklad (4,2 kg) poznal.