Tomáš Frolík: Prostě jsem si sedl a začal makat

Vybavuješ si vizuální nebo zvukový zážitek, ve kterém jsi poprvé v životě zaznamenal existenci kytary?

To asi ano. Bylo mi devět, deset, jedenáct, takhle nějak. Měli jsme se starším bráchou rozdělené pokoje a on měl u sebe v pokoji takovou malou hifi věž. Normálně jsem k němu do pokoje nesměl, to bylo tabu, ale vždycky, když byl pryč, tak jsem k němu vnikl a poslouchal jeho muziku. Měl tam takový zajímavý mix. Pamatuju si Appetite for Destruction od Guns N’Roses, nějaký mix Led Zeppelin, od „Jedničky“ přes „Čtyřku“, až k těm orientálním věcem jako Kashmir, ale i věci, které už dělali společně jen Page a Plant. Ale byl tam i poprock, třeba Alanis Morissette, a taky první deska Avril Lavigne. Ale myslím, že první kytarový kontakt byli ti Guns N’Roses. Snědej týpek v klobouku, amerických brýlích a s Les Paulem – to bylo strašně cool. Pak jsem ho ještě viděl na DVD na koncertě z Tokia, kde stojí na piánu, na které hraje Axl, a hraje sólo v November Rain. A to už bylo definitivní.

Už tehdy sis řekl – jo, tohle chci taky?

Asi ano. Ale já si to na začátku asi jen s tou kytarou nespojoval, mně se líbila hudba celkově. Říkal jsem si – ty vole, oni prostě hrajou koncerty, vypadaj cool, chodí na ně spousta lidí, točej klipy. Tohle byl první impuls. A druhý byl přes Honzu Judla, dnešního kolegu, ke kterému jsem chodil od začátku do hudebky.

Tedy rovnou na kytaru?

Ano, právě kvůli tomu Slashovi a dalším rockovým věcem, co měl brácha. Prostě jsem donutil rodiče, aby mi koupili kytaru. Nejdřív jsem měl od kamaráda půjčenou nějakou Jolanu, takovou pěknou, modrou, myslím, že měla kratší menzuru, byla to taková zmenšenina strata. A pak mi naši koupili nějakého Stagga, já chtěl za každou cenu model Les Paul, kvůli Slashovi. Honza Judl mi to dost rozmlouval, že si Stagga nemám kupovat, že to bude průšvih. No, samozřejmě to průšvih byl, vůbec to neladilo, museli jsme na tom vyměnit mechaniky a tak, ale mně to bylo celkem jedno, protože jsem na tu kytaru ze začátku vlastně dost kašlal. Dělal jsem karate, což pak nedopadlo a moje kariéra karatisty ztroskotala, a tak jsem se nakonec rozhodl, že půjdu tou hudební cestou. Honza mi dal nějaké další nahrávky, díky němu jsem poprvé slyšel Jeffa Becka nebo Stevieho Raye Vaughana, a tam se to změnilo. Úplně. Otevřely se mi takové tři hlavní sféry. Vaughan mě nasměroval k blues, začal jsem si objevovat i to nejstarší, Muddyho Waterse nebo Howlin‘ Wolfa. Jeff Beck mě poslal do světa fusion a částečně i jazzu. A třetí sféra byl Michal Pavlíček, Pražský výběr a všechny tyhle věci.

Jaký byl Honza Judl učitel? A bavilo tě pod jeho vedením cvičit?

Já z něj jako dítě vycítil obrovskou autoritu. Tehdy už hrál s Jablkoní, a když ti učitel řekne, že jede s kapelou hrát do Ameriky nebo dokonce do Afriky, tak prostě čumíš. A další věc: on hrál nejen na kytaru, ale taky na basu, na fagot, zpíval…no prostě úplnej masakr. A té hudbě strašně rozuměl. Já si třeba pamatuju, že v období, kdy už jsem to hraní začal žrát, jsem slyšel nějaký živák Deep Purple, kde hráli Smoke On The Water, na kytaru tam byl Steve Morse, a on jako takový fór v pauze v tom hlavním slavném riffu zahrál flažolet na prázdné struně. Já s tím přišel za Honzou, dal jsem mu to poslechnout a ptal se ho, co to je. No a on si vzal kytaru a se slovy, že „to je asi tohle“ to prostě normálně zahrál! Úplně přesně! Takových momentů jsem s ním zažil víc – a všechny dohromady ve mně nakonec vzbudily to „chtění“ tu hudbu dělat pořádně. A protože jsem byl nějak nastavený ze sportu, a asi je to taky součást mého charakteru a toho, jak jsem zvyklý fungovat, řekl jsem si, že za tím musí být usilovná práce a nic jiného. Takže jsem si sedl a začal makat.

Propracoval ses do stádia, kdy tě nezajímalo nic jiného než kytara?

Jo, byl to prostě střih. S rodiči jsem se domluvil, že mi u Honzy zaplatí dvojnásobek lekcí. Doma jsem cvičil nejdřív dvě hodiny denně, pak tři, a pak už jsem to dělal pořád, jakmile jsem měl volnou chvíli. Nakonec už to bylo úplně extrémní, to jsem nosil kytaru do školy a hrál o přestávkách. Žádné svačiny, jen kytara.

To už bylo na střední škole?

Ne, tohle ještě byla základka. Ten zlom nastal někdy v šesté, sedmé třídě, pak jsem to chvilku flákal, a ten hlavní mazec byla osmička a devítka. Na základě toho jsem pak Honzovi řekl, že chci jít na konzervatoř, ale on mi to rozmlouval, že hraju teprve strašně krátce, že nemám žádný background – vždyť já neuměl ani noty, nechodil jsem na žádnou teorii, všechno jsem znal jen z nahrávek a vnímal to přes riffy. A celé to pro mě byla zábava, takže jsem do nauky, která mě nudila, nechodil. No, nicméně jsem na přijímačky na konzervatoř šel, a Honza měl zase pravdu – nedopadlo to.

Takže jsi zvolil jinou školu?

Máma chtěla, abych měl nějaké „normální vzdělání“. Nutila mě na gympl, ale to jsem nechtěl, tak jsem šel na ekonomku. A to jen z jediného důvodu: od kámoše jsem zjistil, že je to tam tak trošku free. Tedy aspoň na ekonomce u nás ve Slaném. Tak jsem si řekl, že tím nějak propluju s trojkama a budu moct pořád hrát. Což se i stalo a já celou ekonomku pojal jako takové „hudební soustředění“. Zase jsem tu kytaru nosil do školy, zase hrál o přestávkách a při odpoledkách, a absence jsem držel přesně na té hranici, aby mi nedali reparát nebo mě nevyštípali úplně. Chvilku jsem uvažoval, že bych studium přerušil a zkusil se znovu dostat na konzervatoř, ale nakonec jsem si to rozmyslel a řekl si, že to dodělám a kytaru pak půjdu studovat do zahraničí.

Měl jsi na ekonomce už nějakou kapelu?

Dokonce už na základce. Já do toho byl tak nadšený, že jsem prostě přišel za kámošem, řekl mu, že bude basák, a že spolu musíme založit Guns N’Roses. A my se měli tak rádi, že on do toho fakt šel. Tak jsme se pořád scházeli a hlavně o tom kecali, začaly klasické problémy, kde sehnat zkušebnu, a nakonec jsme se potkali s bubeníkem Zdeňkem Puchmeltrem a dali jsme dohromady první coverovou kapelu, která se jmenovala Darwien. Zkoušeli jsme ve Slaném, měli i nějaké koncerty, byli jsme napojení na tu hudebku, kam jsem chodil. A v hudebce jsem měl ještě „druhou první kapelu“, tomu se říkalo Komořina Johnnyho Judla. Honza, když odučil jednotlivé hodiny, měl ještě souborovku, kam chodili i starší kluci, bubeníci z jiného oddělení, sehnal tam zpěvačky, takže to byla opravdu komplet kapela. A hráli jsme kde co – Paranoid od Black Sabbath, Breaking The Law od Judas Priest, něco z The Wall Pink Floyd, ale třeba i Robbieho Williamse, protože ty zpěvačky chtěly zpívat taky nějaký popík. Takže dobrá směsice. A tam jsem dostal v začátcích největší kartáč, protože ti starší kluci byli fakt docela dobří, metaláci, hráli už pokročilé věci.

Napadá mě, že jsi na začátku vlastně úplně minul akustickou kytaru.

Úplně, hned jsem hrál na elektrickou. Ale je pravda, že v průběhu ekonomky jsem měl takové myšlenky, že bych se na ni něco naučil. Kytarista z Jablkoně Martin Carvan je totiž ředitelem hudebky ve Slaném – takže v současné době můj šéf – a tak jsem si pohrával s myšlenkou chodit k němu. A že bych třeba pak zkusil přece jen tu konzervatoř, na klasiku. A tak jsem k němu chodil, Martin se snažil, ale já prostě pochopil, že tenhle svět není pro mě. Že už jsem moc daleko v blues, v improvizaci, že díky Honzovi žiju hudebně někde úplně jinde. Navíc, já jsem vlastně levák přeučený na pravou, takže mi to ten mozek nějak přepočítává, a já jsem na techniku hrozný matlák. I potom v Londýně na škole jsem byl matlák, z techniky jsem byl vždycky nejhorší, nejzoufalejší. Všichni hráli Petrucciho a Vaie, zatímco já si hrál tak líně nějaké blues…

Tu konkrétní školu v Anglii, London Center of Contemporary Music, sis cíleně vybral?

Já se sice rozhodl, že půjdu do zahraničí, ale vůbec jsem nevěděl, jak to mám udělat. Jestli jim mám napsat – nebo co? My už tehdy začínali s The BladderStones, byla to taková směsice, protože jsem chtěl hrát blues, ale taky fusion, dost zmatek. Takže jsme hráli Milese Davise i Johna Mayera. Ale měli jsme první demo, a tak mi Honza poradil, ať ho pošlu na adresy více škol, a že to třeba vyjde. A tak jsem napsal různě po světě – do Austrálie, do Skandinávie, do Ameriky, i do té Británie. Ozvali se mi asi ze čtyř nebo pěti škol, že mám přijet na zkoušky, a já si vybral tu londýnskou – hlavně proto, že je to blízko. Měl jsem z toho totiž trochu strach. Lákala mě i Austrálie, ale když jsem si představil, jak letím přes půl planety, a jak mi tam třeba dojdou peníze nebo se může cokoli stát, radši jsem sbalil kytaru a jel do té Anglie. Autobusem, na otočku. Přijel jsem ráno, v devět jsem skládal zkoušky a po obědě jel zpátky. To bylo na jaře. V květnu jsem odmaturoval na ekonomce a v září nastoupil do Londýna na bakaláře na jazzovou interpretaci.

Jak to celé brali rodiče? Museli přece počítat s tím, že to bude něco stát.

Máma řekla, že už věří, že to chci opravdu dělat, a prostě vzala všechny peníze, které měla, včetně nějakého stavebního spoření, a těmi zafixovala moje stipendium. Ony taky byly podmínky na téhle škole finančně dost výhodné, mají tam dobře vymyšlený systém, protože studentská půjčka, kterou si vezmeš, je bezúročná, a splácíš ji až ve chvíli, kdy se tím, co jsi vystudoval, začneš prokazatelně živit a tvůj příjem je stabilní. A ty splátky nejsou nijak hrozné.

Vím, že by to bylo téma nadlouho, ale: dá se nějak stručně popsat, co hlavního ses v Anglii naučil?

Když bych to měl srazit do jednoho slova, tak stylovost. Můj obor se sice jmenoval jazzová intepretace, ale smysl té školy byl v tom, naučit se vlastně všechno. Což byl velký mazec. Největší důraz byl kladen na hraní v kapelách. Během jednoho trimestru, což jsou tři měsíce, jsem vystřídal tři kapely, ve kterých se mě nikdo neptal, jakou hudbu dělám nebo mám rád. Takže třeba v prvním trimestru jsem hrál v rockové, funkové a jazzové kapele, v dalším v metalové, popové a bluesové apod. A nikdy jsem nehrál se stejnými lidmi, oni vzali mix, který srovnali podle levelu každého hráče, a zkoušky těch kapel řídil profesor. Za ten jeden měsíc s jednou kapelou se musel udělat repertoár, tak čtyři, pět věcí, a na konci měsíce proběhl koncert v klubu, normálně před lidmi.

A to jste museli i složit vlastní věci?

Ne, hrály se covery. Profesor vždycky na zkoušce pustil nahrávku, stáhla se harmonie a hrálo se z místa, bez not, podle sluchu. Ony to samozřejmě nebyly nějak pekelně složité věci, ale bylo to prostě zajímavé. Objevil jsem si spoustu hudby, o které jsem předtím neměl tušení. Třeba Motown, The Temptations, jejich věci jsme hráli s funkovou kapelou, kde byly tři zpěvačky, dva dechy, pianista, bubeník, basák a dvě kytary. Velkej mazec.

Ve tvých životopisech se často objevují jména jako Robben Ford nebo Marcus Miller. Ti na té škole učili?

Přímo ne, to byly jejich masterclassy. Takové výukové sessiony v rámci té školy, kam byl limitovaný vstup na základě přihlášení. Bylo to různě dlouhé. Třeba Scott Henderson tam byl na jeden tříhodinový workshop, ale Robben Ford i Marcus Miller tam s námi strávili dva hodně intenzivní dny.

Neměls před takovými veličinami trému?

Tím, že to bylo hromadné, tak ne, snad jedině, když jsem se na něco chtěl zeptat. Ale Marcus Miller, ten přijel s bubeníkem a vlastně moc nemluvil, hlavně hráli, na dotazy nebyl prostor. Zato Robben Ford přišel, přinesl si Epiphone Rivieru z roku 1961, pustil ji do Fender Twin Reverbu, opřel se v židli a říká: „Tak co byste chtěli vědět?“ Prostě úplnej mazec.

Když ses vrátil z Anglie, rovnou jste s Honzou Judlem obnovili The BladderStones a rozjeli to naplno. A jedete takhle pořád, dnes dokonce ve dvou kapelách, když jste ještě vytvořili Krajinu Ró s Michalem Němcem. Dá se nějak popsat, v čem je síla toho partnerství mezi tebou a Honzou?

Vezmi si, že dneska většina nových kapel vlastně nejsou kapely v pravém slova smyslu, bývají to spíš sólové projekty, protože se málokdy sejde kompatibilní tým, který by táhl za jeden projekt – a je jedno, jestli jsou v tom lidské nebo třeba finanční důvody. Vem si třeba toho Robbena Forda, jeho poslední pořádná kapela byla Blue Line v devadesátých letech. A od té doby hraje s různými rytmikami, které má třeba jen dva, tři roky. Ale my s Honzou… On je vlastně takovej můj druhej táta. Nejen v muzice – vždyť on mě třeba učil i řídit a parkovat! V Anglii na škole jsem pochopil, že není snadné najít lidi, kteří spolu chtějí dělat původní autorskou hudbu. Samozřejmě, když hraješ v nějakém wedding-VIP party-cover bandu, není co řešit. Ale já ze školy přijel nabitej tím, že chci dělat vlastní písničky. To bylo mimochodem to hlavní, co nám říkal právě Robben: dělejte svoji hudbu. A nezapomeňte nikdy, proč to všechno děláte. Já si uvědomil, že to dělám kvůli těm Guns N’Roses, Led Zeppelin, kvůli Jeffu Beckovi, kvůli lidem, kteří hudbu vždycky dělali sami za sebe. A jinak to nemá smysl ani pro mě. No a na tomhle jsme se s Honzou stoprocentně shodli. A taky, že to musí být profi. On ten pojem „profi“ u starých kapel jako jsou Guns N‘Roses je vlastně zvláštní, protože oni byli původně parta kluků, kámošů, ale hráli velmi dobře. Takže vlastně byli profi, akorát se to tenkrát ještě neříkalo. Ale když jsem se vrátil z toho univerzitního prostředí, samozřejmě jsem tím byl načichlý a chtěl hrát s lidmi, kteří budou profi. A Honza byla jasná volba – a důležité samozřejmě je, že i on chtěl dělat se mnou. No a pak jsme po čase vyměnili původního bubeníka za Michala Noska, a tam to dokonale zapadlo, s tím máme hodně společného. I první desku Avril Lavigne, mimochodem…

Cítíš od návratu z Anglie nějaký svůj vývoj jako kytarista? Narážím na to, že je pro tebe čím dál typičtější hraní se spoustou efektů.

Já se prostě pořád chci posouvat dál. Jo, ještě před pár lety bych asi řekl, že si myslím, že hraju takovou modernější kytaru. Ale když teď poslouchám na různých YouTube kanálech některé lidi, zjišťuju, jak jsem pozadu, protože to, co s novým gearem někteří dovedou, to je neuvěřitelně vepředu. A já jsem přesvědčen, že se člověk musí snažit v tom trendu zůstat, pokud má elektrická kytara jako nástroj v hudebním světě přežít.

Z toho bych strach neměl. Konec kytary se prorokoval už na úplném začátku devadesátých při nástupu tanečních kapel. A za pár let každá správná elektronická kapela musela mít v sestavě kytaristu…

A mají je dodneška, já vím. Ale jak říkám, je potřeba se zajímat o současné trendy. Já třeba teď konečně po dlouhé době dospěl do bodu, kdy mám stabilní setup. Řekl jsem si – hele, je ti třicet, tak dost, už ty věci máš vyřešený a teď už je můžeš jenom modernizovat. To znamená, že když od nějaké firmy vyjde nová verze efektu, tak si ho vyměníš. A taky jsem se rozhodl, že zůstanu u firem, ke kterým mám dlouholetý osobní vztah. Já gear řešil už v hudebce, to jsem měl jednak taky přes Honzu, jednak proto, že jsem byl vždycky fanda Michala Pavlíčka, a vlastně všichni kytaristi, které poslouchám dneska – Landau, Henderson, Ford – jsou přesně ti, kteří pořád mění setupy, hrají na drahé věci, zajímají se o firmy, jsou na ně napojení… Takže tenhle vliv mě prostě neminul.

Jak tě tak poslouchám, napadá mě: není ti tahle země malá?

Hele, takhle: my děláme s The BladderStones takový zvláštní styl. Já tomu sice pořád říkám blues, ale, jak nám říkal jeden fanoušek z Olomouce: vy jste takový art blues. Nám to přišlo dobrý, tak jsme našemu stylu tak začali říkat. Protože ona to je opravdu taková směs blues a různých těch art rocků a prog rocků. Někdo tomu říká i fusion, ale já bych do toho ten jazz nemotal, to je přece jen něco trochu jiného. Ale tohle všecko, co vyjmenovávám, jsou „malé styly“. Je to muzika, která má u nás malou klubovou scénu, ještě menší festivalovou scénu, a tím pádem i malou posluchačskou základnu, protože je tady málo lidí celkově. Další věc je, že česká scéna má obrovské otevřené nůžky, kdy na jedné straně existuje underground a na druhé agro pop. Nic mezi tím. Když jsme si tohle po vydání poslední desky Toilet Fame uvědomili, došlo nám, že musíme svoji muziku nabídnout někde, kde je víc lidí. Takže jsme opravdu přes kontakty, které jsme nasbírali za poslední léta, začali pálit do zahraničí. Někdy je to docela tvrdý, ale třeba v Německu je to super. Tam když se nám povede turné, je to vždycky mazec, protože tam zažíváš to, že na jednom místě hraješ malý klub, kde je čtyřicet lidí, a druhý den kulturák, kde jich je sto pade. Je to velkej trh, ta místa jsou strašně rozdílná, ale vždycky je to úžasný.

Takové ambice jako třeba Ondra Pivec, to znamená někam, kde to „je větší“, se přestěhovat, nemáš?

Ty jsem měl, když jsem studoval v Londýně. Ale teď už mám rodinu, mám ženu a čtyřletého syna, žijeme spolu, a teď už to neudělám. Neříkám, že bych nechtěl, ale z rodinných důvodů to prostě nejde. I jsme se o tom se ženou jeden čas bavili, mluvili jsme o Německu, o Kanadě, a myslel jsem to fakt vážně, ale dospěli jsme k tomu, že to prostě nejde. Rozhodně ne teď.

Zatím jsme se jen lehce dotkli tvé druhé hlavní kapely Krajina Ró. Tam jsi přece jen v trochu jiné roli než v The BladderStones.

Ano, jsem víc sideman. Tam je to takhle: když jsme spolu psali nějaké věci, Michal Němec mi říkal: „Hele, jako jo, je to dobrý, ale je to strašně kytarový. Moc tam hraješ, nedělej to.“ Takže jsem tu kytaru ubíral a ubíral, až už jsem si připadal jak pianista. A v tu chvíli Michal řekl: „Jo, takhle je to dobrý. A teď to prožeň nějakým zajímavým zvukem.“ Takže na rozdíl od The BladderStones, kteří jsou kytarová kapela a já tam holt musím solit sólo za sólem, je Krajina Ró mnohem písničkovější. A přestože základem té kapely jsme vlastně kompletní The BladderStones, hrajeme tam všichni úplně jinak. Já se na to dokonce i jinak oblíkám…

Nestýská se ti po nějakém druhu hudby, kterou ti ani jedna z těchhle kapel nemůže poskytnout?

Stýskalo se mi – po takovém tom retru, po tom vyloženém blues. A to se mi teď plní, protože jsem nastoupil do kapely harmonikáře Charlieho Slavíka. On si v padesáti letech uvědomil, že vlastně nikdy neměl stálou kapelu, takovou tu, ze které by měl pocit kámošů, takového toho soužití. Vždycky měl nějaký repertoár, ve kterém se mu střídali lidi – i já tam nějakou dobu po návratu z Anglie zaskakoval. No a Charlie potkal Marka Jurkoviče, se kterým se znal přes jeho tátu, já se s Markem taky znám přes tátu, a nějak to zaklaplo. Tohle hraní beru jako výzvu. Charlie dělá to, co dělá – blues, rock’n’roll, country – a já mu do toho nemůžu hrát jak v The BladderStones. Takže na tom makáme a já si při tom vlastně docela příjemně odpočinu. I proto, že The BladderStones i Krajinu Ró manažuju, v obou partách jsem plně autorsky zapojený, v The BladderStones navíc zpívám a hraju sóla na kytaru, někdy je to prostě na hlavu. Ale s Charliem někam přijedu, dělám jen hudbu, je tam jasně daný zvuk, ty písničky jsou straight – a odpočívám.