Tomáš Linka: Jsem zkrátka zvyklej hrát hodně rychle!

Mistr foukacích harmonik Tomáš Linka, jenž nedávno oslavil pětasedmdesátiny a na harmoniku začal hrát před těžko uvěřitelnými pětašedesáti lety, jen potvrdil to, co je typické pro virtuosního hráče, který hudbu má coby životní poslání: velký smysl pro humor a objímající srdečnost. Než jsem stačil říct dobrý den, nabídl mi okamžitě tykání a celý rozhovor se odehrál v atmosféře smíchu a povznášejícího nadhledu.

Tomáši, na foukačku jsi začínal hrát v padesátých letech, kdy foukací harmonika byla pravděpodobně vnímána z jiného úhlu pohledu, než jak je tomu dnes. Nikdo tehdy ještě nevěděl, že se jednou objeví Bob Dylan a filmy Tenkrát na západě, nebo Půlnoční kovboj s nezapomenutelnými hudebními motivy zahranými na chromatickou harmoniku nebyly ještě ani v hlavách budoucích tvůrců. Co ti před těmi pětašedesáti lety vytanulo na mysl, když jsi slyšel od svého tatínka poprvé pojem foukací harmonika?

Začal jsem hrát na foukací harmoniku v polovině padesátých let, když mně bylo deset roků a já jsem tehdy ani nevědel jak se tomu hudebnímu nástroji říká. U nás doma se odehrávaly hudební zkoušky souboru foukací harmoniky mého táty Harmonyton, který se později přejmenoval na počest fenomenálního chromatikáře Larryho Adlera na Larryton. Vždycky, když zkouška skončila, tak já jsem tátovi otevřel šuplík, vytáhl kouzelné krabičky a začal jsem zkoušet hrát to, co jsem předtím slyšel na zkoušce. Takže to, že se tomu říká foukací harmonika, jsem se dozvěděl až mnohem později... (smích)

A co jsi na zkouškách tátova souboru nejčastěji slýchával? Jaké věci měl tatínek v repertoáru?

Tátův soubor se skládal ve složení chromatické, akordové a basové foukací harmoniky a na zkouškách jsem slýchával například Chačaturjanův Šavlový tanec, nebo Rhapsody in Blue od George Gershwina. V repertoáru souboru bylo všechno. Jak se lidově říká, od Bacha až po Vlacha. A ty pecky jsem dost uměl, akorát mi to bylo houby platný, protože jsem s tím neměl kde vystoupit.

Kdo byl pro tebe, coby malého chlapce, kromě tatínka dalším mistrem foukací harmoniky?

Tak tehdy jsem znal jenom Lubomíra Plevu, který už tenkrát byl v podstatě mistrem světa na chromatiku a harmonettu (unikátní foukací harmonika podobná psacímu stroji, poz. red.) A samozřejmě jsem znal skupinu dalšího mistra světa ve foukací harmonice Rudolfa Kachlíře Echokvartet, která by mohla čtenářům utkvět v paměti, pokud si vzpomenou na rozhlasový pořad „Pozor, zákruta“, do které tento soubor natočil dnes již kultovní znělku.

A znal se Larryton s Echokvartetem?

Myslím si, že ne, že se nepotkali, protože tenkrát se až tak často na koncerty nejezdilo. I když, samozřejmě zájezdy existovaly. Jezdilo se se starými umělci jako byl třeba R. A. Dvorský.

Tvůj táta hrával na zájezdech s R. A. Dvorským?

No jasně a tatínek mě brával sebou. Tehdy Dvorský nemohl nic dělat, ale občas mu vrchnost milostivě čas od času dovolila někde zahrát. Mohl si například občas zazpívat na estrádě s Karlem Vlachem.

A ty sis s Dvorským jako malý kluk taky zahrál?

Jo! V jedenácti jsem si s ním zahrál na foukací harmoniku na malé scéně ve Fučíkármě v programu pro malé děti, ale to už je opravdu pravěk! (smích)

Před několika lety jsem měl to štěstí přečíst si ručně psaný dopis z poloviny osmdesátých let již zmíněného Lubomíra Plevy, ve kterém si upřímně jednomu fanouškovi stěžoval, že je pro něj velmi těžké shánět u nás nedostupné kvalitní foukací chromatické harmoniky v cenách tvrdé valuty západní marky či dolaru a že si je navíc dle tehdejších zákonů ani nemohl odepisovat z daní. Jak jsi za minulého režimu sháněl foukací chromatické harmoniky, bylo to hodně dobrodružné?

Já jsem pochopitelně po tátovi podědil několik chromatik a byl jsem tak drzý, že jsem si našel, kde firma Hohner sídlí. Je to na jihu Německa v Trossingenu a jelikož německy jsem neuměl, tak jsem si nechal přeložit dopis, který jsem posléze do Trossingenu poslal. V dopisu jsem popsal, jaká je v Československu tristní situace a že jejich výborné harmoniky se u nás neseženou a dokonce jsem jim tehdy poslal i nějakou svou nahrávku a oni mi na ten dopis odpověděli kladně a posílali mi nahrádní díly. Pět let jsem si s lidmi z Hohneru dopisoval a když jsem něco potřeboval, tak mi to ochotně poslali.

A co diatonické harmoniky?

Ty jsem samozřejmě sháněl po Tuzexech, ale mně diatonické harmoniky vydrží běžně dva roky, neboť na ně hraju jinak než ty. Holt ty, bluesový foukačkář, to máš jinak. Já když tě slyším hrát blues, tak normálně cítím jak ty hlásky kvílí! (smích) Jinak výrobní modely diatonických harmonik nějak moc neřeším. Svého času jsem měl hohnerky Special 20. Ty byly dobré.

Spolupracoval jsi s nejvýznamnějšími průkopníky českého pojetí americké country. Koho osobně považuješ z nich za takového svého pokrevního bratra a proč?

Pochopitelně kromě Michala Tučného, který je nenahraditelný a byl jenom jeden svého druhu, tak bych rád zmínil bývalé spolupracovníky od Fešáků, jako třeba zpěváka Jindru Šťáhlavského nebo banjistu Pavla Brumera, se kterýma jsem tu káru táhl. Všichni už jsou bohužel na nebeském obláčku.

Můj pokrevní žijící bratr je Allan Mikušek a je podle mně nejlepší československý country zpěvák, jaký kdy byl, protože má svůj styl, který je tomu americkému velmi podobný. Mám ho hrozně moc rád. Už několikrát vystoupil u mne na country festivalu v kempu Western Vochtánka pod hradem Potštejn ve východních Čechách.

Mám od tebe nejraději vaši společnou desku s Michalem Tučným Greenhorns z roku 1971. Miluju na ni ten bryskní zvuk a osobitý projev všech muzikantů a krásnou celkovou patinu včetně drobných roztomilých chybiček, které dělají muziku lidskou a dávají ji hloubku a srdečnost. Jak se vám tehdy natáčelo a jak vnímáš natáčení studiového alba tehdy a dnes?

Je veliký pokrok ve všem i v natáčení. Když jsme dělali desku, která se jmenuje Čtyřicet odstínů country a jež byla tak trochu k mým sedmdesátinám, tak jsme jako první zařadili nahrávku Jesse James z roku 1969 a pochopitelně mezi šedesátým devátým a současností je obrovský rozdíl v technice. Takže původní a nyní zremastrovaná nahrávka je pro mně při poslechu něco jako nebe a dudy. Tak obrovský rozdíl to je. Já když si to ve studiu poslechl, tak bych tu původní nahrávku nejraději spláchl do záchodu! (bouřlivý smích)

Jsi nejen pan foukačkář, ale i pan textař. Jakým způsobem pracuješ se slovy?

Já o sobě říkám, že jsem pocitář a fonetik. Vždy se snažím z americké country vycítit atmosféru a pochopit o čem je daná skladba. A někdy využiju fonetického obratu. Stává se, že mi americká angličtina svou výslovností v dané věci občas něco připomene v češtině a s tím pracuji. Například v půlce devadesátých let jsem píseň „What the Cowgirls do“ přetextoval na „Vendo, končím, jdu“.

Jak jsi prožíval specifickou dobu normalizace coby muzikant, kdy existovala cenzura a ne každý text mohl přes tehdejší stranické, neboli ideologické schvalovací komise projít?

Tak to byl vždycky průser, když jsi napsal nějaký text a někomu z komise se to nelíbilo. Klasická ukázka tehdejší cenzury je skladba „Jaro“ od Jindry Šťáhlavského. Napsal píseň, ve které se zpívalo o tom, že je zima, mráz a docházejí zásoby. Zkrátka klasický příběh z Aljašky. Ale text neprošel, protože se vrchnost domnívala, že to je narážka na zdejší zřízení, že se u nás lidem nedaří, a tak to prostě zakázali a musel to na příkaz cenzora předělat. Jindra příšel za mnou a řekl mi: „Tome, já neumím předělávat svoje písničky. Já jim na to seru, tak s tím prosím tě něco udělej.“ A potom došlo k té situaci, že v rádiích se hrála skladba „Jaro“ s mým textem, ale Jindra na koncertech zpíval svůj zakázaný text.

Rád bych se dotkl ještě té věci, že tenkrát někteří členové komisí si přivydělávali tím způsobem, že řekli: „Tady v tom textu máte drobnost, která se nám nelíbí, tak já vám to upravím a ono to potom projde.“ V praxi to probíhalo tak, že nejmenovaný člen komise, jeden komunistický básník v textu „šli jsme“ přepsal na „jsme šli“, načež se pod to podepsal jako spoluautor a měl z toho tantiemy. I o tom byla tehdejší doba.

Pravděpodobně nejznámější harmonikářskou skladbou od tebe je precizní studie Oranžového expresu od Charlieho McCoye. Jak ses k této skladbě dostal?

My jsme v úplných začátcích měli tu výhodu, že mandolinista Greenhorns Pepa Šimek měl manželku, která dělala na jedné africké ambasádě a díky tomu se daly posílat nahrávky ze Západu. Tak jsme si s klukama vždycky vybrali desku a ambasáda nám ji nechala poslat. A McCoye jsem si speciálně vyžádal, abych si poslechl, jak na foukačku hraje. Od něj hraju dvě věci: Taneček, což je úvodní znělka fešáků a Oranžový expres.

Obě skladby jsem se učil podle ucha. Neumím noty a tudíž jsem nastudoval všechno poslechem. Mám k tomu takovou perličku. Když jsem před lety psal svou první školu na harmoniku, tak k tomu bylo přiložené instruktážní CD. Ve studiu jsem potřeboval natočit oranžák pomalu, aby jej začátečníci mohli snadněji pochopit, jenže mi to zoufale nešlo a sral jsem se s tím asi hodinu a půl, než jsem do sebe vstřebal pomalejší rytmus. (smích) Byl jsem zkrátka zvyklej to hrát hodně rychle.

Spousta dnešních světoznámých foukačkářů jako Jason Ricci, Howard Levy, Joe Filisko nebo Marc Breitfelder ještě nebyli na světě anebo byli v plenkách, když jsi s foukací harmonikou začínal. Jak vnímáš jejich moderní způsob hry obsahující OB (technika na foukací harmoniku Overblow, kterou vymyslel v USA fenomenální pianista a foukačkář Howard Levy, poz. red.)?

Přiznám se, že OB je pro mě španělská vesnice. A učit se to již nebudu, protože starého psa novým kouskům nenaučíš. Takže to nechávám na těch mladších a obdivuju to. Když jsem byl na pražském koncertu Howarda Levyho, tak jsem valil oči jako blázen.

Co je podle Tebe důležité k tomu, aby se ze začátečníka stal nakonec pan harmonikář?

Dvě věci: Vůle a píle. Když tomu neveříš, tak se to nenaučíš a když tomu uvěříš a máš vůli, tak se naučíš.

Jaké máš, Tomáši, v současnosti novinky a kolik koncertů chystáte s ohledem na tvoje životní jubileum?

Napsal jsem s Petrem Mečířem knihu, která pojednává o mém životě a také učebnici na harmoniku pro začátečníky. Měl být křest, ale vstoupila do toho pandemie, takže vše je ve hvězdách, kdy se koncerty uskuteční. (O knížkách Tomáše Linky více informací na www.stairjumper.com, pozn. red.)

Co bys rád lidem v dnešní době vzkázal?

Co více v dnešní těžké době lidem přát než zdraví a všem těm, kdož se učí hrát na jakýkoliv hudební nástroj, přeji hodně vůle a píle! Ahooooj!