Tomáš Neuwerth: Moje první bicí jsme vyrobili s tátou

Zatímco jeho bratr Dušan je respektovaný producent a zvukař, a jen výjimečně ho lze zahlédnout na podiu, Tomáš Neuwerth to má přesně naopak. I za bicími je ho navíc dobře vidět, protože svou výškou opravdu nad ostatní vyčnívá.

Jsi zároveň muzikant v několika kapelách i zvukař. Jak to stíháš? A co má přednost?

Pokud od toho oddělíme studiovou práci, zvukařině jako takové se vlastně nevěnuju. Občas něco pomůžu nazvučit kamarádům, kteří u nás v Kopřivnici pořádají DIY koncerty. Studiová práce je odlišná, je to velké dobrodružství. A muzikanství je samostatná disciplína, která mne baví velmi. Kontakt s kapelou, publikem, ten koncertní „smrad“ má svoje neopakovatelné kouzlo. Všechny tyhle věci se vzájemně doplňují a nejde žádnou z nich vyzdvihnout nad jinou. Každá z nich je pro mne velmi důležitá. Když jsem dlouho na koncertech, těším se do studia a naopak.

Souvisela někdy muzika s přirozenou sourozeneckou snahou „vyrovnat se bráchovi?“

Nevím, jestli je slovo vyrovnat, to správné. U nás byla vždy muzika neodmyslitelnou součástí našich životů, desky, kazety, poslechovky… nějak mě ten svět kytar přitahoval a když brácha založil první kapelu, táhlo mě to za nima do zkušebny. To, že skončím u nějakého nástroje, byla jen otázka času. Že to budou bicí, byl asi přirozený vývoj, rytmus mám někde uvnitř.

Dušan má ten poměr zvukař & producent / muzikant zcela opačně, než ty. Radíte se hodně o technologických a produkčních problémech? Myslím, že minimálně zpočátku to musela být velká výhoda...?

Dušan začal s kytarou, kapelou a poté zvučením. První studio, ještě v klubu Nora, postavili někdy v roce 1995, takže klasický osmistopý kotoučák, mixpult, kompresory, žádné počítače. To byla pro něj největší škola, kterou si sám dodnes pochvaluje. Já to měl jinak, z muzikanta jsem si až v roce 2001 postavil studio a první počítač s prázdným programem Pro Tools. Společně jsme začali nahrávat a já se učil za běhu všechny ty fígle, které měl brácha omakané už z malého analogového studia. Pracujeme hodně společně, svoje nahrávky společně konzultujeme, zkoušíme různé techniky, ale že bychom leželi v hudebních časopisech a až fanaticky zkoumali to či ono nového na trhu, to ne. Spíš si u nových desek povídáme o přístupu a produkci.

Měli jste muzikantské geny? Vedli vás rodiče k hraní?

Táta hrával v sedmdesátkách na basu, to samé náš strejda Vladimír. Tátova prateta z Prahy zpívala v Národním… jinak jsme spíše samouci. U nás nebylo nikdy v bytě ticho. Hudba hrála každý den, takže nás to vlastně vedlo tím směrem samo. Každé narozeniny či Vánoce byl pod stromečkem alespoň jeden vinyl či cd, které jsme pak společně poslouchali. Hudba je krásná, nedokážu bez ní být.

Takže jsi muzikantským vzděláním zcela nepolíbený? Nebo jsi později někam docházel?

Chodil jsem jako kluk do lidušky na sborový zpěv a pak na soukromé hodiny flétny. Ale moc dlouho jsem u toho nevydržel. Později jsem dostával ještě lekce hry na malý buben. To bylo docela fajn, ale já už nejsem z podstaty stavěný na dril a cvičení. Nikdy jsem necvičil ve zkušebně několik hodin. Třeba to může být na škodu, že nemám namakanou techniku, ale já hudbu vnímám jinak, než jako sportovní výkon.

Nikdy jsi nehrál třeba s nahrávkami v uších nebo neokukoval techniku na YouTube? Máš nějaký bubenický vzor nebo idol?

To opravdu ne. Na YouTube spíš okukuju studiové fígle a různé techniky zvučení, především bicích a ty se pak snažím zkoušet a kombinovat u sebe ve studiu. Bubeníky jsem nikdy moc nesledoval, ale mám své oblíbence, třeba Simone Pace z Blonde Redhead nebo Lee Harris z Talk Talk.

Když jsem poprvé viděl mapu Kopřivnice, až mě zaskočilo, jak velkou část města zabírá areál Tatry. To na tebe vliv nemělo? Měla u vás muzika někdy konkurenci ve vztahu k autům?

Jasně, Kopřivnice byla vesnice, kde byl v roce 1897 vyroben první automobil. Fabrika tak začala tohle město z části pohlcovat. Dnešní model, že továrna stojí až za městem, aby se lidem nepletla do života, byl v té době asi nepředstavitelný. V Tatře jsem také pracoval, jsem vystudovaný strojní mechanik. Moc rád do muzea jednou za čas zajdu, třeba s kamarády, kteří jsou u nás poprvé a vždycky žasnu nad ladností tehdejších modelů a jejich řemeslném zpracování. Auta byla součástí našeho dětsví, ale nějaký zásadní vliv ve vztahu k muzice jsem nikdy nepozoroval.

Vím o bubenících, co začínali na plechovky, na židle, na krabice, na kufr... Ale ty prý jsi – jak jsem se někde dočetl – začínal na polštáře... To jsem asi slyšel poprvé...

Polštáře bylo to jediné, do čeho jsem mohl mlátit. Dostat se k někomu na chvíli za soupravu do zkušebny nebo do garáže, byl svátek, který jsem si užíval celý další týden. Táta mi pak vyrobil dřevěné šestihrany, potažené gumou, abych měl na co cvičit. Svou první skutečnou soupravu jsme s tátou vyrobili někdy v mých čtrnácti. Dodnes ty bubny má můj kamarád Bugy.

Z čeho byly? A čím jste se při výrobě inspirovali?

Byly z nerezového plechu. Jediné, co se dalo v roce 1988 sehnat, byly náhradní díly Amati, takže jsou to vlastně stejné průměry, jaké se tehdy vyráběly. Tedy 10",12",14" tomy, pak 16" floor tom, jen kopák jsem si nechal udělat kapku delší, v dnešních trendech je to někde mezi 22 x 18-20". U malého bubnu jsem se nechal inspirovat tehdy novinkou od firmy Pearl, Free floating system. Ten můj je samozřejmě vrtaný, ale vždy jen jedním šroubem mušle na obvodu, zkuk má parádní, tuším, že měl hloubku okolo 6".

Takže žádná vyložená specialita? Jako teenager jsem chodil na Arakain a jejich tehdejší bubeník Mirek Nedvěd měl zjevně stavěné timbales, které měly hloubku snad půl metru... A pak jsem měl kamaráda, který měl bubny vyrobené doma z plechu a kopák měl rozměr 32 palců. Když mu praskla blána, měl celkem problém ji vůbec sehnat...

Ne, nic extra zvláštního jsem nepoužíval. Spíš byl problém sehnat postupně lepší mechaniku. Kdo někdy hrál na Amati, ví, že to je peklo. Takže první šlapka Yamaha od kamaráda, první činely Paiste, za které dal člověk šílené peníze. Potom našetření dalšího balíku na stojany Pearl (které mám dodnes) A tak to s tím upgradem šlo pořád dokola. Z drátkování chmele jsem si v prváku, po týdenní dřině, dovezl 450 korun a za 350 si koupil novou blánu na snare. Z dnešního pohledu, kdy mají mladí muzikanti neskutečný výběr nástrojů, to může připadat až komicky. Byla to taková nekonečná burza (smích).

Když už jsem zmínil metal... Tam bylo svého času skoro nemyslitelné, nemít dva kopáky. Hrál jsi třeba někdy na dvošlapku?

Hele, my také zkoušeli hrát metal! A k tomu se váže jedna historka, která to hezky popisuje. Hráli jsme nějakou zábavu a já měl v té době absolutně nemetalový set (který mám víceméně dodnes). Kopák, tom, floor, snare a dva činely, takže Ringo styl. A o pauze za námi přišli nějací hoši v džískách a ptali se našeho kytaristy, jestli jsme doma nezapomněli bubny. Když jim vysvětlil, že víc nepotřebuju a hraju tak normálně, začli mu popisovat, jak jejich bubeník má asi čtyři kopáky, osm přechodů a dvanáct činelů, na což se jich Michal zeptal: „A zvučíte to jedním mikrofonem?“ Jestli jsme k tomu dostali ještě přes držku, to už si nepamatuju (smích).

Hehe. Když zmiňuješ to ozvučení – i jako člověk, který na bicí neumí ani základní rytmus vnímám, že mikrofonové sady se dost v průběhu času proměňují. Je v tom současnosti nějaký trend? Nebo něco nového, co tě překvapilo?

Spíše pokukuju po starších ověřených technikách. Zkouším všechno možné, ale teď asi nejvíce minimalizované ozvučení na dva, tři, čtyři mikrofony. Pokud je nástroj do daného projektu dobře připraven a bubeník mu dá jen srdce, stačí fakt tři mikrofony, preampy a je to tam. Samozřejmě jeden z nejdůležitějších článků v řetězci je prostor. Když máš zvukově vyrovnanou místnost, je to 3/4 úspěchu, jak budou bicí na desce znít. Pokud je cimra příliš „mrtvá“ nebo přetlumená, nezachrání to ani bicí za dvěstě tisíc.

Kde je nahráváš ty? V původním studiu 3Bees kvůli nim postavili speciální stěnu z kamenů, a třeba ve Faust studiu používají jako dozvukovou komoru klenutý sklep historického domu...

Záleží to podle projektu, do kterého nahráváš. Jestli potřebuješ bubny s velkým zvukem, tak je postavíš ve velkém studiu v Sonu. Když jsme dělali bicí na desku Václava Neckáře, potřebovali jsme zase kontaktnější zvuk, takže naopak pro tyhle účely použiješ menší místnost s akorátním dotlumením.
Já mám svou místnost ve studiu cca 5x6m a za dveřmi velikou chodbu s přirozeným dozvukem, který si podle potřeby natočím na dva mikrofony. Když chci sušší bubny, moc rád používám hadry, kterýma jednotlivé bubny přikryju a ještě je podle potřeby obestavím matracema. Každá deska vyžaduje něco jiného.

Máš někdy sklony při koncertování zvukaři, který se o tvé bubny „stará“, do toho „kecat“? Nebo mu radit, když vidíš, že ještě neobjevil něco, co ty už jo?

Ve většině současných projektů máme vlastního zvukaře, takže tohle řešit nemusím. Pokud se někde s někým setkám, kdo má svůj „styl“ a chce jej mermomocí uplatnit, je to jako srážka s beranem. Zvukaři jsou zvláštní kategorie a na rady hudebníků někteří moc nedají. Jsem k nim spíš shovívavý a snažím se je ušetřit ze strany bubeníka toho nejklasičtějšího nešvaru, a to sice majznout ránu do bubínku, zrovna když ti k němu dává zvukař mikrofon. Dost to utužuje přátelskou atmosféru na podiu, haha.

Co ty a jiné nástroje? S Kittchenem občas bereš do ruky basu...

Jelikož se už nějaký čas snažím věnovat i produkci ve svém studiu, přirozeně jsem si musel osahat i ostatní nástroje. Akordů umím pár a spíše používám nástroje intuitivně. Když cítím, že song potřebuje klávesy nebo basu, sáhnu po ní a nahraju to, co mi zrovna rotuje hlavou. Jediné, co mne opravdu mrzí, že neumím na klavír. Ten nástroj mne fascinuje, miluju jeho zvuk. Nějaké synťáky si natočit zvládnu, ale opravdová hra na klávesový nástroj to není.

Ještě ke Kopřivnici: Determinovalo tě nějak maloměsto? Počítám, že těch, kteří tam na něco hráli a nepřestalo je to za chvíli bavit, tam muselo být jen omezené množství...

Kopřivnická „scéna“ je myslím fakt rarita. Všichni jsme vystřídali několik projektů, každý si zahrál s každým. Některé kapely fungují dodnes. Někteří členové již nežijí. Někdo to pověsil z rodinných důvodů na hřebík. Ale pořád se něco děje, pořád se pořádají koncerty, parta kamarádů to nechce nechat vyšumět a to je dobře. Bez kultury by to město umřelo.

A co mladá generace? Je tam někdo, koho bys doporučil k pozornosti?

Většina kapel, které to v Kopru ještě táhnou, je poskládaná více či méně z pořád těch stejných lidí, kterým roky přibývají. Nadějné mladíky jsem zatím nezaregistroval, ale třeba takový Voxel má myslím dobře našlápnuto.

Vzpomínám, že v devadesátých letech bylo hitem alternativní scény seskupení čtyř bubeníků Dama Dama. Ty jsi později zas působil v – i vizuálně zájímavé – formaci Údery údy. Jak vás vůbec napadla a jak to s ní pak bylo?

Původně to měl být jen jeden koncert v tehdejším loutkovém divadle. Natahali jsme hromadu bubnů, aparát, světla a spustili bubenickou mantru. Dušan si se zvukem mohl dělat, co chtěl. Potom jsme hráli na speciálních místech a festivalech. Byla to vždy čistá improvizace, která se právě od zmiňovaných Dama Dama tímhle lišila. Jednou jsme na jejich koncert zašli v Novém Jičíně a moc jsme jim záviděli tu krásnou sestavu velikánských metalofonů. To koukání do not už moc ne, haha.

Odmítl jsi někdy někoho, kdo chtěl, abys s ním hrál? A pokud ano, tak z jakých důvodů? Jde jen o čas, nebo je i něco, co bys prostě nehrál?

Pár nabídek jsem odmítnul, většinou to bylo z časových důvodů. Nedá se stihnout všechno.

Působíš i v Kafka Bandu, který mnohem více než v Česku koncertuje v Německu i jinde v zahraničí. Narážíš díky tomu ještě na zkušenosti, které bys asi jinak u nás nezískal? Něco, co bys uvítal i na českých pódiích, ale ještě to sem nedorazilo?

Ty rozdíly jsou spíš v detailech. U nás se někteří zvukaři, kteří dodávají na daný koncert aparát, například vůbec nevzrušují tím, aby si předem otevřeli rider a stage plan a když pak dorazím třeba s kašpárkovým monstr tělesem na místo a zvukař na mne vybalí tu klasickou větu „hele, kolik vás je?“, mám chuť na menší harakiri. Na českých podiích bych uvítal, kdyby si někteří promotéři koncertů a festivalů dávali více věcí do souvislostí a aby se tak nestalo, že hraješ na sic velkém podiu se skvělým aparátem, ale pro přípravu nástrojů v backstagei je pro všechny jen jeden párty stan 2x2m z Baumaxu, to fakt někdy nechápeš...

Co ty a elektronika? Když jsi začínal hrát s Kittchenem, používal jsi pad a různé perkuse, později jsi ale i s ním přešel ke klasické soupravě...

Mám kombinaci elektroniky a živých bicích rád. Je to spojení dvou světů a baví mne propojování těch různých zvukových vrstev. Ale to počáteční okouzlení, když jsem si pořídil první sampler, už je pryč. Teď spíš sázím na otřepanou frázi, že méně je někdy více. Nicméně tohle propojení jsem si teď dosyta užil na turné Tata Bojs k výročí desky Futuretro.

Svůj debut nedávno pokřtilo i velepočetné Zvíře jménem podzim. Je to pro tebe, jako bubeníka, velký rozdíl, mít „před sebou“ jen například trio spoluhráčů a nebo jako tady téměř dvacet lidí?

Samozřejmě, když hrajeme jen s Jakubem, je ten kontakt rychlejší. Dokážeme na sebe intuitivně reagovat a tvořit přímo na místě. U Zvířete je těch nástrojů tolik, že je potřeba více sloužit celku, věci musí být připravenější.

A na závěr: O vlastní kapele, kde bys ty určoval repertoár i strategii, a třeba i zpíval, jsi nikdy neuvažoval?

Něco nosím v hlavě, nějaké songy mám v šuplíku už nějaký pátek, ale potřeboval bych texty. Kdyby by mi je třeba Jakub napsal takříkajíc „na míru“, pomalu bych myšlenku tohoto projektu naplňoval. Žádná ambice v tom ale není, spíše radost udělat si desku úplně podle sebe.

---

KDE HRAJE:
- Umakart (2003- )
- Kittchen (2011- )
- Kašpárek v rohlíku (2012- )
- Kafka Band (2013- )
- Zvíře jménem podzim (2016- )
- Občas hostuji s Tata Bojs.

KDE HRÁL:
- Prorok (1988 - 1991)
- Něco jiného, nezávislého (1993 - 1998)
- Údery údy (1995 - ?)
- Paviáni (1993 - 1997)
- Mahoňadro (2000 - 2001)
- Nierika (2001 - 2011)
- LU (cca 2007 - 2012)
- Milano (kolem roku 2012-13?)
- No Distance Paradise (2012-2014)

NA CO HRAJE:

bicí:
- Rogers Londoner (vintage set 1974) - 22", 12", 13", 16"
- Mapex Saturn - 22", 12", 16"
- Gretsch Catalina Club - 22", 12", 14"
- Amati (vintage set z šedesátých let) - 20", 12", 16"
- drumpad Alesis Performance pad Pro

bubínky: Ludwig Supraphonic 14" x 5", Rogers Dynasonic 14" x 5,5", Gretsch Renown 14" x 5,5", Premier (1980s snare) 14" x 6", Mapex Obsidian 14" x 7"

činely: Anatolian, Zildjian, Paiste 2002 black label vintage, Istanbul, Meinl

Synth: Novation K-station
Basa: Fender Squier Jaguar

VYUČUJE NĚKDE: Sám se neustále učím, a jestli někdy něco někomu předám, to netuším…