Tomáš Neuwerth: Píseň si o zvuk řekne sama

Na Tomáše Neuwertha narazíte v mnoha úspěšných projektech a kapelách. Umakart, Kittchen, Kafka band, dříve Nierika či Lu. V poslední době se kromě jeho hráčského umění skloňuje i talent producentský. U Neuwerthů sudičky evidentně nadělovaly muzikantské nadání plnými hrstmi, vždyť Tomášův bratr Dušan je členem Tata Bojs a uznávaný producent. O začátcích a dospívání v Kopřivnici, studiu Animan i nelehkém propojení muzikantského a rodinného života.

Co vaši rodiče poslouchali? Vzpomeneš si, jaké desky vás s bratrem ovlivnily a formovaly?

My jsme doma sjížděli vše, co bylo dostupné. Prokopa, Skoumala, Dunaj, Lipu, Pospíšila, Marsyas, Výběr, Mišíka, Rottrovou... Z cizích, co se dalo sehnat. Pink Floyd, Dire Straits, Beatles, The Police, ZZ Top, U2, Talking Heads… Táta dotáhl v roce osmdesát jedna pár nahraných kazet z Francie, na kterých byly desky třeba Cata Stevense, Duran Duran, The Knacks, Zeď od Floydů. Nebo pro mě v té době naprosto šílená věc, o které jsem vůbec nic nevěděl, a ani se to nedalo dohledat – Aphrodite's Child, úplný úlet. Měli jsme s bráchou štěstí, že náš bratranec Vláďa Schwarz (mj. vydavatel Piper Records) měl velkou zásobu elpíček a zajímavých věcí na kazetách, nahraných bůhvíodkud. Takže jsem asi v jedenácti slyšel poprvé Frank's Wild Years Toma Waitse a byl jsem z toho úplně vedle. První věc, kterou jsme zkoušeli hrát u tety na půdě, byla I Know It's Over od The Smiths. V roce osmdesát šest nám dovezl z tehdejší Jugoslávie vinyl So od Petera Gabriela, to byl asi můj největší zážitek mého dospívání. Ta deska mě úplně uhranula a dodnes ji miluji.

Chodili jste s bratrem do nějaké lidušky, nebo jak jste přičichli k muzice coby řemeslu?

To přišlo samo. Brácha, pokud netrávil večery u knížky – což mě znervózňovalo, zhasínal jsem mu nebo ho nutil, aby si četl pod peřinou – tak hrál asi od třinácti let na kytaru. Každý večer. Když si na to zpětně vzpomenu, tak mi přijde neuvěřitelné, jak u toho vydržel. Přišel ze školy, vzal do ruky kytaru a do večeře pořád hrál. Já mu do toho začal mlátit na polštáře. Ani nevím, jak mě bicí napadly, vždy mě nějak přitahovaly, díky deskám, co jsem poslouchal, ten rytmus mě vábil. Snad to má člověk dané a zakódované, že si daný nástroj vybere. Také jsem chodil asi dva roky na flétnu.

S tou si tě nějak neumím představit.

A to jsem začínal na housle. Přinesl jsem je domů, táta odpočíval po práci, já celý nadšený zahrál první tón a táta řekl, že by bylo dobré, kdybych přešel na nějaký jiný nástroj (smích). Čekal jsem, jestli to nebude stejné u mé dcery, ale Ema hned jak donesla housle zahrála písničku, že prý se to naučila od kamarádky.

Kdys přešel od bubnování na polštáře k samotnému nástroji?

Když měl brácha první kapelu a já s nimi jezdil na zkoušky. Či spíše jsem se tam vetřel, což Dušan neměl rád, ani nevím proč (smích). Posedával jsem vedle bubeníka, zajímalo mě to. Zkoušeli v hospodě, po zkoušce to museli všechno sbalit a odvézt na dvoukoláku. V momentě, kdy byla ta chvilinka během balení, jsem měl možnost si vlézt na pět minut za bubny. To bylo vlastně ještě před revolucí, zažili jsme dokonce na jaře 1989 přehrávky.

To už mnozí z mladších muzikantů asi nebudou znát ani jako pojem.

Hraješ v prázdném kulturáku, uprostřed je dlouhý stůl, kolem něhož sedí asi šest lidí a ty jim předvádíš, co umíš. Zahraješ, pak si tě vezmou bokem, jeden s tebou probere texty, zda jsou nezávadné...

A byly?

Naštěstí nebyly, byly o pivu a holkách. Druhý ti řekl, jaké to je hudebně, dostaneš legitimaci a zařazení do určité třídy. Peklo. To jsem měl čerstvě čtrnáct. Už jsem hrál s bráchou, bubeník šel na vojnu, kluci chtěli hrát a neměli s kým. Tak jsem se přihlásil. Zkusili to se mnou.

Jakou jsi měl představu o své budoucnosti ve věku teenagera?

Ve čtrnácti jsem neměl žádnou představu, tu ostatně neměl v roce 1988 asi nikdo z mého okolí. Na střední jsme jezdili normálně po zábavách, z toho později vznikla kapela Paviáni. Celé devadesátky jsme hráli s bráchou a s partou z Kopřivnice v Paviánech a se s spřízněnýma kapelama – Prouzou a Priessnitz. Později po civilce jsem dělal u táty, jenž byl ve slévárně Tatry šéfem údržby. Jsem vystudovaný strojní mechanik.

Devadesátá léta v Kopřivnici prý byla dost náročná, především pro játra. Kdesi jsi vzpomínal, že to také několik lidí nepřežilo.

A nejenom kvůli alkoholu, i když ty tvrdší věci mne záhadně minuly. Chlast v tom byl ale hodně zastoupený. V Kopřivnici to jelo naplno. Klub Nora byl už před revolucí známým místem s názvem Klub mladých, kde se dělaly zajímavé večery, třeba poslechovky s Jiřím Černým, divadla, koncerty, které měly jinde zákaz. Ještě po revoluci se to jmenovalo chvíli Klub mladých, vedl ho náš skvělý kamarád a člověk, co pro nás hodně udělal, Luboš Sazovský, pak to vzal pod svá křídla dnes už nebožtík Tomáš Michalík. Ten rozjel první vlnu 1991 až 1994, poté převzal klub Dušan s Víťou Váňou. Začaly ty pravé devadesátky. Jakákoliv kapela, co do Čech přijela, objela Bunkr, Noru v Kopřivnici, Teplice. Nora byla dlouhou dobu klub, do kterého lidé opravdu chodili, místo, kde jsme se s kamarády dennodenně potkávali. Naše generace odrostla, přišly děti a nastoupili noví lidé. Teď už to není tak ve velkém, momentálně u nás funguje malý klub Mandala. V devadesátkách byla Nora centrum hudby i pro okolí, Ostravu, Frýdek. Když hráli Tata Bojs, Buty nebo Priessnitz, tak se to sjelo z dalekého okolí, všechny koncerty byly narvané. A dělali jsme šílené projekty, cokoliv kohokoliv napadlo se uskutečnilo bez jakýchkoliv pochybností. V roce 1997 přišel taneční boom a párty. Na koncerty přestali chodit lidi. Stáli jsme v klubu já, brácha coby zvukař, barman, tři čtyři známí, kapela to chudák dřela pro prázdný klub. Druhý den byla technoparty a klub praskal ve švech. Dost mi tu doba připomíná film 24hour party people (smích).

Jak ses dostal k první bicí soupravě?

Tu jsme si vyrobili s tátou z plechu. V té době stály nejlevnější Amati asi patnáct tisíc, což bylo strašně peněz. Nevěděl jsem co s tím, a táta prohlásil, že je vyrobíme. Nakoupili jsme hardware, jaký se dal v té době sehnat a korpusy jsme udělali. Na ty bicí jsem hrál donedávna, ještě na prvním turné Umakartu v roce 2005 a v podstatě ještě v Nierice. Až když jsem si poprvé koupil svoje první bubny, tak jsem je dal Bugymu, Michalovi Burgetovi, s kterým jsme měli projekt Údery údy. Dodnes na ně hraje.

Co sis opatřil později?

Mapex, které stále mám. Bicí mám v současné době troje. Musel jsem si ještě pořídit nějaké na cesty, abych to pořád nebalil ve studiu, protože jsem neustále jezdil autem. Za první roky s Kašpárkem v rohlíku a Kittchenem jsem najezdil pětačtyřicet tisíc kilometrů, což jsem nenajezdil od dob získání řidičáku. Jezdit D1 dvakrát, třikrát během týdne je šílenství. Tak jsem si pořídil ještě Gretsche, ty mám permanentně v Praze. Na koncert přijedu vlakem, za tři hodiny jsem pohodlně v Praze na Hlaváku, vyřídím maily, dám si kafe, pospím... V Kopřivnici mám ještě starší Tamy, které kombinuju s Mapexy, které mám ve studiu stále nazvučené, nachystané, když je potřeba rychle něco natočit. Teď sháním ještě vintage bubny, Ludwig nebo Slingerland.

Jaká byla tvá první kapela bez Dušana?

Nierika v roce 2001. Byl jsem rok a půl v Londýně, poté jsme postavili malé studio a začali s Bugym studiový projekt. Jen jsme si chtěli hrát ve zkušebně, k prvním nápadům psal Bugy texty. Náhodou jsme dělali věc, ke které jsme potřebovali kytaru, tak jsme přizvali Vláďu Schwarze, Zbyňka Machetanze z pozdějších Lu a postavila se kapela. A 2003 jsme vydali první desku Hydroponicum.

Co jsi dělal v Londýně?

Hlídal děti a uklízel baráky, klasický au pair/babysitter. Rok a půl prázdnin.

Hrál jsi tam?

Chtěl jsem a dokonce jsem si tam vezl nějaké vybavení. Odpovídal jsem na inzeráty, s jedním týpkem jsme se setkali, ale vlastně nedošlo ani na první zkoušku. Změnil jsem práci, která byla náročnější, a vlastně už jsme s bráchou začali spřádat plány, že za peníze, které tam vydělám, postavíme studio. Tak jsme si co týden volali, ladili, co bychom si pořídili, až mi řekl, že máme i místo, kde bychom to udělali. Už jsem se proto na hraní v Anglii nesoustředil. Po koncertech jsem však chodil a zažil tenkrát na vrcholu kapely jako Underworld nebo Leftfield. Leftfield, to byl nejúžasnější koncert, který jsem tam zažil. Bylo to turné k desce Rhythm and Stealth v Brixton Academy, krása vesmírná. Poslední koncert, než jsme odjeli domů, byli Orbital v červnu 2001.

Za ty peníze tedy vzniklo současné studio Animan?

Ano, ale původně bylo jinde, pod klubem Nora. Až v roce 2010 jsem se přestěhoval do nových prostor, vlastně jsme to budovali jako zkušebnu a studio s kapelou Lu. Zároveň jsem tam začal dělat první věci pro jiné kapely, plus naše desky. Roku 2012 byl poslední koncert Lu v brněnském planetáriu, od té doby mám studio Animan sám. Buď někomu točím bubny na zakázku, nebo kapely, které se mnou chtějí spolupracovat.

Jaké je vybavení studia?

Vybavení je více méně skromné. Začínal jsem s Pro Tools, u kterých jsem zůstal. Časem bych si chtěl osahat klasické točení do pásu. Hodně spolupracuji s kamarádem Danem Václavkem, který mástruje naše desky a své studio má plné přístrojů z analogové doby. Vše je o financích, takže se snažím v rámci možností mít slušnou výbavu. Je jasné, že nemůžu konkurovat větším a lépe vybaveným studiím, ale zase si myslím, že nejlépe vybavené studio není zárukou nejlepšího zvuku, skvělé desky. Už samotná definice "nejlepší zvuk" je mi proti srsti. Hudba není mistrovství světa v hokeji. Znám hodně nudných desek natočených v úchvatných studiích a naopak spoustu desek, které tě dostanou a přitom jsou natočeny s minimem prostředků.

Co můžeš zájemcům o tvou producentskou práci či studio nabídnout?

Pokud se mnou chce někdo spolupracovat, snažím se nabídnout maximum zkušeností, které jsem za těch několik let byl schopen nasát. Stále jsem na cestě bez konce, pořád je čemu se učit. Ve většině případů si s kapelou sedneme lidsky, což je pro konečný výsledek dost důležité. Rád naslouchám jiným, zkušenějším a snažím se na oplátku pomoci z kapely vytáhnout to nejlepší, co v ní je.

Souhlasíš se zařazením do škatulky producenta?

S tím označením bych byl opatrný. Zatím jsem na začátku, pořád se učím. Baví mě pomoci kapele vykřesat z ní to, co je v ní schované, dostat z ní, co cítíš. První velká producentská práce, nepočítam-li společnou práci na Nierice, Lu či Kittchenovi, byli Places, které jsem začal dělat v druhé půlce roku 2014. Tam jsem si roli producenta nejvíce osahal. Poprvé jsem mohl do hudby někoho zvenčí zasahovat. Původně mysleli, že to nahrají za týden a bude to hotové. Klasický model "hlavně se s tím nesmíme párat". I tak to jde, ale když jsme udělali osm náhozů, demáčů naživo, tak jsem zjistil, že je v tom hodně velký potenciál a bylo by škoda to uspěchat. Řekl jsem stop, začněme znova. Trvalo to dlouho i proto, že se do toho nabalovaly další věci s Kittchenem, Kašpárkem, koncerty a poté práce s Kafka Bandem na divadelním představení v Brémách, stíhat přitom ještě civilní zaměstnání bylo vyčerpávající. Protáhlo se to, desku Distant Edges vydali letos v dubnu.

To si kapela dost počkala, nicméně recenze vycházejí více než pozitivní.

Dost se předělávalo. Jak se na desce pracuje s přestávkami, písničky se před tebou začnou stavět v úplně jiném světle, napadají tě nové věci. Třeba po čase zjistíš, že zvuk bicích se do nějaké písně nehodí. Tak zkusíte jiný set-up. Každá píseň si o zvuk řekne sama. Samozřejmě jsou kapely, u kterých je živé nahrávání se stejným zvukem ku prospěchu, deska má drive a energii. Jenže to si musí sednout více věcí najednou, záleží na stylu, kapela to musí umět "nasázet" z první. My měli s Places díky vlastnímu studiu komfort. Mohli jsme to rozložit na delší dobu, což může být kontra produktivní, ale myslím, že se to v tomhle případě vyplatilo. Navíc kapela neměla v té době žádného vydavatele, pevné datum vydání. Nebyl důvod dorazit desku nutně do Vánoc. Také jsem je přesvědčoval, aby si to nevydávali úplně sami. Pak by si desku koupilo deset kámošů na koncertě a tím by to skončilo. Oslovili jsme Indies, kteří už měli plný ediční plán, ale chytli se toho X Production, kterým se to moc líbilo. Je vidět, že to funguje, kapela hraje víc a víc. Z lokální skupiny známé v regionu severní Moravy, se dostávají více do povědomí, teď jedou menší turné po klubech, zvou je na festivaly.

Zmínil jsi Umakart. Zaskočila tě – vás – vlna nadšení kolem hitu Půlnoční, který do filmu Alois Nebel nazpíval Vašek Neckář?

S Půlnoční to bylo podobné jako s Kafka bandem. Tu píseň donesl Jaromír 99 do Umakartu, poprvé jsme ji veřejně hráli na speciálním koncertě v Bio Oko s projekcí prvních animací připravovaného filmu Alois Nebel. Když autoři celého projektu hledali originální písně do filmu, došlo i na Půlnoční, měli ji zpívat zpěváci z doby, ve které se děj odehrává. Filmová Květa je fanynka Václava, takže kluci přišli s nápadem, aby ji nazpíval právě Václav. Stínohry zase zpívá Marie Rottrová. Z písně určené výhradně pro film, se ze dne na den stal hit a vrátil Václava zpět na pódia. Paradoxně díky facebookové generaci. Některé věci prostě nevymyslíš.

Kafka band je poněkud speciální projekt. Jak se liší práce na něm proti ostatním kapelám? Často vystupujete v zahraničí, vlastně více než v Čechách - oceňují vás tam více?

Kafka Band nás neustále překvapuje. Z jednorázového projektu k uvedení Jaromírova komiksu Zámek se stala regulérní kapela, která objela půlku Evropy, natočila desku a v brémském divadle nastudovala Kafkovu inscenaci Zámek s místním souborem. Je to skvělá zkušenost pro nás všechny, osahat si práci "venku". Být součástí jiné komunity lidí s odlišným přístupem, nasazením a citem pro věc. Reakce jsou velmi pozitivní. Co se týče přístupu, chcete-li zázemí, odpadá spousta nesmyslného zabředávání v pitomostech, plácání se na jednom místě, tak jak to známe více méně všichni od nás. Mám pocit, že tam všichni myslí dva tři kroky dopředu. Věci se pak dějí samospádem, není čas na řešení blbostí. Všichni jdou za výsledkem společně a se stejným nasazením. Možná to někdo zažil odlišně, ale tohle je moje osobní zkušenost.

Jsi také součástí Kašpárka v rohlíku, kapely zaměřené na děti. Jak si užíváš mladičkého publika, a jak na tebe působí tuzemská scéna hudby pro děti?

Kašpárek je především skvělá parta lidí dělající show pro děti a rodiče. Kašpárek je jejich hudební hrdina, někteří s ním vyrůstali, příští rok oslaví projekt deset let. Líbí se mi myšlenka propojení dospěláckého světa s dětským. Koncerty si užívají všichni, to je to hlavní. Je tady spousta jiných, skvělých projektů pro děti, jen by měly být více slyšet. Lidé je neznají, protože se tyhle věci do médií nedostanou. Většina rodičů začne u Dády a skončí u Maxíků. Proto trnu hrůzou skoro na každém druhém dětském dni, kde dělají pořadatelé z dětí mimoně a vrcholem zábavy je Mašinka. Kašpárek pořádá již čtvrtým rokem multižánrový festival Kefír, kde lidé narazí na divadla, kapely, projekty, performance z různých částí světa. Barevný festival se vším všudy. Je třeba, aby měli lidé chuť hledat a najdou.

Skloubení civilní práce, rodiny a kariéry muzikanta je značně nesnadné. Ty už jsi dnes hudebníkem na plný úvazek. Jde to?

Ve čtyřiceti jsem se rozhodl zkusit to naplno, nabírat nové zkušenosti, více hrát a potkávat další lidi, kteří tě posunou zase jinam. Už se to nedalo stíhat s civilním zaměstnáním, i když jsem měl práci jen na půl úvazku. Koncerty, práce ve studiu se na mne valily a bylo to jako znamení - teď nebo nikdy. Zpočátku jsem měl sice obavy, jestli zvládnu zabezpečit i rodinu, ale i díky mé skvělé ženě, která vždy podporovala moje hudební aktivity, jsem se rozhodl pro tento krok a v žádném případě nelituji. Je to hodně cestování, jiný režim, málo volných víkendů, ale tuhle "práci" miluji a díky štěstí na lidi kolem sebe, ji můžu dělat full time. Jak jsme se před časem bavili s Kittchenem, několik dveří za sebou zavřeš, aby se před tebou otevřely nové. Je to výzva.

Mimochodem, poslední dobou jsem několikrát slyšela, že je Kittchen depresivní muzika. S čímž ses jistě setkal i ty.

To mi říká pořád táta. Naši si schovávají desky, co děláme s bráchou a na Kittchena táta říkal "to je moc hezká deska, ale prosím tě, proč je to tak depresivní". Odpověděl jsem, že se musí hlavně zeptat Jakuba, a že to na mě nepůsobí depresivně, spíše očistně. Mám rád desky, ve kterých je naděje. Když ji cítím z té hudby, tak jako ji cítím třeba u Blonde Redhead, kteří jsou pro hodně lidí smutní. To je mimochodem kapela, která mě poslala na zvláštní cestu hudebního vnímání, vlastně celou Nieriku, když jsme ji objevili.

Ty jsi jel poslední turné Tata Bojs, dva bubeníci na pódiu, nezvyk. 

Ano, k desce A/B. Milan Cais mě oslovil. Celé turné bylo skvělé. Je krásné spolupracovat s lidma, kteří to mají nejen technicky zvládnuté. Celý koncept, vše funguje. Navíc jsou to přátelé. Výborná zkušenost. Tatáči mne baví a bylo velkým potěšením se na tomhle krásném turné podílet.

Když jsi mluvil o tom, že sem tam nahraješ někomu bicí, děláš třeba i na mainstreamovějších, či vyloženě komerčních věcech? 

Komerční zatím ne. Jedna z těch mainstreamovějších byla, když Dušan dostal nabídku, aby produkoval novou desku Debbi. Přišel s konceptem spolupráce s různými, i méně známými autory, kteří by napsali písně přímo pro ni. Marcel Procházka z No Distance Paradise dělal jeden z prvních singlů pro Debbi, to byla vlastně naše první společná práce. Na podzim se začíná točit celá deska. Líbí se mi, že se tomu brácha snaží vtisknout moderní zvuk. Debbi má nádherný hlas a Hard To Believe je myslím výborný singl.

Je výhoda či nevýhoda tak úzce spolupracovat s bratrem?

Určitě to je výhoda, sběr zkušeností, vzájemné doplňování se a chuť dělat věci pořádně. Nevýhodou může být to, že se známe tak detailně, že si dokážeme říci věci, které by z čistě vrozeného respektu zůstaly mezi kamarády asi nevyřčené. Ale i to má svůj ozdravný účinek a člověk potom neřeší hovadiny. Brácha je nesmírně důsledný a každou práci se snaží odvádět na dvě stě procent. Nedokáže nic obejít, za něco to "schovat", je skvělé se od něj učit. Miluji jeho větu, která doprovází každou další desku, kterou dokončí: "Tak, líp už to neumím, dal jsem tomu úplně všechno."

Plány, projekty a desky do budoucna?

Momentálně mám do konce roku naplánovány ještě dvě desky. Jednu právě domíchávám, k druhé se dostanu na přelomu září a října. Ta první je album kladenské kapely Kolektivní Halucinace. Kluci si mě vyhlídli na základě mé práce na Kittchenovi. Druhá je projekt Matyáše Švejdíka a jeho kapely. Na konci září začínáme s Jakubem a dalšími přáteli točit základy desky Zvíře jménem Podzim. V listopadu bych měl ještě nahrávat základy pro desku olomouckých Hope Astronaut, kterou bude míchat jejich kamarád ve Finsku. Já bych měl pomoci nejen se zvukem, ale také s aranžemi. Dušan dodělává druhou nahrávku olomouckých No Distance Paradise, kterou jsem bubnoval a částečně jsme ji točili u mne ve studiu. Na podzim budu nahrávat bicí pro Debbi. Čekají nás koncerty s Kašpárkem, Kittchenem, a také s Kafka Bandem. V říjnu hostujeme s celým představením Zámek ve Stuttgartu a příští sezonu budeme opět s brémským divadlem pracovat na nové divadelní hře. S Kittchenem máme v hlavě novou desku, jen nechceme spěchat, spíše věci ladit, v plánu jsou také speciální koncerty. Do toho další práce ve studiu. Je toho hodně, těším se na vše, co nás čeká.