Tomáš Paleta: Dobrá komunikace s promotéry je půl úspěchu

Miniseriál Život hudebního manažera pokračuje čtvrtým rozhovorem s majitelem bookingové agentury APPLAUSE booking. S Tomášem Paletou jsme probrali především praktickou stránku jeho práce. Jak komunikovat s promotéry, jak nastavit cenu za koncert nebo na co nezapomenout ve smlouvě o vystoupení mezi umělcem a organizátorem. Tomáš se ale kromě managementu (momentálně zastupuje Lenku Dusilovou, Poletíme? a Už jsme doma), věnuje i spolupráci s Kytary.cz, se kterými mj. připravuje jako produkční Festiwall. Tomášovou zásadou je pravdomluvnost. „Promotéři pak ví, že jim nenabízím něco špatného,“ říká.

Jaké kroky vás vedly k hudebnímu managementu?

To byla náhoda, já jsem původně bubeník. V roce 2004 jsem dostal nabídku na konkurz do kapely Už jsme doma, která vystupuje i v zahraničí a hraje avantgardní punk. Šel jsem tam a vybrali mě. Kvůli cestování jsem ale nebyl moc doma, hrávali jsme i přes sto koncertů za rok. Později jsem si řekl, že bych potřeboval ještě něco k tomu. Tehdejší manažer kapely, Romek Hanzlík, mi nabídl, ať jdu dělat k němu do agentury. Romek v té době zastupoval kromě UJD třeba Visací zámek, Psí vojáky, Plastiky, Garage, Jiřího Schmitzera, Načevu atd. To bylo čisté hození do vody. Když jsem přišel poprvé do práce, tak mi řekl, že jde na schůzku, tady jsou telefonní čísla a mám domluvit nějaké koncerty. Výhoda byla, že jsme zastupovali kapely, které už měly své fanoušky.

Jak dlouho jste spolupracovali a proč jste se osamostatnil?

Spolupracovali jsme asi pět nebo šest let. Už jsem nechtěl dělat jen zavedené kapely, ale objevit i nějaké neznámé. Takže jsem v roce 2011 založil APPLAUSE booking a půjčil si od kámoše peníze, abych ze začátku přežil. V té době jsem si našel kapelu Zrní, o které mi dlouho vyprávěli Kuba Čermák, vystupující pod uměleckým jménem Cermaque, a zvukař Martin Černý, jak jsou super ale nikdo na ně nechodí. Poslechl jsem si je na internetu a bylo mi hned jasné, že to je kapela, kterých tady moc není. Zavolal jsem jim, že si zakládám agenturu a chtěl bych s nimi spolupracovat. Po několika schůzkách jsme se domluvili na spolupráci. 

V jaké situaci tehdy kapela byla?

V té době hrávali na nevhodných místech, nebrali je na významnější festivaly. Měli teprve dvě desky a chtěli točit třetí. Klukům jsem doporučil pro natočení nové desky producenta Ondru Ježka, kterého jsem půl roku přemlouval ke spolupráci. Zpočátku nechtěl, ale nakonec se to povedlo a Soundtrack ke konci světa vznikl u něj v jeho studiu Jámor. Za Soundtrack kluci získali čtyři nominace na Anděly a jednu sošku za Objev roku. Což nám následně dost pomohlo v rozletu kapely. Se Zrní jsme pracovali zhruba sedm let, až do konce roku 2017, kdy jsme kapelu posunuli na pozici, kde je dnes. Začínali jsme na téměř prázdných sálech a ukončili jsme spolupráci po vyprodaném koncertu ve Foru Karlín. Novému managementu jsem pak předával kapelu s plánem na další půlrok, včetně konceptu malých koncertů Černá hodinka a půl s již domluvenými koncerty na střeše Lucerny, v Jindřišské věži a podobně.

To je ale už minulost, dnes zastupujete Poletíme?, Lenku Dusilovou...

Asi po půl roce fungování agentury jsem se také spojil s Poletíme?, které jsem znal od Romka. Z Poletíme? se pomalu, ale jistě, stává fenomén, jenž plní sály napříč republikou a začíná hrát v dobrých časech na velkých akcích. S Lenkou je to tak, že se mi ozvala zhruba po pěti letech mého fungování. Na základě referencí, které na mě dostala, měla zájem o spolupráci. Aktuálně pracujeme třeba na projektu Monument/um na záchranu zchátralých památek.

O čem projekt je?

Vybíráme v něm méně známé objekty, které mají za sebou silný příběh a mají ambici být součástí společensko-kulturního života a stát se sdíleným prostorem. V jejich prostorách pak pořádáme ojedinělé benefiční hudebně-vizuální představení ušité každé památce na míru. Veškerý výtěžek ze vstupného jde na památku. Důležitá je také mediální pozornost, která se každé památce, díky tomuto projektu, dostane.

Koncept malých koncertů kapely Zrní na netradičních místech, jiný projekt na záchranu památek. Kde berete inspiraci pro takové akce? 

Všechny nápady vychází vždy ze společné chemie i práce kapely a manažera. A také uvnitř naší agentury. Bez vzájemné inspirace by nebylo nic. Nápadů vzniká spousta z jedné i druhé strany, ale jen málo z nich se nakonec realizuje. Pokud už se na nějakém nápadu všichni shodnou, tak manažer musí být ten, který ho svým “buldočením” dotáhne k realizaci. Když jsem pro Zrní plánoval Forum Karlín, říkal jsem si, že by se po tomhle velkém koncertě měla kapela vrátit zpět co nejblíže svým fanouškům. Malými koncerty pro málo lidí. Shodou okolností pak klukům vypadla na koncertě v Bratislavě elektrika a oni to odehráli při svíčkách poloakusticky na vypůjčenou elektriku od Mekáče. 

Jak na to posluchači reagovali?

V tu chvíli jsem si řekl, že to je přesně to, co mám na mysli. Kluci si pak po koncertě říkali, že je to hrozně bavilo, že by takových koncertů chtěli udělat víc. Na naší společné schůzce jsme si doladili koncept, navrhli místa, která oslovit, a pak nastal čas “buldočení”. Kluci v Černé hodince pokračují dál po celé republice a myslím, že je to skvělý počin.

A Monument/um?

Od roku 2015 spolupracuji s Lenkou. Když jsem ji začínal zastupovat, pozvala mě a moji ženu Soňu na benefiční koncert na záchranu Reinerovy fresky v Duchcově, kde ji vizuálně doprovázel vizuální umělec VJ Aeldryn. Koncert nás naprosto uchvátil! V hospodě na večeři pak moje žena řekla, že by chtěla tímto způsobem zachraňovat co nejvíce památek po republice. Dala dohromady koncept, začala obvolávat odborníky, vybírat památky, objíždět konference... Po třech letech se mi podařilo sehnat hlavního partnera, výrobce pálených tašek Tondach. To byl moment, kdy jsme věděli, že se to může celé zhmotnit. Dal jsem dohromady výkonný team a už se to rozjelo. Jezdil jsem pak na místa připravovat samotné akce s Aeldrynem a osvětlovačkou Eliškou, kde jsme přes noci připravovali scénu. Tolik nočních směn, jako minulý rok v létě, jsem v životě nezažil. 

Proč jste to chystali v noci?

Projekce a světla přes den prostě nastavit nejdou. Vykreslujete projektorem každý detail prostoru improvizovaného pódia, takže potřebujete vidět, jestli máte vše dobře nastavené, jestli vše sedí. To samé se děje se světly. Za slunečního světla to opravdu nezjistíte. Bylo to fyzicky náročné, ale výsledkem je projekt, který má smysl, přidanou hodnotu, baví nás a jsme na něj všichni hrdí. Příští rok bychom rádi pokračovali na dalších místech.

Studoval jste ke své práci něco speciálního?

Já mám nástavbu marketing a management. Nejvíc vám dá ale stejně praxe.

Jaký by podle vás měl být hudební manažer? Vlastnosti, schopnosti, charakter…

Myslím, že velkou výhodu mají lidi z branže. Pro mě byla výhoda zkušenost s Už jsme doma, objel jsem s nimi 540 koncertů. Projel jsem desítky zemí, odtahal jsem si bedny, zažil lepší i horší kluby, vím, co kapela potřebuje na místě. Když to dělá někdo „úřednicky“, tak to moc nefunguje. Jinak by měl být ukecaný, empatický a brát na vědomí prostředí, ve kterém pracuje. Česko je malá země, takže by neměl říkat pořadatelům zavádějící informace. Je těžké si pamatovat, co kdo komu řekl. Navíc by se mu to mohlo vrátit. A nesmím zapomenout na plánování. Manažer má mít vizi, aby věděl, kam s kapelou nebo interpretem chce dojít.

Musel jste se z toho něco naučit?

Já se učím pořád, vždy je co zlepšovat. Ve chvíli, kdy jsem začal dělat manažera, tak jsem ale asi díky předešlým zkušenostem měl nějaký základní balíček informací už zažitý. Pro mě je ale důležitá i důvěra. Moje krédo je, že musí být pořádek v penězích. Nikdy jsme s mými kapelami neměli problémy, bylo to čistý. A také se snažím se usnadnit práci pořadatelům.

Jak takové usnadňování vypadá? Co to znamená?

Dobře s nimi komunikovat, vycházet si vstříc a myslet na to, že se na ta místa chcete vracet.

Měl by manažer být pro komunikaci vidět?

Myslím, že pro lidi z venku, fanoušky, jim to může být úplně jedno. Z mého pohledu je to nepodstatný. Pro lidi z branže je to jen otázka času. Když to člověk dělá nějakou dobu a aktivně se snaží objet s kapelou republiku, tak se pomalu do povědomí organizátorů dostane. A oni si vás pak začnou „škatulkovat“, jestli jste v pohodě nebo ne.

Co může takové „škatulkování“ znamenat v praxi?

Dřív jsem občas pomohl známým ze zahraničí sehnat nějaké koncerty u nás, že měli naplánovanou tour a projížděli přes Českou republiku. Navíc dělám jen s projekty, které se mi líbí a kterým, jak už jsem říkal, důvěřuji a jsou něčím pro mě osobně dobré. Takže promotéři po nějaké době věděli, že jim nepodstrkuji něco nekvalitního. I když tu kapelu třeba neznali, tak měli ve mně důvěru, že by to mohlo být dobrý a pokud měli místo v programu a zájem, tak jsme se vždy nějak dohodli. A zase je to o té pravdomluvnosti, že nelžu a říkám věci tak, jak jsou.

Jste spíše booking agent nebo jen majitel booking agentury?

Já mám teď pod sebou Lenku Dusilovou, Už jsme doma a Poletíme?, ale to je všechno full time. Jenom booking nikomu nedělám a ani v minulosti jsem ho moc nedělal. Ale třeba se to někdy změní. Je ale důležité si i uvědomit, že každá kapela potřebuje něco jiného. Třeba u Lenky je má situace taková, že už jsem spíš takový rádce, který ji směřuje a občas něco poradí nebo doporučí.

Tlačíte na své kapely?

Já takový nejsem, vždy se snažím s kapelou domluvit. Někdo potřebuje víc pomoci, někdo míň. Ale pokud cítím, že někomu říkám různá doporučení a on je neplní a ani se nad nimi nezamyslí, tak začnu přemýšlet, jestli moje práce pro tu konkrétní kapelu má smysl.

Za dobu své praxe znáte už spoustu organizátorů a promotérů. Jak domlouváte koncerty?

Třeba co se týče Poletíme?, tak u nich už teď přichází nějaká nabídka na hraní v podstatě každý den. Jinak je to klasika – na jaro a podzim domlouvám kluby, s nějakou dřívější zkušeností, kde se nám líbilo a kde ne. Takže volám do kulturních středisek nebo domů a zjišťuji termíny. Pro mě je zásadní, že mám určitý systém, kdy si zapisuji kontakt s každým promotérem – kdo to je, co má na starost, jak se nám u něj líbilo, tykáme si nebo vykáme, kdy jsme se dohodli, že si zavoláme…

Až tak detailně si píšete poznámky?

Ano, má to obrovskou výhodu. Přeci jen si nepamatuji každou debatu, měsíčně provolám asi třicet osm hodin. Takhle aspoň vím, na co navázat. Ta komunikace je pak úplně jiná, když někomu voláte a řeknete, že jste volali před týdnem a dotyčný vás odkázal na jiný den, protože právě měl schůzku s ředitelem festivalu a domlouval bezpečnost a podobně.

Jak tedy vybíráte místa pro klasické formáty koncertů, jak je běžně známe?

Na základě strategie a koncepce, kde jsme třeba dlouho nehráli, dle dohod s promotéry. Taky se díváme na vzdálenost od jednotlivých míst, abychom nehráli ve dvou vedlejších městech v blízké době. Pak obíráme o návštěvníky nejen sebe, ale i organizátory. Snažím se sledovat, kde se objevují nová místa a samozřejmě koukám, kde hrávají ostatní podobně velké kapely. 

A co nabídky na festivaly?

Zajímá mě, co je to za akci. Kolik tam očekávají lidí a v jaký čas máme hrát. Máme víc nabídek, takže je rozdíl hrát ve dvě odpoledne jako otvírák nebo v osm večer v hlavním programu. A záleží i na profilu toho festivalu. S Lenkou Dusilovou prostě na metalový festival nepojedeme. Nicméně se snažíme dívat i na tu vzdálenost od jiných koncertů, případně jestli tam nemáme v plánu hrát za měsíc.

Jak nastavit cenu kapely za koncert?

To by mě taky zajímalo. Já vycházím z toho, že vím, kolik máme fanoušků a kolik nám může na danou kapelu přijít v rámci jednoho města fanoušků. Podle toho si spočítám cenu za vstupenku a náklady pro pořadatele a kolik asi můžu požádat. Když se bavíme o městských slavnostech, tak se dívám na minulé ročníky, koho tam měli, a i podle toho nastavím svou cenu, většinou směrem nahoru. Jednou se mi šťastnou náhodou podařilo, že jsme se Zrní dostali instrukce na jeden festival, ve kterých kromě informací kdy a kam přijet a podobně byl i seznam kapel dané akce a jejich honoráře. Zjistil jsem, že jsme nejlevnější na festivalu a kolik si berou jiné kapely. V tu chvíli šla cena Zrní nahoru…

To jste asi musel mít radost, znát cenu některých českých kapel.

To ano, říkal jsem si ale, že by si to ti manažeři mohli i navzájem říkat, pro nějaký přehled. „Tahle kapela s takovou úrovní a fanouškovskou základnou si bere tolik, tahle kapela tolik…“. Obávám se ale, že bychom toho v Česku nebyli schopni. Každý si drží své know how. Člověk ale ví, že za kluby si nemůže brát takové peníze, jako za festivaly nebo městské akce, logicky.

A co v případě v začínajících, neznámých kapel? Může si taková kapela říct o nějakou cenu?

Nedávno jsem se díval, že jsme s Poletíme? před šesti lety hráli za dva tisíce. A byli jsme rádi, že se zaplatí cestovné. To samé bylo se Zrní. Ta kapela by měla mít nějakou úroveň a být trochu sehraná. Když pak hraje na nějaké městské akci, tak ať si zkusí říct o pěti stovku až tisíc korun na hlavu plus cestovné. Když hraje v klubu, tak je to složitější. Ten klub musí prvně vydělat, a pak může kapele něco dát. Ale hudebníci dnes mají díky sociálním sítím možnost ukázat svou tvorbu a nalákat lidi, takže to závisí trošku i na nich. Obecně je to ale o domluvě. Jsou akce, které v začátku kapelám nezaplatí, ale umožní si zahrát a získat bod do kapelního CV. Tímhle si ale musí projít každý.

Co je pro kapelu lepší, kluby nebo festivaly?

Podle mě jsou základem kluby. Ale důležitý a dobrý kluby, kde hrávají i známí interpreti. Ve chvíli, kdy se kapela objeví na plakátech klubů, které vydávají program vždy na daný měsíc, je to super. Když se jméno kapely umístí mezi ty slavnější a „lepší“ kapely, tak se o ni postupně začne mluvit, lidi ji zaregistrují. A je to snazší než se zpočátku dostat na festivaly. Festivaly mají zase tu výhodu, že vás vidí najednou více lidí. Jsou to v podstatě spojené nádoby. Svojí festivalovou účast byste měli poté “potvrdit” i v klubu a naopak.

Kdy je předěl pro to, aby si kapela začala hledat nějakého manažera nebo agenta?

To je těžká otázka. Ten moment bude chvíle, kdy někoho v kapele přestane bavit všechen administrativní opruz okolo nebo už na to nebudou mít čas. Pak jsou lidi, které nebaví se prodávat druhým. Nevím, jestli je na to nějaké pravidlo. Znám kapely, které si to dlouho dělají sami a jsou slavní. A pak zase malé kapely, které hrají jednou za rok a mají na to lidi. Možná určitou hranicí je to, když se kapela rozhodne, že chce být “slavnější”. V tu chvíli může agent pomoci, protože už má kontakty.

Když chce kapela oslovit možného manažera, agenta, podle čeho se ti lidé orientují, jestli na to kývnou?

Já si to poslechnu a musí se mi to líbit. Mě nezajímá, jestli ti hudebníci jsou slavní nebo ne. Takhle to bylo se všemi kapelami, které zastupuji nebo jsem zastupoval. Poslechl jsem si to, líbilo se mi to a šel jsem do toho. Manažer Beatles jednou řekl, „Neposlouchejte potlesk třetích stran. Běžte na koncert a poslechněte si potlesk lidí, co jsou tam.“ Když je tam pět lidí a baví je to, pak už to je jen na manažerovi, jestli jich tam bude tisíc. Prostě mě to musí bavit. V životě jsem dostal pár lukrativních nabídek, které by finančně byly fajn, ale já do toho nešel a ani nechci jít, když mě to neoslovuje.

Takže i neznámá kapela, která má cíl se prosadit, má zkusit napsat?

Určitě, mně pořád chodí nabídky kapel. Vždy si to poslechnu a napíšu, ano nebo ne. Možná to dělám špatně, ale jiné kritérium nemám. Protože pak se to blbě prodává. Když tomu nevěřím, tak to neprodám tak dobře, jako něco, co se mi líbí. Navíc bych lhal a nebyl upřímný vůči sobě, promotérům, ale ani vůči těm hudebníkům.

Jak by takový žádací e-mail měl vypadat?

Nemám rád, když je to moc dlouhé. Ideálně, ať napíšou ve třech větách, kdo jsou a přiloží k tomu nahrávku. Když se mi to zalíbí a budu mít zájem, tak už se ozvu a detaily si předáme potom. To hlavní, co kapelu prodává, je jejich hudba.

Dá se tenhle způsob oslovování manažerů přenést i na promotéry? Jak vypadá dobrý e-mail organizátorům?

Myslím, že základem je prvně zavolat. Během hovoru můžu promotéra navnadit, popsat, v čem je kapela dobrá apod. Slyším hned jeho odezvu, tón hlasu, a mám už nějakou představu, jestli by to mohlo klapnout nebo ne. A pak stejně řeknou, ať jim pošlu mail, že si to musí poslechnout. Protože ne každý promotér zná všechny moje kapely. Takže si i mezi známými řekneme že jo, že by to šlo, ale že si to chtějí poslechnout a v klidu zjistit, jak to zní.

Vypozoroval jste, jestli existují nějaké „plusové body“, které může člověk při komunikaci s promotéry získat, a mít tak větší šanci na domluvu i dlouhodobější spolupráci?

Určitě je důležité umět dobře a správně komunikovat. Dobrá komunikace s promotéry je půl úspěchu. Když přijede nějaká menší neznámá kapela a začne si stěžovat a hrát na hvězdy, tak si je promotér už příště nepozve. Jsou tu další tisíce jiných kapel, které by si chtěli zahrát. Takže za mě určitě komunikovat s tím člověkem, odpovídat včas na jeho dotazy, být na místě koncertu v pohodě, třeba i poděkovat. Je to o slušném chování, před, během i po koncertu. Někdy se ozvou samy agentury a poděkují za spolupráci.

Jak má kapela komunikovat s promotéry po akci? Měla by ještě jednou poděkovat?

Určitě ano, ale ne hned v pondělí po víkendovém koncertu. Nejdůležitější je stejně dojem přímo na místě, během toho koncertu. Já se ozvu třeba za měsíc, za dva, až i těm organizátorům odpadne hromada práce okolo akce. Poděkuji, zeptám se na jejich názor, jak se jim to líbilo…

Jak velká má být odměna manažera? Třeba v českém prostředí.

To je různý. Někdo si bere patnáct procent, někdo dvacet. Někdo si bere to, co člen kapely. Je to hodně individuální a o domluvě. Navíc ať je odměna domluvená jakkoliv, může to toho manažera nebo agenta motivovat k tomu, aby domlouval více koncertů a za lepší cenu, protože i on z toho bude mít větší profit. Já si třeba nedokážu představit, že bych bral víc než umělec, to mi přijde na hlavu. Je třeba ale myslet i na to, aby to zaplatilo náklady toho manažera.

Co jsou náklady manažera?

Platím si kancelář, v současné chvíli mám i asistentku, která za mě řeší detaily ke koncertům. Třeba jestli budeme spát na hotelu nebo v penzionu, kde budeme parkovat během koncertu apod. Na mě už je spíš vize nebo domlouvání koncertů v tom, že ten a ten zahraje tam a tam za tolik a tolik. Pak je to samozřejmě čas strávený organizací. Dále telefon, jezdím na schůzky, cena pohonných hmot za auto… ale hlavně desítky hodin měsíčně strávených telefonováním a mailováním. Je to v podstatě práce nonstop.

Když se tvoří smlouva o vystoupení mezi umělcem a organizátorem, co by měla obsahovat? Aby obě strany byly kryté a spokojené? Jaké jsou základní parametry?

Tak samozřejmě údaje o kontaktní osobě za kapelu a o organizátorovi. Potom čas a místo vystoupení a odměna, čas zvukové zkoušky. Měl by tam být i nějaký bod o dodržení technické rideru. Dost často se stávalo, a ještě občas stává, že máme nějaké technické podmínky pro to, abychom vystoupili s plnou show, přijedeme na místo a ono to tam není. Můžou tam být podmínky ubytování, že kapelu nehodí někam na ukrajinskou ubytovnu, kde se do rána paří. Případně požadavek na hlídané parkoviště, protože ty nástroje něco stojí. Zvlášť v dnešní době jsou důležité i podmínky zrušení koncertu, třeba vyšší mocí, což může být teď koronavirus. Taky se často domlouvá způsob a postup propagace toho koncertu. A bývají tam i povinnosti umělců, třeba že se na akci neopijí a koncert odehrají v určité kvalitě. Obecně ale záleží zase na domluvě, a i na tom, jestli ta kapela má nějaké jméno. Nováčci si těžko můžou vyptávat pětihvězdičkový hotel. Smlouva se liší podle věhlasu kapelu. Je to hodně individuální věc.

Dá se říct, jestli má i začínající kapela nárok na něco při domlouvání koncertu?

To je složitý. Mladé kapely nemají na pořadatele páky a nemohou si žádat zlatý důl. V takové chvíli je to spíš o přístupu těch organizátorů, jestli se zachovají lidsky. Mnohdy je to o tenké hranici toho, co si kapela může a nemůže vůči promotérovi dovolit a naopak. Ale kapela má podle mě nárok znát aparát a techniku, na kterou přijedou hrát. Můžou být skvělou kapelou, ale pokud budou znít blbě, pak to nikomu po koncertě nevysvětlí. Organizátor by měl třeba taky poskytnout hudebníkům možnost přijet s autem blízko k pódiu, vyskládat věci a pak auto odvést někam bokem. Protože ono se to nezdá, ale nosit někde dvě stě metrů vybavení, nástroje a bedny není příjemné. Člověk se nachodí a některé věci se pronesou. Ale to je zase vidět, jestli promotér má už nějakou zkušenost s pořádáním akcí a jestli chápe, že si kapely většinou nevymýšlí hlouposti.

Kromě agentury APPLAUSE booking spolupracujete i s Kytary.cz. Přibližte tuto aktivitu.

Já jsem s jedním z majitelů Kytar hrál kdysi v kapele, takže se známe dlouhou dobu. A jednou se mi ozval, že zakládají YouTube kanál a potřebovali by pomoci s obsahem. Já na to kývl, protože mě to zaujalo. Takže jsem vybudoval studio, kde se točí videa pro YouTube kanál, a díky svým kontaktům na různé hudebníky jsem začal vymýšlet různé rubriky. Třeba s Honzou Homolou jsme udělali kytarovou školu. Na recenze nástrojů jsem pozval Radima Hladíka a tak dále. A po roce a půl práce jsme se dostali z dvaceti šesti tisíc zhlédnutí na milion. Nicméně už jsem měl rozjetou agenturu a neměl jsem tolik času, tak jsem od toho upustil a začal se věnovat agentuře na full time. V kontaktu s Kytary.cz jsem ale pořád. Teď třeba spolu tvoříme Festiwall, který se koná v září.

Co vám práce manažera vzala?

Člověk je pořád v práci, což je náročné. Hudební život funguje především večer, nejčastěji o víkendech. Takže nemusíte zažít dlouho volný víkend s rodinou. A navíc je ta práce dost nejistá. Zabrat dostává i psychika, nejen, když se něco nedaří přímo na místě akce, ale i při komunikaci s umělci. Ti lidé jsou nejčastěji velmi specifičtí a člověk k nim musí přistupovat jinak než k běžné populaci. Oni myslí a vidí věci jinak. Díky tomu ale pak zase mohou skládat hudbu, která se dotýká tisíců srdcí včetně toho mého.

V čem vidíte plus vaší práce do vašeho života? Co vám to naopak vzalo?

Mám to prostředí rád. Potkávám se se zajímavými lidmi. Nemusím chodit třeba do banky a dělat jen úřednickou práci. Podíval jsem se na místa, kam bych se možná ani normálně nedostal. Dalo mi to svobodu dělat, co mě baví a pracovat s těmi, které mám rád.