Tomáš Schilla: Mám rád v hudbě střídmost, efektní věci mě nevzrušují

Na tuzemské hudební scéně se pohybuje už třicet let a zahrál si i s řadou zahraničních muzikantů v čele s Lou Reedem. Přestože hraje obvykle s tak třemi kapelami zároveň, nikdy se hudbou neživil, a když zrovna nekoncertuje, pracuje v nemocnici. Dalším v seriálu SIDEMAN je violoncellista Tomáš Schilla.

Vzpomeneš si na své první setkání s cellem?

To bylo na základní škole, už v 1. třídě. Přišel "naháněč" z LŠU a byl jsem vybrán coby talentované dítě. A protože starší bratr už hrál na housle, já dostal cello. Ostatně brácha hrál výborně, absolvoval konzervatoř, pak studoval u Pikajzena v Moskvě, ale pak utekl do USA. Nakonec hrál v Metropolitní opeře. Bohužel se ale u něj objevila schizofrenie a špatně to dopadlo.

Rodiče k tomu byli vstřícní? Přece jen violoncello není nejlevnější záležitost?

Tátu jsme neměli, zemřel, když mi bylo tři a půl roku. A mamka tyhle naše aktivity podporovala. A chodili jsme do LŠU, ta nám nástroj půjčila.

A kdy sis pořídil první vlastní?

První mi koupila mamka, když už bylo víceméně jasné, že u hraní vydržím. Prof. Černík nám s tím pomohl a nástroj mi vydržel desetiletí. Byl se mnou i v Americe, na turné s Půlnocí.

Později už jsi ve studiu nepokračoval?

Po skončení LŠU jsem tam ještě asi dva nebo tři roky dál chodil, hráli jsme s orchestrem. Na konzervatoř jsem nechtěl, taky proto, že starší bratr tam chodil, a já viděl a slyšel, kolik času a píle to vyžaduje. Cvičil hodiny a hodiny, to pro mne byla děsivá představa. Já byl vždycky tak trochu flákač, šlo mi dost věcí, tak jsem každou dělal chvíli a všelijak přebíhal. A právě v té době jsem se více začal věnovat fotbalu.

Od počátku ses hudebně pohyboval v undergroundu. Klasiku nebo jiné žánry jsi nikdy chuť zkusit neměl?

Já je i hrál, i když je to už dávno. Nejdřív jsme měli školní orchestr a jezdili s ním po hradech a zámcích. A doma s bráchou jsme měli období duetů. A pak ještě bylo komorní období, to jsme se scházeli v Dejvicích u Bierhanzlů, takové kvarteto...

Co jste tehdy hráli za repertoár?

Ve školním tělese to bylo hlavně baroko. Michna z Otradovic, Rejcha, Zelenka, Bach, Händel nebo Vivaldi. Z hraní s bráchou si vzpomínám na Stamitzovy Duety. Ty jo, ale s Váňou Bierhanzelem... to už si nevzpomenu. Klasika to byla, i když určitě ne nic soudobého, jako to, co dnes hraje s Agon Orchestra. Ale právě přes Agon jsem se pak dostal k moderní vážné hudbě, i když to rozlišování se mi nikdy moc nelíbilo. Dnes to mám velmi rád, stejně jako ta prolnutí Agonu třeba s hudbou Filipa Topola nebo DG 307.

Jiné nástroje tě později nezaujaly? Z mnoha muzikantů, kteří v dětství hrají na violoncello, a v pubertě je baví rock, se pak stanou baskytaristé...

Mně se dodnes děsně líbí piano, klasický klavír, velké otevřené křídlo. A pak varhany, hm to by mě asi bavilo. Baskytara mě kupodivu nelákala, asi už mi ty hluboké cellové tóny stačily, hehe.

Jaké muzikantské vzory mají mladí violoncellisté?

Na LŠU to byl jednoznačně náš profesor Černík. Dodnes smekám, když si uvědomím, kolik trpělivosti, klidu, empatie a já nevím čeho všeho ještě musel mít, aby nás aspoň něco naučil a přitom to ve zdraví přežil. A on navíc učil všechny smyčce, a vedl i to komorní těleso. Fakt bezvadnej chlap. Jinak jsme měli doma desky s Pablem Casalsem, a později jsem objevil Jacqueline du Pré. Což byla navíc krásná žena a já byl kluk v pubertálním věku.

Rockovou muziku jsi tehdy neposlouchal?

Až někdy v osmé nebo deváté třídě jsme s kamarády byli u spolužáka doma, ať si prý přijdeme poslechnout, co teď má jeho táta. A byli to Beatles, album Help! Byli jsme nadšení, chtěli jsme hned něco dalšího, a takhle to nějak pro mne začalo. Nejvíc se toho na mě začalo valit až na gymnáziu, tedy od roku 1974. Tam vlastně jsem slyšel všechny ty, kteří zůstali mými oblíbenci do dnešních dnů. The Doors, Franka Zappu, Velvet Underground, Leonarda Cohena, Davida Bowieho, The Clash, Ramones a další.

Co si pamatuji, tak jsi vždy hrál s několika kapelami najednou, ale vždy jsi to měl jen jako koníček. Být muzikantem na plný úvazek tě nikdy nelákalo?

Hm. Jednou se k tomu schylovalo, s Půlnocí… Ale stejně jsem zůstal, na rozdíl od Káby (violista PPU a kytarista Půlnoci Jiří Kabeš – pozn. red), zároveň "v práci". Nějak jsem tomu nevěřil. Předtím, za bolševika, to vlastně ani nešlo. A myslím, že i dnes je to obtížné, pokud zrovna nechceš být hudebník mainstreamového proudu.
Napadá mě Filip Topol, ten to po revoluci na plný úvazek měl. Myslím, že to byl všestranně talentovaný umělec, a panečku, jak to bylo i pro něj náročné, vyčerpávající. Párkrát jsme o tom spolu i mluvili… A nakonec to mám takhle i raději, pro radost, zábavu. Mám dojem, že si to takhle víc užiju, když tam není to pro mě strašné "musím", ale jen "chci".

Často jsi hrál v kapelách s výraznými básníky – s Jáchymem Topolem, Pavlem Zajíčkem, s J. H. Krchovským... Jací spoluhráči tě nejvíc ovlivnili?

Ale taky jsem hrál s Mejlou Hlavsou. A právě jeho přístup k práci, jeho chování a projev na podiu, to bylo něco, co se člověku vrylo silně pod kůži a chtěl to pak znova. Stát s ním na jednom pódiu bylo neopakovatelné. Myslím, že i proto někteří jeho spoluhráči později tak těžce nesli jeho další projekty, Fiction, Šílenství. Oni zkrátka jen žárlili.
Zajímavý pro mne je i přístup Pavla Zajíčka. Nikdy vlastně nevěděl, jak to máme zahrát, ale vždy přesně věděl, co chce. Takže, když se to konečně na ixtý pokus povedlo, tak to odkýval a to byla finální verze. Samozřejmě tedy, pokud tam nebyl Mejla a nepřinesl už věc rozepsanou v notách.
A v dětství se mi děsně líbil první houslista našeho souboru, jmenoval se Čtyřoký.

Cellistů se u nás na rockové a popové scéně nepohybuje až zas tolik. Sleduješ je?

Tak třeba Terezka Kovalová se sleduje fakt pěkně, to musíš uznat. Olina Nejezchlebu znám dlouhá léta, stejně jako Dorku Barovou, tu ale spíše z dob Tara Fuki, což mne velmi bavilo. Taky Andrea Konstankiewicz, když hrála s Boo, to bylo prima. A ještě bych nerad zapomněl na Josefa Klíče, ten je i autorsky velmi plodný.

Dlouhá léta si tě pamatuji s klasickým violoncellem, na elektrické jsi přešel teprve před pár lety. Co byl definitivní impuls ke změně?

Ještě o něco dříve jsem obyčejně naletěl. A vyměnil svůj kvalitní klasický nástroj za jiný, s doplatkem. Potřeboval jsem tehdy peníze. A ukázalo se, že ten nový zkrátka nehraje tak dobře, jako ten původní. Ani s dobrým snímačem, mikrofonem, zkrátka to byla chyba. Když se v roce 2011 na chvíli obnovila Půlnoc, tak jsem proto zkusil změnu, a už mi to tak zůstalo. Člověk je tvor pohodlný.

Podle čeho sis tehdy vybíral typ a značku?

Věděl jsem, že elektrická cella dělá Yamaha, ale Váňa Bierhanzl mi doporučil značku NS Design. Sídlí v Hořovicích, a vyrábí nástroje převážně pro Ameriku a západní Evropu. Dnes už jsou k dostání i v našich obchodech, ale tenkrát jsem musel zajet přímo do Hořovic. Byli velmi mili a vstřícní, prošel jsem si celým provozem, vyzkoušel a rovnou si nástroj i odvezl.

Je to pro tebe rozdíl?

Je to trochu jiné. Menzura je stejná, ale ten bezprostřední kontakt s nástrojem u elektriky chybí. Také bylo pro mě z počátku nezvyklé se slyšet jen z odposlechu a to, že si nejde strčit kolík do ucha a hned se krásně slyšíš, jo, to mi chybí. Ale myslím, že období klasického cella u mne zase za čas nastane, nebo je budu střídat.

Používáš nebo zkoušel jsi hrát i přes efekty?

Efekty vlastně použil jen Bob Musso, producent amerického alba Půlnoci City of Hysteria. Já sám žádný efekt nemám, ale třeba to jednou změním. Ale spíš mám rád v hudbě určitou střídmost. Vnímám hudbu, a vlastně i výtvarné a jiné umění, hlavně přes emoce, takže efektní věci na mě nikdy moc nepůsobily, a nevzrušují mě. Často je efektů prostě moc, někdy je to i na úkor věci.

Máš ještě nějaké muzikantské ambice, které by sis chtěl splnit? Třeba si s někým zahrát?

Měl jsem to štěstí, že jsem si zahrál s mnoha muzikanty, kterých si stále vážím. S Lou Reedem, s Frankem Zappou, Mejlou Hlavsou, Elliotem Sharpem, Gary Lucasem...
O svých ambicích jinak už moc nepřemýšlím, to možná kdysi, ale teď už jsem v tomto ohledu v klidu. A co se týká hraní, jsem vděčný za každou smysluplnou příležitost.

Chtěl jsi někdy být frontmanem vlastní kapely? Zpívat písničky, které by sis sám napsal a nechat se naopak doprovázet?

Tuhle ambici nelze nikdy vyloučit. Pokud by k tomu ale někdy došlo, asi by těch hudebníků bylo co nejméně. Už třeba jen kvůli neustálému dohadování o něco, o malichernosti, to je děsivě ubíjející. Ale zatím mne baví spíše ty frontmany pozorovat, co jim kde přebývá a co jim naopak chybí…

KDE V SOUČASNOSTI HRAJE:
DG 307 (1992-), Echt! ( 1998-), Krch-off Band (2006- )

KDE HRÁL: Národní třída (1984-87), Plastic People of The Universe (1986-1988), Půlnoc (1988–1993, 2011-2014), Domácí kapela (1988, 1995-1996), Lorien (1993-1994), Public Relations (1997)

Hostování na albech: Psí vojáci, Visací zámek, Pod Černý vrch, Tatabojs, Načeva/Cajthaml, Stinka...
S Filipem Topolem nahrával i hudbu k televiznímu filmu Nezvěstný podle E. Hostovského.

NA CO HRAJE: Violoncello NS Design, aparáty Solton, Orange

VYUČUJE NĚKDE: "Myslím, že nejsem zase tak kvalitním hráčem, abych to uměl předávat dál… "