Tomislav Zvardoň: Nelpím na snech, snažím se pracovat

Tomovy analýzy známých i neznámých kytarových partů mi v mých hudebních začátcích učarovaly. Když jsem se pak po letech hledal učitele na kytaru, první číslo, kam jsem volal, bylo právě jeho – a klaplo to. Aktuálně Tomislav Zvardoň připravuje novou desku s Duende, hraje na kytaru v kapele Laura a její tygři, ale znát ho můžete také z muzikálu Rocky. Funkci kreativního ředitele v reklamce už dávno pověsil na hřebík. Od třiceti dělá jenom muziku.
31.5. v Loop Jazz Clubu zahraje skladby z nové desky.

Co tě k muzice původně přivedlo?

V šesti letech jsem dostal kytaru po tátovi, ve třinácti jsem pak potkal Jardu Janka. Ten potřeboval založit kapelu a já už uměl tři akordy, takže jsem vyhrál konkurz :-)))). Taky jsem chtěl chodit na bubny, tak jsem asi tři měsíce chodil do lidušky.

A kdy jsi začal skládat?

Hned. Protože jsem byl línej učit se písničky druhých. Za chvíli už jsem dal dohromady repertoár kapely. Revival jsem nikdy moc nedělal.

Jak se to u tebe překlopilo, že se muzikou živíš?

Pořád jsem si to říkal, že se chci muzikou živit. Najednou se to stalo, ani nevím jak. Ale tak, když jsem se přestěhoval do Prahy, to mi bylo 24, tak jsem šel do muzikálu Rusalka, u toho už se pracovat nedalo. Pak jsem chvíli dělal v reklamce a někdy od třiceti už dělám jenom muziku. To jsem začal učit ve Mlejně, protože Norbi Kovacz zrovna odcházel. Takže z platu kreativního ředitele v reklamce jsem hodně slevil. Člověk nemůže mít peníze zas tak rád.

Co teda profík musí mít, aby se uživil?

Musí se rozhodnout to dělat a počítat s tím, že to obnáší nějaký věci. Třeba, abys přežil, musíš to řemeslo znát ze všech stran. Málokdo má to štěstí, že ho živí jen hraní v jedné kapele. Takže musíš pracovat pořád a být připraven. A k tomu je velká konkurence.

To říkají hlavně lidi, co šli dělat muziku do Států…

Tak tam je to asi větší, ale ani u nás to není malé. Hodně šlape na paty mladá generace. Ta umí perfektně dělat PR, komunikovat, prodávat se. To za nás nebylo, do novin se dostal akorát tak Katapult a Olympik. A myslím, že jsou kvalitnější učitelé, z konzervatoře chodí víc hotoví muzikanti. Hodně toho vydobyli lidi jako Andršt a celá ta generace, která je pro tu dnešní generaci možná trochu neznámá. Mladí mají možná víc sebevědomí.

No, ale sebevědomí je taky vědět, co nechci dělat. Jak to máš ty?

To se mění v závislosti na věku a dětech. Taky jsem to posunul, ale jednu hranici mám – hranici trapnosti. Nechci, aby mi bylo na pódiu trapně. Klidně i party band, když hraje dobře. Z dobrýma muzikantama je celkem jedno, jestli hraješ párty, nebo JazzDock. Vadí mi playbacky, musí tam být dobře zvládnuté řemeslo. A taky nemusím politiku, zvlášť pokud s tím nesouhlasím.

Bylo na cestě profesionálního muzikanta nějaké překvapení?

Ty jsou pořád, ale nějaké úplně velké jsem nezažil, asi proto, že jsem neměl nijak bájné představy. Beru to jako práci a příjemné věci jsou bonus. Pravda, chvíli jsem si myslel, že lidi, co dělají umění, jsou čestnější než byznysmeni. Občas tě zklame někdo, s kým si hodně chceš zahrát, ale to je v každém oboru. Ale třeba jsem si myslel, že dobrá kytara z tebe udělá lepšího muzikanta, což je klišé.

Ale co teda kytara musí mít jako nepodkročitelné minimum?

Když kupuju nástroj, tak mě musí bavit, příjemný do ruky. Že musí ladit, to beru jako samozřejmost. Stejně jako když jdeš s někým hrát – je samozřejmost, že umí hrát. Ale nevím, čím to je, že některé kytary mě baví.

Vím, že se kytary u tebe točí, hraješ na ně, nejsi sběratel, tak co vlastně u tebe vydrží?

Bohužel si ty nástroje nemůžu nechávat, takže pokud přijde kytara, na kterou mám nápady, to pak musí něco staršího z kola ven. Nejdéle mám Gibsona L-4, to je vlastně taky investice. A flamenco kytaru. Taky jsem měl strata, hodně dlouho, ale pak se mi začaly líbit kulatější zvuky… ale toho strata bych teda klidně koupil zpátky.

Želíš nějakého prodeje?

Všech! Ale vlastně nevím, co bych řekl na nástroje, které jsem měl třeba před patnácti lety. Vkus se mění. Asi by byla nostalgie – na tohle jsem odehrál vyprodanou Lucernu a tak. Ale takhle nepřemýšlím. Teď mám kytary, které pokrývají všechny moje úlety.

Ale aparáty netočíš, co pamatuji, máš stejný.

Každý to má jinak, já jdu po kytarách. Já chci jen jedno, a to je perfektní čistý zvuk. Pak můžu řešit krabičky a tak. Ale kytary sleduju víc.

Což mě vede k nejnovější desce Duende, tam už jsi točil jenom akustiky?

No, je tam asi na deset vteřin zkreslený zvuk, ale asi dva songy s elektrikami tam jsou. Jinak všechno flamenco kytara.

Jak dlouho jsi tu desku skládal? Rozepíšeš, anebo maj lidi svobodu?

Asi rok, ale největší nápor byl měsíc před studiem. Dvě staré věci jsme vyhodili a muselo se to dopsat. Celé rozepisuji, někdy ale jenom povinnosti a zbytek značky. Pak se jde zkoušet a tam je prostor pro invenci hráčů. Zkoušky jsem chtěl nahrávat, ale vždycky to zapomenu zmáčknout, takže to řešíme tužkou a papírem. A pak samozřejmě je prostor pro improvizace, takže jsme všechno točili dohromady a nakonec bez kliku. Takže oční kontakt, všichni v jedné místnosti ve Svárově. Je to momentální výpověď té kapely.

A byla tedy nějaká preprodukce?

To dělám málokdy, že bych to v Cubase udělal a pak dal kapele. Ale ke konci jsem byl rád, že jsem stihl napsat kila na papír. Kdybych se mohl věnovat jenom Duende, určitě bych demáče dělal.

Výběr studia a producenta, jak moc je to důležité?

Pro mne moc. Neumím nabírat akustické nástroje tak, jako na Svárově. A nechci kupovat drahé vybavení, když netočím každý den. Plus samozřejmě nemám místnost. A hlavně – nechci se tím zabývat, chci skládat hudbu. Ale kdyby mi bylo dvacet a neměl jsem jinou možnost, tak do toho pochopitelně jdu. A producent… No, je dobré tam nějaké dobré uši mít, já už podruhé dělám s Peterem Binderem. Ten měl na starosti, aby to šlapalo, abychom to stihli, udržoval řád. Taky uměl říci docela jasně, když to třeba někam nevedlo. No, nebylo to úplně bezbolestné, šestkrát ego v jedné místnosti. Je prostě dobrý mít tam někoho s jiným pohledem.

V Duende proběhly změny. Jde to vůbec udržet tak, abyste byli sehraní?

To bys mohl odkládat furt, naštěstí máme deadline. Ale všechno to jsou výborní muzikanti, takže nemyslím, že by delší společný čas nutně prospěl. Možná bychom se v tom akorát tak babrali…

Na jaké nástroje hraješ?

Yamaha Mike Stern, Yamaha NCX 2000-R, Gibson L-4, Flamenco kytara Sanchis López Bulerías , Collings I35LC, Brunetti Singleman 35 a mám spoustu krabiček.

Jaké jsou tvé hudební sny?

Ty si postupně plním. Duende, Laura, ale taky hraní v muzikálu, kde nikdy nevíš, kdo bude hrát vedle tebe. Je to jiná disciplína. Všechno mě to baví. Ale pár lidí tady je, se kterými bych si chtěl zahrát. Ale hlavně bych chtěl najít víc času na Duende a tam zvát hosty – třeba nějakýho kytaristu ze Španělska. To by se mi líbilo – spojit muziku s hosty. Ale nelpím na snech, snažím se pracovat.

Off record jsme si řekli ještě pár dalších věcí. Jednu bych závěrem zmínil, protože Toma v mých očích dost charakterizuje. Říkal, že je fajn se začít snažit dřív, než to člověku dojde s věkem. A taky se, v podstatě bezpodmínečně, snažit dobře vycházet s lidmi, i když to s některými jde hůř. Nikdy totiž nevíte, jak se život obrátí a při jaké příležitosti se vaše cesty znovu protnou. A sázka na dobré vztahy platí i v kapele, s níž trávíte velké množství času a děláte spolu hodně práce. Přestože hudební stránka je nade vším, příliš velkou nerovnováhu neudržíte věčně.