Tomm Prochazka: Miluju vytvářet aranže, ve zkušebně skoro bydlím

Nahrávat album ve zkušebně, nechat si jej smíchat a zmasterovat v profi studiu, distribuovat přes label. Takovou cestu si pro třetí řadovou nahrávku s názvem Let's Burn Heaven Again zvolila olomoucká neo-psychedelic rocková kapela Dirty Old Dogs. Vítězové kapelních soutěží Jump into Colours, Boomcup nebo nedávné Welcome scény Hradeckého slunovratu si u hudební novinky vlastnoručně vyzkoušeli i produkci videoklipu. Jak si natočit a sestříhat videoklip a ještě si v něm zahrát? Jakým procesem si album Let's Burn Heaven Again za dva roky svého vznikání prošlo? A jak to ovlivnilo členy kapely Dirty Old Dogs kolem frontmana Tomáše Procházky?

Za šest let od vzniku jste zvítězili hned v několika soutěžích. Pohledy na hudební soutěže se různí. Jaký je ten váš?

Ze začátku jsme chtěli hrát všude. Chtěli jsme, aby se o nás vědělo za každou cenu. Byli jsme podle mě moc horlivý. Takže jsme samozřejmě zkoušeli všemožné soutěže. Ale vlastně nám to nebylo příjemné. Když se zpětně zamyslím nad tím, jak jsem pořád cítil nervozitu z posuzování a soutěžení, divná rivalita a občas trapnost. Jiný pocit než když hrajete „běžný“ koncert. Ale samozřejmě jsme byly nadšení, když nás vyhlašovali jako ty první, nejlepší. (smích) Ega rostla do stropu. Taky možnost zahrát si na velkých festivalech po boku světových kapel pro nás byla opravdu jízda. Soutěže nám daly velké sebevědomí, nechaly nás načichnout trošku té velkoleposti a pocitu, že někdo jsme. Ale stejně tak si myslím, že tohle všechno mohou tyto soutěže kapelám i vzít.

Právě díky jednomu z vítězství jste vystoupili na Colours of Ostrava. Čím pro vás byla zkušenost zajímavá? 

Během koncertu mi úplně zkolabovala kytara. Při menším nárazu se rozladila snad o tón a já jsem pak u zvukaře čaroval se šroubovákem, zatímco kluci jamovali na pódiu. Pak jsem zpíval úplně spontánně bez kytary a jen jsme jamovali. Měli jsme precizně připravený set, ale tohle nám úplně rozhodilo naši jistotu. Uvědomil jsem si, že vždy se něco může posrat a to člověk neovlivní. Ale v tomhle případě to byla úžasná zkušenost. Fungovat v daném okamžiku, být vědomý a pracovat se vším v reálném čase. A ještě před masou lidí.

Nemohu jinak než se zeptat na klubovou scénu Olomouce a jejího okolí, odkud pocházíte. Má si tam kapela jako Dirty Old Dogs kde uspořádat koncert?

Olomouc je studentské město, kde lidi přicházejí a odcházejí. Tím, že se tu nezdrží, nestihne se pořádně nic vytvořit. Žádná větší scéna. S kluby je to různé. Je tady DIY záležitost SF MINI, kde se drží skvělá underground scéna. Ale tam nám přijde, že nejsme dost hluboko v této subkultuře. Že se nehodíme. Pak je tady Jazz Tibet club, který vede produkce světového rázu a tam zase nejsme dost nóbl pro takovou velikost. To jsem vyjmenoval 2 podle mě nejlepší místa, kde se dá hrát. Pro nás je to těžší, ale zase nás to nabádá ke kreativitě. Vymýšlíme spoustu jiných míst, kde není běžné koncertovat.

V květnu jste vydali třetí studiové album Let’s Burn Heaven Again. Celé jste ho nahrávali v kapelním studiu. Kdo z kapely má na starost techniku? Jaké vybavení nesmí podle tebe chybět ve studiu, když se kapela rozhodne natáčet sama?

Kapelní studio je možná silné označení. Zkušebna/obývák, starý noťas, dvouvstupová zvukovka, pokojové odposlechy a jedem. Jde hlavně o chuť něco tvořit, hlavně něco natočit. Já si nahrávám už od svých 15 let, kdy jsem neřešil kvalitu nebo techniku. Prostě jsem to potřeboval někde jen vyblít. Já se hlavně soustředím na tu kreativní část. A samozřejmě aby mi stopa nešlo do červenýho. Trochu solidní mikráky a kabely, to řeším taky. Ale důležitý je něco vytvořit bez ohledu na kvalitu. V nějaké už přimixované formě jsme posílali stopy do pražského studia Golden Hive, kde Amák naším písním vlil tu krásnou zvukovou kvalitu. Techniku radši z větší části nechávám tedy na zkušenějších, abych se mohl čistě věnovat přednesu.

Popsal bys tvůrčí proces natáčení alba? Máte v kapele rozdělené role? Jedete podle časového plánu nebo spíše nahodile? 

Často navštěvuji naši zkušebnu, trávím tam dost času. Skoro jako bych tam bydlel. Takže si dost tvořím a nahrávám, kluci do toho hodí své, ale většina písní vzniká pod mým perem. Často do noci něco skládám, vytvářím si bezčasí a tím nemyslím na věci, které mě čekají. Po nástřelu, který jsem natočil, pak ještě v opojení poslouchám a nechávám smysly plynout. Pak se někde objeví zvuk, tón, cokoliv v mé hlavě a já vím, že to tam musím dát. Miluji vytvářet aranže.

Kolikáté verze songů se staly nakonec těmi finálními, které slyšíme na albu?

Některé věci, jako například All The Sirens, vznikaly jasně, hned si sedly a jsou to první a finální verze. Jsou tam i věci, které už byly až frustrující, jak jsme museli zkoušet různé verze, které by mohly fungovat. Třeba v Like A Dog jsme snad třikrát měnili bicí party, kytara se nahrávala snad nastokrát. Dokonce se jednou nešťastnou náhodou smazala! A Amák s ní taky trochu zápasil. Hlavně kvůli mým věčně nespokojeným připomínkám. V té době jsem měl hodně snížené sebevědomí. Zdálo se mi, že nic nefunguje, že se vše rozpadá. Kluci z kapely mě v té době asi neměli moc v lásce. (smích)

Na několika záznamech z živých vystoupení a studio sessions jsem tě viděl hrát na pomalovanou akustickou kytaru. Nepocítil jsi změnu zvuku dřeva, když jsi povrch pokryl dalšími vrstvami?

Je to nostalgická záležitost. Kytara, které se už nezbavím, což ani nechci. Nuanční záležitosti neřeším. Možná, že to zvuk změnilo a věřím, že nějak ano, ale nevšiml jsem si výrazného rozdílu. Je to teď pro mě výjimečná kytara. Určitě zní i líp.

Máš nějaký vysněný hudební nástroj, který bys chtěl vlastnit? A nějakou oblíbenou značku kytar?

Většinou je to tak, že u někoho vidím nějakou zajímavost, vyzkouším si ji, nadchne mě a potom se to snažím získat pro své hudební pokusy. Rychle mě to nadšení však přejde. Když pracuji totiž s méně nástroji, s omezeným arzenálem, nestane se mi situace ne nepodobná obligátní otázce, co si vezmu zítra na sebe. Můžu se pohodlně věnovat jen tvorbě. Vystačím si s kytarou, basou, synťákem a hlavně se zpěvem. U kytar to mám spíš na pocit. Když ji vezmu do ruky, zahraju na ni, poslechnu si zvuk, vím, že mě baví. A to mi stačí. Nehledím na značku.

Videoklip k prvnímu singlu alba s názvem One Day jsi celý natáčel a editoval. Zároveň jsi v něm hrál. Jak natáčení probíhalo?

Byl to ten moment, kdy člověk moc nekalkuloval nad tím, jak co bude. Přišlo to uvolněně a jasně. Vizi toho klipu jsem měl už dlouho v hlavě. Pak se sešly situace, které náhrávaly tomu, že by se klip měl natočit teď. Točit mi pomáhal můj kamarád Jakub Macoszek, který s námi v našich začátcích hrál na basu. Myslím, že ta uvolněnost a nekonvenčnost přinesly ovoce. Já se v den střihu musel naučit editovat, abych to zvládl, protože jsem přesně věděl, jaké obrazy chci použít a jaký do toho dát feel. Bylo pro mě složité někomu tuto vizi předávat. A taky jsem si chtěl vyzkoušet, jestli to dokážu.

Ústředním tématem alba je očista ohněm od věcí a lidí, se kterými se těžko loučí, ale je to třeba. Nějaký příklad, co je tím myšleno?

Během tvorby alba jsme vlastně vůbec nevěděli, o čem je. Jen jsme skládali různé písně za sebou. Vždyť album nemusí mít koncept. Nebo směřovat k nějakému motivu, říkal jsem si. Ale tohle nebyl ten případ. V poloviční fázi tvorby se to začínalo samo ukazovat. To, co jsme prožívali, co se dělo kolem nás. Ono taky to album vznikalo necelé dva roky. Mezitím byly menší pauzy. Samozřejmě k tomu připočtěme hromadu prožitků, které zformovaly písně do celku. Jde tedy o změny, které se neobejdou bez bolesti, ale jsou důležité. A dnes už stereotypní motiv ohně se k tomu výborně hodil. Nehledám nic nového. Byly to převážně změny v mém životě, které se na albu otiskly. Ať už zamotaný osobní vztah, krize duše, nevědomost, nulové sebevědomí, stres, nemoc hlasivek, to všechno pramenilo ze strachu. Ze strachu ze změn. Kapelní záležitostí bylo pak rozloučení s naším kamarádem, bubeníkem Vojtěchem Pietrem. Je to 14 let, co jsem s ním hrál poprvé. Už to směřovalo jinam. To byla asi ta nejtěžší změna.

Album vyšlo nedávno na online na streamovacích platformách. Plánujete i vinyl. Na co by kapely měly pamatovat, pokud se rozhodnou pro cestu tohoto opět trendy nosiče?

Zatím nemáme přesné termíny vydání vinylu. Plán je na podzim, ale na určité datum se čeká z výrobny, kde nám dají bližší info později. V Loděnicích, kde se vinyly lisují, maj strašný šrumec a čekačka je v dnešní době hodně dlouhá. Proto hledáme společně s Indies Scope, kteří mají na starost distribuci, vhodnější výrobnu, která snad proces urychlí, abychom mohli náš vinyl konečně pokřtít a vyrazit s ní na tour.

Jde o trpělivost a dostatek financí. Pod vydavatelstvím je to samozřejmě ideálnější, co se týče peněz. Dost pomůže, pokud se hudba hodí, má svou kvalitu, má co dát. A taky jde o to mít k tomu opravdu vztah, chtít tu obří placku s velkým artem. Bez toho by to opravdu nešlo. O zvuk tak ani nejde. Ten, pokud nemáte už trošku slušnější sestavu, tak kvalitní zas tak není. Kvalitu vnímám spíš na té rituální úrovni. Hřejivý pocit, nostalgie, fetiš. Po pár písních se musí strana otočit, prostě vědomí poslechu. K hudbě se dostanete blíž, fyzicky.

A proč jste nakonec album nevydali na CD?

Často jezdívám buskovat a prodávám starší cédéčka na ulici. Hodně lidí si to koupí, ale hodně z nich přizná, že si to nemá kde přehrát, prostě to berou jako suvenýr a pak si nás stejně najdou na netu. Nové notebooky už ani nemají CD mechaniky, začíná se to dostávát jen mezi sběratele, běžný posluchač si CD nekupuje. Podle mě si cédéčka lidi pouští nejvíc v autech. Tam si ale zase myslím, že se naše hudba do auta nehodí. Je spíš poslechová a hodně stojí na barevnosti písně v pozadí. Ta romantika by v hučícím autě vymizela. Je to i další finanční přítěž. A samozřejmě se také vyrobí méně plastu a zbytečného odpadu. Ale taky chápu pocit něco vlastnit fyzicky, neboť ještě nežijem ve světě jedniček a nul. Anebo taky jo, co já vím. Třeba teď děláme interview v Matrixu. (smích) Ale prostě chceme vnímat věc více smysly. Proto děláme alternativu. Krásné, tvrdé papírové karty ve tvaru CD obalu. Vpředu artwork a zezadu info s digi klíčem, kterým stáhnete celou desku do mobilu nebo počítače. Internet je v dnešní době dostupnější než CD mechanika.

Jak v dnešní době bez jasných vyhlídek situace plánujete koncerty? Bude album i klasicky pokřtěno? 

Vše se teď děje strašně rychle, všichni jsou hladoví a festivaly jedou, co to jen jde. My však momentálně čekáme na vinyl, který pokřtíme ohněm a dýmem v Olomouci v galerii ASO, společně s promítáním. No a potom nejvíc hraní bude na tour, která doufám stihne podzim. Teď máme za sebou červnové koncerty v Olomouci, Konviktu a na Hradeckém slunovratu. Ale bude se toho rozhodně kupit více. Jak říkám, vše se teď děje strašně rychle. Dnes můžeme dostat nabídku, jestli nechcem za dva dny hrát. Kdo ví. Info bude samozřejmě na sociálních sítích.