TOP 10 rockových kapel, které se nezaprodaly

Každá kapela se s tím vyrovnává po svém. Většinou se odhodlá k natočení alba ve stylu „návrat ke kořenům“, aby ukázala fanouškům, že jsou to pořád ti staří dobří, pravověrní zastánci anarchie, nespoutanosti a rock'n'rollu. Přestávají brát každou nabídku na rozhovor a odolají dokonce i vlastnímu menu v McDonalds. Přichází fáze očisty.

Kde je ale ona hranice, kdy můžete prohlásit, že se kapela zaprodala? Když podepíše smlouvu s velkou nahrávací společností? Když má stomilionové shlédnutí na YouTube? Když se objeví na obálce časopisu pro teenagery? Mává-li klíčky od luxusních aut? Přesáhne-li vstupné na koncerty pro vás akceptovatelnou hranici? Musíte prodat ledvinu, abyste se společně vyfotili v zákulisí?

Někdy těžko soudit, co je naprosto normální snaha vydělat peníze na provoz kapely a nějaké to živobytí kolem a co už je pouhopouhý mamon a ždímání příležitostí. Náklady na provoz kapely jsou enormní, turné jsou čím dál tím dražší a zdroje peněz pocházejí především z merche a vstupného na koncerty. Nicméně, nějaká hranice tady být musí a některé kapely dokázaly, že přežít v hudebním showbusinessu jde i bez zaprodání duše či luxování pěněženek fanoušků. Pojďme se podívat na TOP 10 rockových a metalových kapel, které se nezaprodaly.

Ještě předtím ale malá poznámka k výběru kapel. Nezařadil jsem do seznamu mnoho těch, které jsou bezesporu autentické a vytvořily si kultovní status, aniž by se „zaprodaly“. Hlavními kritérii pro níže uvedený výběr byly tyto faktory:

• oddanost fanouškovské základny, nezávislost (s pár výjimkami, protože je skoro nemožné nebýt nějakým způsobem asociovaný s jedním z TOP 4 hudebních korporátů – Sony, EMI, Universal a Warner)
• dlouhodobé působení na scéně
• kontinuita produkce alb
• úspěch vybudovaný DIY cestou
• zásadovost (walk your talk) a v neposlední řadě
• originalita a kvalita hudby

1. Motörhead

Parta kolem Lemmyho Kilmistera, ikony a symbolu rockového stylu života, byla ztělesněním všech ideálů nezávislosti a vlastní cesty. Motörhead dostávali nejčastěji nálepku heavy metalové kapely, ale jejich unikátní styl byl podnětem pro vznik thrash a speed metalu. Lemmy však vždy trval na tom, že jsou spíše rock'n'rollovou kapelou. Říkal, že mají více společného s punkovými kapelami a možná i proto byli Motörhead přijímáni jak na punkové, tak na metalové scéně. Postava Lemmyho byla respektována jak u fanoušků všech možných žánrů, tak obecně v široké hudební komunitě. Málokdo dosáhl takhle kultovního, nesporně autentického statutu jako Lemmy a jeho partička.

2. Primus

Duší Primus je Les Claypool, další výrazná a v podstatě nezařaditelná figura, virtuózní baskytarista s nenapodobitelným stylem, typickým nosově zbarveným vokálem a dadaistickými texty o rybách, sýru či houbových podivnostech. Kirk Hammett, kytarista Metallicy, v jednom rozhovoru z roku 1991 poznamenal, že Primus jsou „jedineční, něco jako hranatý kolík v kulaté díře“.

Pořád mi uniká, jak mohli mít Primus zlaté a platinové prodeje alb s názvy jako Sailing the Seas of Cheese (1991), Pork Soda (1993) a Tales from the Punchbowl (1995) a že se singly typu Jerry Was a Race Car Driver, My Name Is Mud či Wynona's Big Brown Beaver umístily v první desítce žebříčku Billboard. Unikátní příběh a unikátní úspěch podivnosti na n-tou. Jak by řekli pochvalně jejich fanoušci: „Primus sucks!“ Ale v té nejlepší možné verzi.

3. Slayer

Když se kapela v roce 2019 rozhodla, že už toho po třiceti letech drcení nekompromisních riffů má dost, ztratila takzvaná velká thrash-metalová čtyřka (Metallica, Megadeth, Anthrax a Slayer) jednoho ze svých zásadních členů. Slayer se ve svých textech nebáli kontroverzních témat (sérioví vrazi, mučení, genocida, organizovaný zločin, tajné společnosti, okultismus, terorismus, náboženství, fašismus, rasismus a válka) a díky četným zákazům vydávání alb, soudním žalobám a kritice ze strany náboženských skupin si vydobyli kultovní status na scéně.

Jejich třetí řadové album Reign in Blood (1986) je označováno za jedno z nejbrutálnějších a nejvlivnějších thrashmetalových alb všech dob. Připisuji jim také extra bod za dobrovolné ukončení kariéry. Jako jedni z mála měli Slayer kuráž a hlavně hrdost uvědomit si, že v šedesáti se ty thrashové riffy už prostě hrajou blbě a člověk také postrádá potřebnou brutalitu a vztek na celý svět, které měl jako nevybouřený mladík.

4. NOFX

Úspěch NOFX přišel v 90. letech v době neopunkové melodické vlny, ale na rozdíl od mnoha svých souputníků se tahle kapela nikdy neupsala velkému vydavatelství. Celkově vydali NOFX patnáct studiových alb a řadu sedmipalcových singlů. Popularitu kapele zajistilo páté studiové album Punk in Drublic (1994), které zabodovalo v prodejích. Svým DIY přístupem NOFX prodali celosvětově přes osm milionů desek, což z nich činí jednu z nejúspěšnějších nezávislých kapel.

Jejich přístup k fanouškům skvěle ilustruje incident, který se odehrál 5. listopadu 2014 na koncertu v australském Sydney. Fat Mike (zpěvák a baskytarista) si během produkce stěžoval na zranění krku a uctivě požádal publikum, aby po něm na pódiu neházelo předměty a nechytalo ho, protože mu to nedělá dobře. Samozřejmě, během koncertu vylezl na pódium dychtivý fanoušek a dal Mikeovi ruku kolem krku. Mike to nevydržel, milého fandu srazil loktem k zemi a poté ho ještě nakopl do obličeje. Fanoušek z toho měl pořádný monokl, ale jinak neměl žádná vážnější zranění. Později se Fat Mike i dotyčný fanoušek prostřednictvím Twitteru navzájem omluvili.

Bylo také zveřejněno video, na kterém si Mike s fanouškem dává pivo a přídává jako bonus vlastní tričko. Korunu tomu nasadil se symbolickou omluvou, kdy se nechává fanouškem nakopnout pořádnou huňatou bačkorou. No, nemilovali byste ho?

5. Meshuggah

Vzhledem k tomu, kolik švédských deathmetalových kapel z 90. let a z počátku nového milénia se v pozdějších fázích své kariéry stalo v podstatě popovými hitmakery, je fascinující, že členům Meshuggah vydržela naprostá nekompromisnost a totální ignorace „potřeb fanoušků“.

Djent, žánr, který pomáhali vytvořit, se během let stával stále více mainstreamem. Meshuggah se mohli kdykoliv rozhodnout napsat skladbu s chytlavým riffem a velkým, dechberoucím refrénem a byli by oslavováni za „přirozený vývoj“ či “překračování hranic žánrů“. Ale to není nic pro ně. Hrát na čtyři čtvrťové doby? Nikdy!

6. Cannibal Corpse

Na střední jsem s oblibou nosil do třídy jejich trička s motivy umrlců, vyhřezlých střev a rozplizlých mozků. Učitelé mě milovali o to víc, haha. Také jsem velkým fanouškem jejich baskytaristy, tříprstového mága jménem Alex Webster (ne že by měl tři prsty, ale hraje v pravé ruce unikátní technikou, která mu umožňuje stíhat pekelné riffy kytaristů).

Kapela nikdy neuhnula ze svého extrémního metalového přístupu, ani z brutální estetiky inspirované gore hororovými filmy. Na četné zákazy hraní či prodeje svých alb například v Austrálii, Německu či Rusku, Cannibal Corpse vždy reagovali s nadsázkou a humorem. Alex Webster také tvrdí, že fanoušci death metalu si tuto hudbu užívají o to víc, že vědí, že násilí zobrazované v textech není skutečné. Je to pro ně ventil, kterým můžou upouštět páru, když je něco opravdu štve v reálném světě. Pro světový mír je zkrátka dobré vydávat extrémní metalová alba.

7. Ween

Díky své široké škále hudebních stylů a humorným textům bývají Ween často přirovnáváni k Franku Zappovi. Ale nemají to rádi. Sami citují jako jejich hlavní inspiraci Prince. Hm, zajímavé, že? Hudebně by se kapela dala zařadit do ohromné škatulky alternativního rocku. Ústřední duo Aaron Freeman a Mickey Melchiondo, známější pod svými uměleckými jmény Gene a Dean Weenovi, tvoří srdce kapely, která vyprodukovala bohatý eklektický katalog skladeb inspirovaných funkem, soulem, country, gospelem, progresivitou, psychedelií, R&B, heavy metalem a punk rockem. Přestože se Ween nikdy nedočkali většího mainstreamového uznání, vytvořili si početnou a hlavně oddanou kultovní skupinu fanoušků a také sklidili uznání hudebních kritiků.

8. Fugazi

Americká post hardcorová skupina, která vznikla v roce 1986 ve Washingtonu D.C. Čtveřice muzikantů v čele s kytaristy a zpěváky Ianem MacKayem a Guyem Picciottou, baskytaristou Joe Lallym a bubeníkem Brendanem Cantym byla známá svou stylově vyhraněnou hudbou, etickým postojem, DIY způsobem podnikání a pohrdáním hudebním průmyslem. Kapela měla ohromný vliv na punkovou a alternativní hudbu. Od roku 2003 si Fugazi dávají přestávku na dobu neurčitou.

Je osvěžující mít na scéně kapely, které vše, co dělají, myslí doopravdy. Svědčí o tom i jejich „business“ model, kdy drahé vstupné na rockové koncerty považovali za cenový útok na nejvěrnější fanoušky daného interpreta. Proto nastavili hranici svého vstupného na 5 dolarů. V pozdějších letech se sice Fugazi nepodařilo udržet ceny vstupenek pod rozmezím 10 až 15 dolarů, vždy se ale snažili nastavit cenu lísků tak, aby byly dostupné a zároveň pro kapelu ziskové. Na rozdíl od ostatních nezávislých rockových současníků byla vystoupení a turné Fugazi vždy v plusu, a to díky popularitě skupiny a jejich nízkým režijním nákladům na produkci.  

9. Melvins

Kapela byla pojmenována podle jednoho nadřízeného v obchodě Thriftway v Montesanu, kde Buzz Osborne, vokalista a kytarista kapely, pracoval jako prodavač. Tamní „Melvin“ byl velmi nepopulární mezi zaměstanci a členové kapely jeho jméno považovali za přiměřeně výsměšný a podivný název pro svůj hudební spolek.

Králové washingtonského alt metalu nikdy nenapsali pop rockovou skladbu či neúčinkovali v reklamě na Pepsi-Colu. Jejich fanouškům by to zlomilo srdce. Naštěstí se vždy řídili nekompromisním mottem, že záleží jen a jen na hudbě, a to je také důvodem, proč si udržují status undergroundové smetánky. Kapela i nadále dělá chytlavý, šlapající sludge rock, který zůstává bezpečně mimo povědomí hlavního proudu. A my si můžeme vydechnout, že tady je svět ještě v pořádku.

10. Frank Zappa

Poslední v našem výčtu, ale rozhodně ne poslední co do důležitosti. Jeho eklektická osobnost byla gigantem a jasným majákem na nezávislé scéně. Zappova tvorba se vyznačuje nekonformností, volnou improvizací, zvukovými experimenty, hudební virtuozitou a především satirou na americkou kulturu. Během své více než třicetileté kariéry komponoval rockové, popové, jazzové, fusion i orchestrální skladby a produkoval téměř všechna z více než šedesáti alb, která vydal se svou skupinou Mothers of Invention nebo jako sólový umělec. Zappa také režíroval celovečerní filmy a videoklipy a navrhoval obaly svých alb.

Jde o jednoho z nejinovativnějších a stylově nejrozmanitějších hudebníků své generace, jehož odkaz s námi navždy zůstane. Ale za tenhle patos na konci bych to asi od Franka pěkně schytal! Na scéně rozhodně chybí někdo s podobnou autoritou, rozhledem a hlavně nekompromisně autentickým postojem, který je výzvou stávajícímu systému. Potrhlíci, chaotici a kverulanti hudební scény, kde jste?

Na závěr bych chtěl říct, že úplně slyším mnohé vaše námitky. Kde je Nirvana, RATM, System of a Down, Iron Maiden, Dio, Tool, Rush, Pantera, Napalm Death, Converge či Dillinger Escape Plan? A určitě jsem opomenul i spoustu dalších. Ano, přiznávám se, výše uvedených TOP 10 kapel vychází především z mé osobní preference a kritérií nastavených v úvodu článku. Nicméně doufám, že i když se jedná o neúplný seznam, který má pouze poskytnout rámec pro případnou další diskusi, tak vás inspiroval a třeba vám i dodal kuráž dělat věci po svém.

Napište nám do komentářů pod článkem, kdo by na seznamu neměl chybět a proč.