TOP 4 nezvyklé harmonické postupy v pop music

1. Molly-dury te salutant

Tónika. Takový ten základní, hlavní akord, kolem kterého píseň obvykle obíhá, často jím i začíná a většinou i končí. Abychom ji jako hlavní akord bezpečně vnímali a určili, je dobré ji podpořit ještě dvěma dalšími závislými akordy: subdominantou a dominantou – a kolečko bluesové „dvanáctky“ je na světě. S takovým tříakordovým kolečkem pak složíte víc písní než Lana del Rey – můžete ho přitom vyrobit v dur (např. C, F, G, C) i v moll (např. Am, Dm, E, Am). Vtipné je, když do původně mollového kolečka (které stejně používá durovou dominantu, ale to sem teď nepatří) naroubujete durovou tóniku – nebo naopak. Můžete tím různě navodit a vzápětí záměrně neuspokojit očekávání posluchačstva.

Takhle si s durovou a mollovou tónikou hraje třeba Lenny Kravitz ve skladbě It’s Just Another Fine Day (In This Universe of Love), úvodním tracku z nové desky Blue Electric Light. Však mu taky v textu akordy Am a A příznačně provází verš „I don’t know – but I know.“ Podobně si hrají s ambivalencí akordů H a Hm Pink Floyd v Comfortably Numb nebo Marcy Playground v písni Sex & Candy (kterou později v o dost relaxovanější verzi přezpívali Maroon 5). U posledně jmenovaných je ale střídání velké a malé tercie na tónice spíš pověstná feelingová blue note. Björk pak ve skladbě Human Behavior zpívá mollovou tercii c nad durovým akordem A znějícím v instrumentální složce, což krásně skřípe na půltónovém rozdílu mezi tóny cis a c. Ok, Björk není úplně pop music, ale popkulturní klasika už, myslím, ano.

2. „...and now about something completely different!“

Tónina. Sada sedmi různých tónů, ze kterých skládáte akordy a celou písničku. Když je seřadíte od nejnižšího po nejvyšší, vznikne stupnice – durová nebo mollová. Zejména v popu je fajn se tónin držet a stále je definovat pomocí hlavních akordů (viz bod č. 1), aby nevznikl chaos (viz bod č. 3). Je ale možné si za určitých pravidel vypůjčit tón z jiné tóniny. Někdy to ovšem vypadá, že už se tvůrci i tak nudili a nebavilo je hrát sloku a refrén ve stejné tónině. A tak se mezi nimi prostě skokem přesunou.

Na rozdíl od výše jmenované Comfortably Numb od Floydů, kde jsou sloka v h moll a refrén v D dur vzájemně příbuzné (jde o dvě tzv. paralelní tóniny používající stejné tóny d, e fis, g, a, h, cis), u takové Layly od Erica Claptona byste souvislost mezi refrénem v d moll a slokou v cis moll hledali obtížněji. A totéž třeba u Sister Luck od The Black Crowes – sloka v F dur a refrén v D (ok, vlastně použili chromatickou terciovou příbuznost, ale třeba na to přišli spíš stylem „líbí-nelíbí“). Zkrátka jak by řekli Monty Python: „...a nyní o něčem úplně jiném!“ A jak pěkně to funguje!

3. Jaderný výzkum level XY

Pokud jste nezavřeli článek už u první zmínky o tónice, ale přesto vám tohle „T-slovo“ trošku vadí, protože vám zavání pustou teorií, teď se můžete zaradovat – jsou skladby, kde byste onen základní akord, nebo i celé harmonické jádro (kolečko) možná hledali marně. Harmonický chaos v All We Know Is Falling, titulní písni dávného debutového alba Paramore, je mi třeba dodnes záhadou (možná proto, že hraju na klávesy a ne na kytaru), ačkoli krásně vystihuje divokou energii tehdejší partičky kolem Hayley Williams.

A pak jsou tvůrci, kteří sice moc dobře vědí, jak harmonie západní hudební tradice funguje, ale jedna tónika a jedno harmonické jádro jim prostě nestačí. Nejspíš hned několika tóninami prochází God Only Knows od Beach Boys nebo Killer Queen od Queen.

Máte-li tip na další harmonicky hyperaktivní songy, kde se akordy sázejí tak nějak nahodile (třeba podle toho, jak pěkně to sedí do ruky na hmatníku kytary) nebo extrémně komplikovaně, napište nám do komentářů.

4. Jedna úchylná vlaštovka jaro nedělá

V jedné dávné recenzi na píseň Standing On the Sun, kterou Beyoncé nazpívala v rámci reklamy pro jistý dvoupísmenný fast fashion řetězec, jsem se dočetla, že v refrénu ani moc nevadí ten „úchylný půltón“. No, on by se celý ten akord C#aug (tóny cis-f-a) při troše snahy dal vysvětlit v rámci tóniny d moll harmonické (ale ani v téhle písni není jádro úplně jisté). Ale je pravda, že zazní trochu nečekaně a vůbec, zvětšený kvintakord se v pop music stejně vyskytuje zpravidla jen v rámci průchodných harmonií. Spíš to vypadá, že Sia, která písničku složila, prostě našla posunutím jednoho tónu z akordu Dm na klaviatuře pěknou disonanci, která šla dobře do ruky.

Mimochodem, příkladů někdy i hodně silných disonancí nebo polytonality bychom u Rihanny, Beyoncé a dalších R'n'B div našli spousta, mimo jiné i díky hojnému používání různých samplů z jiných skladeb nebo mimohudebních zvuků. Zkuste si poslechnout třeba tu část alba B Day od Beyoncé, která se nepouští v rádiích – skladby Upgrade U nebo Ring the Alarm jsou vlastně harmonicky úplná psychedelie. Tady se na nějakou tonalitu vážně nehraje.

A abychom nezanedbávali česko-slovenský rybníček, pojďme si dát na závěr jeden příklad „úchylného půltónu“ i od nás. Já nevím jak vy, ale vždycky když slyším v Ak nie si moja od Vaša Patejdla ve sloce tu zvláštní pískavou sestupnou tercii d3-b2 (tón b přitom do tóniny e moll vůbec nepatří), musím se smát a říkám si, jestli třeba jen někomu ve studiu neupadla tužka na klávesy – a řekli si, že to zní sice disonantně, ale zajímavě. Každopádně i tyhle překvapivé momenty, které zatahají za ucho profesionála i laika, můžou být podobně jako různé hooky nebo perkusivní či nehudební zvuky tím, co vám popovou písničku ozvláštní – a co prodává.