TOP 5 drbů o Bedřichu Smetanovi

1. Nenaplněné ambice

Jedna z nejsympatičtějších věcí na Smetanovi je jeho dost komplikovaná cesta k uznání a slávě. Vůbec to neměl jednoduché. Narodil se roku 1824 jako prvorozený syn, ale zároveň jako třetí dítě třetí ženy Františka Smetany, vcelku zámožného sládka a současně nadšeného hudebníka. Tak start dobrý, že? Nicméně, Smetana sice začal v raném věku hrát na housle, aby později přesedlal na klavír, který zůstal jeho hlavním nástrojem a dlouhá léta i nenaplněnou sólovou ambicí, ale otec chtěl, aby jeho potomkovi zůstala hudba spíše koníčkem.

Takže z mladého Smetany se stal dosti podprůměrný student gymnázia a bylo potřeba přísného dohledu bratrance v Plzni, aby vůbec dokončil maturitu. Hudbu si musela naše budoucí ikona vlastenecké opery velmi vehementně prosadit. Odchod do Prahy roku 1843 byl provázen problémy s financemi a i když mladý Smetana začal studovat u věhlasného profesora Josefa Proksche (ovšem místo mu musela zajistit přímluvou jeho budoucí žena Kateřina), tak se v okruhu pražské kulturní smetánky ne a ne uchytit. Přivydělával si jako učitel dětí hraběte Thuna a jeho ambice stát se slavným koncertním pianistou skončila fiaskem. Nakonec musel založit alespoň klavírní školu, aby si našel nový způsob živobytí.

2. Tragické momenty

Období mezi lety 1852 a 1861 bylo tedy pro mladého umělce extra náročné. Nejenom že hledal uznání jako skladatel, ale tři z jeho dcer umřely v rozmezí dvou let a v roce 1859 zemřela po marném boji s tuberkulózou i jeho žena Kateřina. Z hlubokého smutku a pocitu zmaru musel Smetanu zachránit až jeho dlouholetý zdroj inspirace a přítel Franz Liszt, kterého skladatel navštívil ve Výmaru.

Když se Bedřich Smetana v roce 1861 vrátil do Prahy, musel opět brát všechny možné #kšefty, aby přežil, protože ho nevzali ani na prestižní post kapelníka v novém Prozatímním divadle, ani na místo ředitele pražské konzervatoře. Takže opět učil hru na piano, dělal sbormistra v Hlaholu, dirigoval, co se dalo a byl i hudebním kritikem. Do deníku si v té době zapsal: „S pomocí Boží budu jednou v technice Lisztem, v komponování Mozartem.“ Ale k tomu měl pořád ještě hodně daleko.

3. Boj o kariéru

Není divu, že se skladatel přiklonil k radikálům revolučního roku 1848, protože když živoříte, je pro vás změna poměrů novou nadějí. Smetana sice skládal pochody pro obránce Prahy, ale po porážce rakouskými vojsky byl následnými okolnostmi (a také obavami z perzekuce za jeho aktivity) donucený se vyrovnat se situací, kdy zkrátka potřeboval přežít a zajistit si živobytí. Dokonce složil orchestrální kousek Triumfální symfonie k poctě svatby Františka Josefa I., který se ale vůbec neuchytil.

Smetana prostě hledal cestu k úspěchu za každou cenu. Hudební byznys 19. století byl pro aspirující hvězdy stejně náročnou výzvou, jakou je i dnes. Vždy vidíme pouze špičku ledovce. Smetanovou ambicí bylo být buď slavným virtuózním pianistou, nebo skladatelem. Nechtěl být pouhým učitelem klavíru – a to ho nakonec vedlo k cestě do švédského Göteborgu (mimochodem, také můj první zahraniční výjezd v rámci programu Erasmus – pozn. aut.).

4. Hluchota jako cesta ke genialitě

Jeho hledání „velké ryby“ se zhmotnilo v podobě soutěže o nejlepší českou komediální a historickou operu, kterou vypsal hrabě Jan von Harrach. Smetana se dal dohromady s kamarádem Karlem Sabinou, se kterým se spřátelili na barikádách roku 1848, a napsali společně první „hit“, operu Braniboři v Čechách. Vlastenectví bylo prostě v kurzu, a proto také Smetana musel začít více pracovat na své češtině. Nebylo totiž mezi vlastenci výjimkou, že jejich čeština byla často na velmi chabé úrovni, vždyť většině se v té době dostávalo plně německého vzdělání. Skoro čtyřicetiletý Smetana tak musel vytáhnout slabikář a pár let mu trvalo, než si český jazyk osvojil do té míry, aby se v něm cítil komfortně i při operní tvorbě.

S Branibory Smetana vyhrál nejenom Harrachovu soutěž, ale i první signifikantní přízeň publika. Nicméně, poté konečně přišel jeho zlatý lístek v podobě Prodané nevěsty (1866). Tak tohle už byl přechod z Fajn rádia do Evropy 2 a na top místa hitparád. S úspěchem přišlo i formální uznání a jmenování kapelníkem Prozatímního divadla. Léta 1867–1874 jsou pro Smetanu ve znamení experimentování s uváděním české operní tvorby, zrodí se opusy Dalibor (1868) a Libuše (1872).

Když už se ale zdá, že je vše na dobré cestě, kariéra šlape naplno (ačkoli Smetanovi vyčítali, že je příliš „wagnerovský“ nebo takový či makový, neměl chvíli klidu), přijde úder osudu v podobě hluchoty. Tahle rána pod pás si vybrala své na duševním zdraví našeho hrdiny, ale na druhou stranu ze skladatelovy duše krutým způsobem vyextrahovala to nejlepší. Paradoxně tento pro hudebníka nejděsivější hendikep povolil stavidla inspirace a umožnil vzniknout opravdu mistrovským dílům, jako je cyklus nyní notoricky známých symfonických básní Má vlast, nebo nádhernému intimnímu osobnímu dílu v podobě smyčcového kvartetu Z mého života.

Smetanův život končí v momentě, kdy naopak začíná život našeho kultovního divadelního stánku, Národního divadla, které bylo prozatímně otevřeno v roce 1881, aby následně vyhořelo, lidé museli sebrat peníze a naději a znovu ho otevřít o dva roky později, v roce 1883. To už ale bylo Smetanovo zdraví v nevratné fázi úpadku. Trpěl halucinacemi, megalománií a paraniou, a to do té míry, že musel být nakonec umístěn do ústavu pro choromyslné, kde po pár týdnech v květnu 1884 ve věku šedesáti let umřel.

5. Vlastenec, který neuměl česky

Ačkoliv byl nevelkého vzrůstu a fyzicky neduživý, tyto atributy byly pomíjivé ve světle jeho pevné vůle, odhodlání a nepoddajné síly v otázkách vlastní hudební kariéry. Pro svoji vizi udělal vše možné i nemožné. Když zažil první úspěch, bylo mu už skoro čtyřicet let, a i když byl ve vážené pozici kapelníka Prozatímního divadla, musel pořád bojovat s řadou nepřejícníků, konzervativců a pseudovlastenců, kteří využili každé příležitosti, aby tohoto svéhlavého umělce potopili.

Je skoro nemožné necítit záchvěvy národní hrdosti při tónech Vltavy. Při jejím poslechu přichází přirozeně se deroucí vlny dojetí a emocí zaplavující tělo. Ale nyní přitom budu navíc cítit i Smetanovu duši hudebníka, který si prošel nelehkou cestou, zažil tisíceré zklamání a bolesti v osobním i profesním životě, aby se nakonec stal legendou české hudby a ikonou, ke které se vzhlíží skoro jako k náboženskému symbolu.

Pojem národ má smysl, pokud se nebude definovat krví a místem, ale lidmi, kteří cítí, že k sobě patří, že sdílí společný příběh, který se neustále vyvíjí – tak jako se vyvíjí naše vnímání Smetanovy hudby v kontextu dějin a našich životů. Z mého omezeného pohledu rockera byl Smetana něco jako Dave Mustaine devatenácteho století. Měl svoji komplexní osobnost, ambici po slávě a uznání, klikatou životní a profesní cestu, která nakonec dosáhla ikonického statusu... ale ve světě stejně budou pořád víc hrát tu Dvořákovu Novosvětskou.