TOP 5 důvodů, proč máme rádi „divné“ hlasy

1. Co si to dovoluješ? aneb překvapující odvaha, nebo sladká nevědomost

Viděli jste film Božská Florence, kde Meryl Streep hraje titulní postavu „nejfalešnější zpěvačky všech dob“? Předobrazem pro (nejen toto) filmové zpracování byl životní příběh skutečné osoby – Florence Foster Jenkins, dámy z bohaté rodiny, která ve 20.–40. letech 20. století pořádala okázalé hudební večery mezi newyorskou smetánkou a coby operní nadšenkyně ji oblažovala svým nadšeným, leč ukrutně falešným zpěvem. Z dobových nahrávek je patrné, že zpívala opravdu příšerně: neudržela výšku tónu, neměla hlasový rozsah a ani rytmus. O to těžší a technicky náročnější árie si k interpretaci vybírala a její dvorní klavírista měl co dělat, aby se jejímu rozvolněnému projevu dokázal co nejtaktněji přizpůsobit. Hudební recenzenti na její adresu nešetřili kritikou a sarkasmem. „Lady Florence“ však zřejmě až do své smrti věřila, že zpívat umí.

Na jejím příběhu je fascinující nejen to, že okolí této zpěvačce jaksi nikdy nedokázalo nebo nechtělo dát najevo, že zkrátka zpívat neumí, ale především nezdolná víra samotné umělkyně v její vlastní schopnosti a nadání. Můžeme se nad takovými nahrávkami ušklíbat nebo rovnou pohoršovat (kdo se nikdy nesmál soutěžícím v Hvězdné pěchotě SuperStar, ať hodí kamenem.) Ale když to vezmeme pozitivně: není to vlastně osvobozující a z principu sympaticky rovnostářské, že pokud někdo chce, může veřejně prezentovat svou tvorbu bez ohledu na to, jak je či není technicky dokonalá?

2. Nikdo není dokonalý – a tím je nám bližší

Sarah Brightman kdysi v jednom rozhovoru řekla, že devadesátá léta byla dobou, kdy se velké popové zpěvačky předháněly, která udrží déle vyšší tón zazpívaný plným hlasem (Mariah Carey a její „Can't liiiiiiiive...“). A že ta doba už dávno minula. Myslím, že ještě přesnější by bylo říct, že i do naleštěného a všelijakých technických nečistot zbaveného popu už od té doby pronikla záměrná hlasová „nedokonalost“, dříve typická spíš pro alternativní a ucho provokující žánry.

Lámající se vokální linky Bona z U2, Stingovo škrceníčko ve výškách nebo různé hlasové výkruty Björk jsou dávno součástí popkultury stejně tak jako technicky dokonalý ječák Celine Dion či Sarah Connor. A je nám to sympatické, protože dokonalost je věc poněkud děsivá. I královna puntičkářství Beyoncé už do svého projevu tu a tam pouští trochu toho „špinavého“ hlasového šustotu.

3. Emoce na prvním místě

Zrovna dnes je to třicet let od sebevraždy Kurta Cobaina – jeho lámající se, zranitelný hlas nás všechny dodnes fascinuje, ve své době to ovšem mezi mužskými hlasy po všech těch neochvějných rockových a metalových ječácích muselo být hotové zjevení. Přitom by vám učitelé zpěvu hned jasně řekli, že hlasový zlom není výrazivo, ale technická chyba, a že takovým jekotem jako třeba v Territorial Pissings si Kurt musel přivodit uzlíky na hlasivkách. Podobně se se svým hlasem „nepáře“ třeba Jay Buchanan z Rival Sons (a taky že to svého času odskákal nuceným hlasovým klidem).

Do kolen tu posluchače dostává právě to, že je vokalista ochoten se pro vyzpívání svých ne vždy sluncem zalitých emocí doslova zničit, přivodit si klidně ty zpropadené uzlíky či nedomykavost hlasivek, zkrátka jít za hranici svých fyzických možností. Při poslechu můžete snít o tom, jak byste si sami nejraději taky takhle zahulákali a vyřvali ze sebe všechnu bolest světa. A kdo má to štěstí, že má žánrově říznější kapelu nebo bydlí na samotě u lesa, ten to opravdu může dělat – ovšem jen do té doby, než dostane nařízen hlasový klid.

4. Sdělovat příběh aneb ego stranou ve jménu umění

Co si budeme povídat, Nick Cave, Iggy Pop nebo třeba Kim Gordon nejsou hlasovým rozsahem kdovíjak ohromující interpreti. Ale to vůbec nevadí. Ve svém hlasovém projevu naopak jako by velké emoční projevy srovnali do jedné hladiny a ukryli za zdánlivou netečnost a „antidokonalost“. Podobně působí někdy až extrémně falešné vokály alt-popových či shoegaze kapel, ztrácející se v mlžném oparu reverbu.

Čím více deklamační a virtuoznímu zpěvu vzdálenější jejich projev je, tím více vystupuje do popředí textový obsah a atmosféra skladby budovaná nástrojovým aranžmá. Hlas je prostředkem ke sdělení, k uměleckému vyjádření, nikoli zrcadlem umělcovy technické dokonalosti a pýchy.

5. Just for fun

O tom, že Katy Perry či Fergie nejsou nejostřejšími pastelkami v penálu, co se týče zpěvu naživo, a že Rihanna, Kesha či Duffy kapánek nepříjemně mečí, bylo napsáno spousta kousavých komentářů i článků. Ale to nevadí, ve studiu kraluje auto tune a naživo jde spíš o – jak praví Petr Váša – „ten celkový dojem“. LP kdysi v rozhovoru před svým prvním pražským koncertem řekla, že všichni sice víme, že Britney Spears má zvláštní barvu hlasu a vlastně moc zpívat neumí, ale že ji bavilo pro ni psát písně coby ghost writer, protože u Britney jde prostě o to, že je zábavná („It's fun, she's an entertainer.“) – tedy alespoň před pár lety ještě zábavná byla.

V čem ta údajná zábavnost ale spočívá? Jen si to přiznejme, že čím více iritující hlas tyhle „popiny“ mají, tím více zaujmou publikum. Jsou zapamatovatelné, ihned rozpoznatelné – a v jejich skladbách jde hlavně o chytlavý hudební motiv, o což se postarají hudební producenti. Takže si na jejich muziku trsnete a právě proto, že mají barevně tak podivný a často technicky nedokonalý hlas, nebudete moci jejich songy vytřepat z ucha.

Ale nebojte, Britney sem na závěr článku dávat nebudeme. Pusťte si raději jiný druh „nezpěvu“ – Wet Leg si s klenutými a intonačně čistými vokály taky hlavu nelámou a jejich muzika funguje na zarytí do paměti stejně dobře jako kdejaká pop-žvýkačka.

Které hlasy, z nichž by učitelům zpěvu upadly uši, máte rádi vy? A kdy vás nějaký muzikantský výkon svou nedokonalostí (ať už chtěnou, nebo nevědomou) nebývale nakrknul? Napište nám do komentářů.