TOP 5 důvodů, proč musíte vidět This Is Spinal Tap

1. Skuteční hudebníci

Často opomíjeným aspektem filmu je skutečnost, že členové kapely skutečně hráli na své vlastní nástroje, byli opravdoví hudebníci. To dodává pódiovým momentům na realističnosti a umožňuje zachytit události přirozeně, bez střihů na dubléry nebo trapné imitování hry na nástroje s playbackem. Herci jsou plně v daném okamžiku a nic nepředstírají, což je velmi jemný, ale podstatný rozdíl mezi opravdovým hudebníkem v dané scéně a hercem, který si hraje na hudebníka, předstíraje hudební výkon.

Navíc herci-hudebníci pro film napsali skladby, což dodává výkonům na ještě větší věrohodnosti. Nejsou to jen tak nějaké, narychlo slepené písničky – jedná se o plnohodnotné „pecky“, které by snadno našly místo v diskografii jakékoli rockové či metalové kapely.

2. Improvizace

Nejsilnější stránkou filmu je herecké obsazení, kde se sešla extrémně charismatická partička postav. Obzvlášť působivé jsou scény, které vznikly zcela spontánně během natáčení. Ostatně působí neuvěřitelně, že většina filmu byla v podstatě improvizace, kdy postavy reagují na obskurní otázky – například historkami o mystických příčinách úmrtí bubeníků kapely Spinal Tap: první měl bizarní nehodu při zahradničení, další se udusil vlastními zvratky (následně ovšem ostatní členové kapely namítají, že šlo o udušení se cizími zvratky) a poslední vybouchl během hraní na jazz bluesovém festivalu. Tahle scéna je také velmi často citovaná v muzikantských kruzích a já prostě nechápu, jak mohli herci udržet naprosto vážné výrazy, když ze sebe chrlili tyhle božsky absurdní hlášky.

Vše vypadá přirozeně a autenticky – v čele se samotným Robem Reinerem v roli dokumentaristy Martina „Martyho“ DiBergiho, kterého ztělesňuje Michael McKean. Dále hrají zpěvák/kytarista David St. Hubbins, Harry Shearer (baskytarista Derek Smalls) a Christopher Guest jako Nigel Tufnel. V epizodních rolích se pak objeví například Billy Crystal nebo Fran Drescher.

3. Legendární hlášky

Asi nejpůsobivějším, nejvtipnějším a nejčastěji citovaným momentem filmu je hláška ohledně hlasitosti potenciometrů na kytarovém zesilovači: „Tyhle jdou otočit až do jedenácti.“ Kytarista Nigel Tufnel (kterého geniálně ztvárňuje Christopher Guest) vysvětluje přítomnému filmaři, že jeho speciální zesilovače dokáží hrát až do hlasitosti 11, oproti standardním kouskům s potenciometry pouze do 10. Na dotaz, zda by nebylo jednodušší prostě udělat výkonnější zesilovač a ponechat škálu 1 až 10 na potenciometrech, se Nigel lehce zarazí, ale nakonec suverénně kontruje: „Ale tady máme jedenáct!“ Absurdní, krásné a naprosto brilantně vystihující dětskou duši každého rockového kytaristy.

Celá sekvence je stěžejním komediálním momentem filmu a byla tak působivá, že výrobci zvukové techniky v reálném světě, jako jsou Sound Image, Soldano a Friedman, přidali na své zesilovače knoflíky, které jdou až na číslo jedenáct. This Is Spinal Tap je také jediným filmem na IMDb, který umožňuje uživatelům hodnotit film na stupnici od jedné do jedenácti hvězdiček. Jedna z nejdůležitějších hlášek v hudební branži.

4. Realismus

This Is Spinal Tap se drží pravidla, o které se vlastně snaží všechny dobré komedie: postavy jsou hrány s náležitou vážností. Nejsou to šašci, kteří jen vytváří komediální chaos, ale skupina uvěřitelných charakterů, které musí reagovat na danou komickou či vyloženě absurdní situaci. Smích vychází z reakcí na situace, které všichni hudebníci moc dobře znají.

Je zde velmi tenká hranice mezi realismem a trapností, ale Spinal Tap ji zvládá téměř bezchybně. Například ve scéně, kde se kapela ztratí v nepřehledném zákulisí a snaží se najít cestu na jeviště. Jimmy Page, Dee Snider nebo Ozzy Osbourne se sami přiznali, že se jim povedlo ztratit v chodbách backstage, kdy se marně snažili najít pódium. V roce 1997 se U2 ocitli uvnitř velkého citrónu, ze kterého se nemohli dostat ven. Stejně jako ve scéně, kdy baskytarista Smalls uvízl během koncertu uvnitř lusku.

A to nejlepší na závěr, Black Sabbath si kdysi objednali monolit Stonehenge o rozměrech 15 stop (feet, cca 4,5m), ale dostali monolit o rozměrech 15 metrů čtverečních, takže byl nepoužitelný, protože byl příliš velký, aby se dostal na pódium. Spinal Tap měli scénu se Stonehenge také, ale v opačném gardu – jejich monolit byl pro pódium groteskně malý. V obou případech (v realitě i ve fiktivním dokumentu) šlo o záměnu stop a metrů nebo palců a stop, prostě hrátky s metrickým systémem ústící v absurdní rozměry objednaných pódiových propriet.

5. Dopad na hudební komunitu

Když režisér Rob Reiner v roce 1984 film This Is Spinal Tap uvedl, nastavil tím laťku žánru mockumentary na zcela jinou dimenzi a ukázal, jak se to má vlastně dělat. Po oznámení, že Spinal Tap II by měl být uveden do kin v březnu 2024 s původním obsazením, jsem nesmírně zvědavý, jestli se povede alespoň se přiblížit k dokonalosti uctívaného originálu. V anglo-americké hudební komunitě má totiž kultovní status a pokud jste ve studiu, na turné, či v jiné profesionální hudební situaci, tak dříve nebo později jedná z hlášek z This Is Spinal Tap zazní.

Jestli jste náhodou ještě film neviděli, vřele doporučuji shlédnout v originálním znění s titulky, nastudovat a naučit se nazpamět pár zásadních scének. Až se pak potkáte s někým ze zahraniční scény, máte okamžitě téma na pokec a vřelou konverzaci.