TOP 5 důvodů, proč nemusíte být bohatí a slavní

1. Ztráta soukromí

Je fascinující, že mnozí z nás se soukromí zbavují dobrovolně sdílením všech možných a často velmi intimních detailů svého osobního života. Sociální sítě jsou plné zážitků z rodinných dovolených, zpocených těl během workoutu, vyšpulených zadnic v jógových pozicích a samozřejmě kulinářských či cestovatelských dobrodružství.

Nicméně, je velký rozdíl mezi tím, co se sami rozhodneme sdílet, a tím, co o nás šíří někdo jiný. Práce starých známých paparazzi dohnala k zoufalým činům nejednu celebritu. A dokonce bych řekl, že média ve své touze po senzacích mnohé celebrity doslova zabily. Takže pokud se vám stane, že se dostanete do takových stratosfér showbyznysu, že vás budou chtít fotit i při vyhazování odpadků, tak máte problém.

John Paul Jones, baskytarista Led Zeppelin, v jednom rozhovoru zmiňoval, že zatímco jeho slavnější kolegové nemohli na turné ani opustit hotelový pokoj, on si užíval nikým nerušené procházky kavárnami či pamětihodnostmi. Někdy se holt vyplatí být ten „tlustý chlapík někde vzadu na pódiu“, jak vtipně glosoval vizi basového hráče Paul McCartney.

2. Tlak

Nedávno jsem shlédl dva fascinující dokumenty na Netflixu: o fotbalistovi Davidu Beckhamovi a překvapivé globální popstar Robbiem Williamsovi. Oba dva si prošli dost krutým obdobím, kdy to vypadalo, že je nesnáší snad celá Velká Británie, odkud oba pochází.

Beckham dostal peklo za červenou kartu na mistrovství světa v roce 1998. Stalo se tak ve druhém kole v zápasu Anglie s Argentinou, kdy Beckham lehce nakopl Diego Simeona, který se oscarovým hereckým výkonem postaral o vyloučení anglické hvězdy. Bohužel, Anglie zápas prohrála na penalty a z Beckhama se stal arcilotr, vášnivě nenáviděný všemi britskými fanoušky fotbalu. V dokumentu bylo vidět, že ho toto životní období dost poznamenalo a málem ho stálo kariéru.

Robbie Williams měl zase nepřátele v anglickém bulvárním tisku, kdy si zejména extrémně populární novinový plátek The Sun zgusta vychutnával pravidelné ponižování a dehonestaci všeho, co tehdejší globální star dělala. I přesto, že na svém evropském turné měl pravidelné koncerty před 80 tisícovými davy, bál se příjezdu do rodné země. V dokumentu je také velmi bezprostřední scéna, kde Robbie stojí před jedním z kamiónů, které přivezly jeho ohromnou pódiovou show, a najednou si plně uvědomuje, že ten kamion (a jeho řidič) jsou tady jenom kvůli němu, kvůli jeho koncertu. Každý šroubek, každá pódiová proprieta, stovky lidí ve štábu, doprovodná kapela a desetisícové davy jsou tady jenom proto, aby on mohl jít na pódium a zazpíval pár svých písniček.

V té době bylo Robbiemu něco přes dvacet a vy najednou vidíte kluka, na kterého je toho prostě moc, všeho příliš a v ohromné kvantitě. Všechna ta zodpovědnost. Uf! Konstantní tlak je součástí slávy a čím je vaše postavení vyšší, tím je tento tlak větší. A to není nic pro slabé povahy.

3. Falešní přátelé

„...jsou jako stíny: v nejsvětlejších chvílích jsou vám vždy nablízku, ale v nejtemnějších hodinách je nikde nevidíte.“

Khalil Gibran

Na vrcholu vládne samota. Celebrity mají kolem sebe každý den ohromný počet lidí, se kterými buď pracují, nebo kteří je jednoduše obdivují. Ale přitom nemůžou nikomu věřit. Všechny ty lichotky, úsměvy a ochota. Co se za tím doopravdy skrývá? Co ode mě všichni tihle lidé vlastně chtějí? Jsem doopravdy tak sexy, jak mi tvrdí všechny ty modelky na párty? Opravdu jsem hudební génius v očích lidí z nahrávací společnosti?

Pokud si neudržíte zdravý nadhled, rodinu či přátele z dob, kdy jste byli nikdo, můžete mít velký problém, když všem těm lžím uvěříte. Uzavřete se v bublině pochlebovačů a golddiggers, kteří vás v momentě opustí, jakmile se vám ztenčí bankovní konto či ztratíte relevanci ve fluidním světě celebrit. Nicméně, za peníze si štěstí nekoupíš, ale určitě je pohodlnější brečet v Rolls Royce než na kole. Pokud odoláte pasti této plytké adorace, můžete mít obojí –⁠ jak přátele, tak peníze a slávu. Ale určitě budete v navazování nových vztahů o dost opatrnější než, řekněme, většina populace.

4. Pokušení

Ano, ďáběl číhá na každém kroku světa celebrit. Ať už jsou to krásní lidé, alkohol, drogy či jakékoliv jiné neřesti, všeho můžete mít najednou nadbytek. Tak proč si to neužít, že? Většina slavných hudebníků, kteří to zvládli, musela úspěšně překlenout hlavně tuto fázi, kdy měli pocit, že jim svět leží u nohou. Cítíte se jako bájný řecký bůh Dionýsos na nikdy nekončící párty. Duff McKagan z Guns N'Roses to zvládl díky horskému kolu, Sting cvičí pravidelně jógu, David Bowie miloval knihy a Lars Ulrich maluje obrazy.

Pevná vůle a disciplína jsou překvapivými atributy, které má většina slavných hudebníků, kterým se povedlo zůstat na vrcholu dlouhá léta. Nakonec, zvládnout práci hudebníka a zároveň celebrity je sice dost náročný úkol, ale zároveň práce jako každá jiná. Představte si, jak by asi dopadl instalatér, který by chodil do práce pozdě, s nosem plným koksu a kohoutky montoval obráceně? Celebrity musí svojí práci také zvládat jako profesionálové a oddělit párty a pracovní prostředí, jinak jejich čas na výsluní nabyde jepičího rozměru.

5. Závislost

Teď nemluvím o drogách, alkoholu či antidepresivech. Tam je situace víceméně jasná: můžete si vybrat z mnoha luxusních rehabilitačních zařízení různě po světě, kde se ke všemu potkáte s mnoha kolegy a kolegyněmi z branže. Mluvím o závisloti na slávě, na potlesku publika, na obdivu a na oné pověstné záři reflektorů. Málokdo dokáže zůstat na scéně tak dlouho jako Rolling Stones a stále přicházet s novou, svěží muzikou i ve věku osmdesáti let.

Ostatně, legendární bubeník Bill Bruford (ex YES, King Crimson), trefně popsal důvody, proč je důležité to prostě jednoho dne pověsit na hřebík:

„Odchod do důchodu samozřejmě znamená, že si to můžete dovolit, a to asi může vzbuzovat podezření. Myslím, že příliš mnoho z nás je nuceno pokračovat pouze z finančních důvodů, což je škoda. Stadiony na celém světě jsou přeplněné geriatrickými rockery, kteří mají tendenci bránit nástupu mladé krve. Starší generace hudebníků jsou fakticky chodícími institucemi a vlastně neznají jiný život. Pokud nedostanou pořádný hotel a budíček, nevědí, co mají dělat. Moc se mi líbilo, jak hrál Max Roach (geniální jazzový bubeník, pozn. autora). Kdosi mi krátce před jeho smrtí poslal cédéčko s jeho posledními skladbami a bylo to tragické. Nechtěl jsem na něj takhle vzpomínat. Mezi ním a basou byla propast. Nikdy jsem neviděl půvab v tom, že někdo umírá v hotelovém pokoji.“

Zdroj: rozhovor pro The Drummer's Journal, květen 2015