TOP 5 fascinujících teorií hudby

1. Ve správný čas na správném místě

Joshua Bell je světoznámý houslový virtuos, který se v roce 2007 rozhodl zúčastnit malého sociálního experimentu. Nasadil si baseballovou čepici a vystupoval jako inkognito busker ve stanici metra L'Enfant Plaza ve Washingtonu, D.C. Vše bylo natáčené skrytou kamerou. Z 1 097 lidí, kteří prošli kolem, se jenom sedm z nich zastavilo, aby si ho poslechli, a jeden ho poznal. Za své téměř 45 minutové vystoupení vybral Bell od 27 kolemjdoucích cca 32 dolarů (plus 20 dolarů od fanouška). Překvapivý výsledek experimentu se stal virálním a byl sdílen po celém světě. Někteří lidé v něm vidí smutný příběh světa, který je příliš zaneprázdněný, příliš zaujatý, lhostejný, plný ignorance, který ani nestojí o to nejlepší, co klasická hudba nabízí.

Tento příběh se často interpretuje jako inspirativní metafora pro nalezení toho správného místa a správného času. Můžete se snažit sebevíc, ale pokud nejste docenění a máte pocit, že bušíte hlavou do zdi, může to být třeba tím, že jste na špatném místě, obklopeni lidmi, kteří jsou ignoranti nebo nedokáží vidět vaší kvalitu. Není absurdní, že lidé, kteří bez povšimnutí projdou kolem houslového génia v metru, by za jeho lístek v Carnegie Hall byli ochotní zaplatit tisíce dolarů? Jsme vůbec ještě schopní v naší postmoderní digitální době plné všemožných hudebních vychytávek a AI modelů poznat kvalitu? Rozlišit, že někdo umí doopravdy hrát a někdo to vlastně jenom předstírá? Jednoduše cítit krásu? Napadlo by vás v dobách skandálu kolem Milli Vanilli, že bude existovat platforma Tik Tok, kde budou lidé slavní a adorováni za to, že předstírají zpěv do nahrávky někoho jiného?

Být ve správný čas na správném místě má v tomto kontextu fakt šílený kontext. Můžete cvičit osm hodin denně po dobu deseti let a stejně vás v popularitě převálcuje kočička s roztomilým mňoukáním nebo batole pařící na air guitar. Konkurence je bláznivá, všudypřítomná a hlavně absolutně nevyzpytatelná. Módní trendy a „hype“ se střídají takovou rychlostí, že se začíná otřásat i pozice celebrit. Může jí být kdykoliv a kdekoliv skoro každý na světě.

2. Rozdíl mezi kvalitním a populárním

Dalším pro mě nepochopitelným fenoménem je naprostá nahodilost ve spojení kvality a popularity. Nesouhlasím s názorem, že všechna populární hudba je vlastně brak, kýč a halekačky pro masy. Nemusím být zrovna fanouškem Taylor Swift, Eda Sheerana nebo Duy Lipy, abych ocenil vysokou uměleckou, ale i řemeslnou kvalitu některých jejich skladeb (například miluju basové linky na posledních deskách Duy Lipy).

Je mnoho umělců a kapel, kteří mají enormní popularitu, a zároveň si udrželi i do určité míry uměleckou kvalitu. Ale je zde i čím dál tím větší podíl celebrit, které mají hudbu pouze jakou soundtrack ke svým ego výletům a jediné, co je zajímá, je peněženka potenciálních fanoušků. V hudbě prostě nefunguje rovnice: talent + píle = sláva a bohatství. Je mi často líto, kolika skvělým, talentovaným, pracovitým a krásným uměleckým duším se to nakonec nepovede.

Existuje nějaká tajná formule? Co se musí sejít, aby se to povedlo? Záleží na seskupení planet či hvězd? Někdy mi zůstává rozum stát, když vidím kolik podprůměrných a vyloženě otravných individuí se stane populárními. S touhle image? S tímhle nepříjemným, skřípavým hlasem? Texty? Cože? Nechápu. Myslím si, že na to prostě nejde přijít. Nedá se vymyslet, jaké ingredience a jaký příběh si musíte napsat, aby se vám to takzvaně povedlo. Další záhada hudebního světa.

3. Tajemství hitu

Velmi často o tomto tématu hovoří Rick Rubin, jeden z nejslavnějších producentů světa. Opakuje v mnoha rozhovorech, že se svými umělci a kapelami neřeší „další hit“, ale pouze jejich emoce a upřímnost. Zajímají ho hudebníci, kteří se nebojí být sami sebou, nestydí se za své bolesti či radosti, žijí ve svém světě.

Autentická hudba podle jeho názoru je vyloženě egocentrická. Jeho úloha producenta spočívá v tom, že velejemnými mechanismy a dialogy s umělci podporuje jejich osobitost a svéráz. Musíte být naprosto odevzdaní tvůrčímu procesu a své unikátní energii, abyste byli schopní vytvořit potenciální hit. Jenomže, to nikdy nevíte dopředu. Nemůžete kalkulovat se vkusem a náladou obecenstva. Jinak skončíte s otravnými, vtíravými peckami, které se na nás valí ze všech stran v rádiích nebo veřejném prostoru.

Nicméně, máme zde i naprosto pragmatický přístup v podobě továren na hity v éře Motown nebo nyní v Nashvillu. Čert ví, kde je pravda. Rubinova verze se mi moc líbí, protože rezonuje i s mým naivním, romantickým přístupem k hudbě. Ale určitě funguje i metoda Eda Sheerana, který říká, že musíte napsat tisíc příšerných skladeb, abyste se dostali k té jedné, které bude opravdu stát za to.

4. Individualita versus dav

S jednotlivcem si můžete pohlédnout do očí, vnímat nuance jemné gestikulace, řeč těla, jemné detaily komunikace. Na dav si vezmete amplion a řvete stručné, jednoduché hlášky, na které se snadno reaguje. Dav se burcuje, je manipulován podle vaší agendy. Dav je tupá entita, která potřebuje vedení.

Tohle není jenom můj osobní názor, ale názor také mnohých známých filozofů, politiků či umělců, ale také demagogů a populistů. Jděte na pivo s vaším kamarádem vědcem a strávíte dlouhé hodiny v diskusi nad fascinujícími tématy vědeckého pokroku. Uspořádejte večírek pro vědeckou fakultu a budete o půlnoci trsat na hity Michala Davida.

Nechtěl jsem se tím nijak dotknout vědců. Samozřejmě světlé výjimky potvrzují pravidlo. Jenom jsem odehrál příliš mnoho firemních večírků a rautů, abych věřil, že dav se dokáže tzv. odvázat i na něco, co lze ještě považovat za umění. Ani nechci působit jako snob, který ohrnuje nos nad „lidovou zábavou“. Jenom mi přijde neuvěřitelné, jak ohromnou moc má davová psychóza.

I sebeinteligentnější jedinec se těžko vyhne té neuchopitelné, tupé, nepoddajné síle, které ho nakonec donutí vyřvávat hesla, která by nikdy o samotě nevyřkl, nebo páchat skutky, nad kterými se pohoršuje, když je vidí u jiných v televizních zprávách. Dav je mýtus, síla, která často diktuje jednání, kterého by se jedinec nikdy sám o sobě nedopustil. A kdo umí ovládat davy, umí ovládat i hudební business.

5. Co je to talent

Jedním z největších klišé v hudbě je debata o talentu. Co to vůbec znamená, mít talent? Je to absolutní sluch? Je to krásný hlas? Je to technická dovednost při hře na nástroj? Když vidíme někoho, kdo umí hrát na kytaru, bubny či pěkně zpívá, automaticky říkáme, že má talent.

Naučíte se čtyři akordy, složíte Wonderwall a všichni vám budou říkat, jak jste talentovaní. Budete cvičit osm hodin denně od svých čtyř let, přijdete o dětství a pozitivní vztah s rodiči (ehm, přiznejme si, kdo stojí za zády všech těch „prodigy kids“ na sociálních sítích, že?), naučíte se hrát kompletní repertoár Bacha a Rachmaninova a všichni budou říkat, že jste talentovaní.

Talent je podle mého názoru stejně mystická entita jako hit. Ani u jednoho nedokážeme určit, z čeho se vlastně skládá, můžeme je nekonečně analyzovat, rozebírat zleva či zprava a psát na jejich téma stovky knih a doporučení. Stejně nevystihneme jejich podstatu. A přitom všichni uvnitř jasně cítíme, co to je, že? Hit přeci poznáme na první dobrou a stejně tak i talentovaného hudebníka.

Ano, zpětně lze vždy hrát hru na generála po bitvě a vysvětlovat, proč se něco stalo hitem nebo co všechno musel udělat ten a ten talentovaný hudebník, aby se dostal na piedestal slávy a uznání. Ale v momentě, kdy se hit rodí nebo talent rozvíjí, to stejně nikdo neví. Nikdo nemůže vidět konec cesty, nikdo neví, jak to dopadne. A to je možná ta nejkrásnější motivace pro rozvoj talentu a práci na hudbě. Život totiž potřebuje vzrušení z tajemství a dobrodružství z neznáma.

Užijte si svojí fascinující hudební cestu a přeji vám mnoho krásných svátečních chvil, které strávíte se svými blízkými, nástrojem v ruce či zpěvem vašich oblíbených koled.

Šťastné a veselé, hudební přátelé.