TOP 5 hudebních retro vzpomínek

Následující článek si neklade za cíl popsat vše, čím se vyznačoval hudební svět v 90. letech. Jsou to spíš věci, na které nejčastěji vzpomínám a zároveň něco, co se mi zdá být dnešním mladým muzikantům už hodně vzdálené. Nebudu rozhodně tvrdit, že „za našich mladých let" to bylo lepší. Bylo to prostě... jiné. 

1. Kazety

Hudební esencí 90. let jsou, alespoň pro mě, kazety. Zatímco vinyly měly a budou mít nálepku luxusního zboží, kazety se pohybovaly na pomezí obyčejnosti. Plastový obal působil trochu lacině, zároveň je v kazetách ale zakódovaný dotek analogu, převíjející se páska, se kterou se každý vlastník tohoto hudebního nosiče důvěrně seznámil. Možná proto se k nim dnes zase opatrně hudební fanoušci vrací.

Nedávno jsem po dlouhé době vytáhla kazetu Alanis Morissette a překvapilo mě, že začíná hrát někde v půlce čtvrté písničky. To se vám na Spotify nestane! A vzpomínky se okamžitě valí... Přetáčení kazety tužkou. Přetržená vymotaná páska. A to zvláštní cvaknutí, když kazeta dojede na konec.

Dalším nesporným půvabem kazet byla snadná možnost na ně nahrávat, přemazávat je a kopírovat. Samozřejmě, originální kazetu Nirvany měl pouze jeden člověk z celé třídy. Zbytek už nemusel. Anebo tu byla ještě adrenalinová varianta nahrávání songů z rádia. Také jste sprintovali ke kazeťáku, když jste zaslechli první tóny vaší oblíbené písničky? A pak vlastnili zcela originální „best of“ kolekci, kde jediná písnička neměla začátek ani konec?

Netřeba dodávat, že kazety nabízely nepřeberné možnosti i začínajícím tvůrcům. Svoje první „desky“ jsem samozřejmě nahrávala taky na kazeťák. Stačí zmáčknout REC a jedem. A pak ten pocit bezmoci, když zjistíte, že jste si svou nepříliš vydařenou skladbou právě přemazali tu Nirvanu od spolužáka...

2. Poslouchat, zkoušet a rewind

Věc, kterou má „ta dnešní mládež“ bezpochyby snazší, je nekonečné množství zdrojů pro učení se na kterýkoli nástroj, pro know-how, jak založit kapelu, pro zahrání jakékoli písničky si vzpomenete. Také jste se snažili odposlouchat texty písniček z nahrávky a pak měli plný zpěvník poměrně nesmyslných anglických výrazů?

Pak samozřejmě přišly na řadu akordy, což se u některých komplikovanějších songů ukázalo jako nepřekonatelná bariéra. A to ani nemluvím o tom, když jste se snažili naučit sólo, basovou linku nebo třeba přechod na bicí z některé své oblíbené skladby. Možnost byla v zásadě jen jedna – poslouchat a zkoušet to, přetočit kazetu zpátky, a tak pořád dokola.

Určitě nás to tehdy naučilo pozorně poslouchat a taky mít určitou vytrvalost. Přesto, když dnes rozkliknu youtube a vidím například obrovské množství backing tracků pro sólové kytaristy (takže opravdu můžete jen vzít kytaru a zahrát si třeba sólo z Comfortably Numb s originálním doprovodem, případně si v příslušném softwaru ten doprovod zpomalit jak potřebujete), neubráním se jisté závisti, ale i tichému „wow“. A vybaví se mi desítky hodin cvičení sóla s kazetou Pink Floydů, kdy mi nejpozději při druhém licku Dave Gilmour samozřejmě pokaždé „ujel“... Takže přetočit zpátky a ještě jednou.

3. Časopisy, plakáty a internet

Pokud jste byli fandy nějaké kapely a chtěli jste se o nich dozvědět co nejvíc, případně si vytapetovat svůj pokojíček plakáty, byli jste v podstatě odkázáni na tisk a knihy. Rock a Pop, Bang, Report, spousta polooficiálních fanzinů a časopisů fanklubů. A pak samozřejmě Bravo. Znamenalo to také sebrat se a obíhat novinové stánky, abyste příslušné číslo časopisu sehnali dřív, než bude pryč.

A pak přišel internet. Moje první setkání s ním bylo hudební a nezapomenutelné. Po několika letech pečlivého schraňování všech článků, knih a výstřižků o mé tehdy nejoblíbenější kapele jsem se ocitla na školním výměnném zájezdu ve Švédsku v jedné rodině. Posadili mě k počítači, ať si zkusím něco vyhledat. Samozřejmě jsem zadala do vyhledávače název kapely a jen nevěřícně zírala na to (v mých očích nekonečné) množství informací, fotek, textů...

4. Čágo bélo, šílenci

Nesporným fenoménem 90. let byly televizní hitparády a pořady věnované hudbě a především hudebním klipům. V té době to byla vlastně jedna z mála možností, jak vidět zahraniční kapely „živě“ a dostat se jim trochu blíž. Televize byla také spolu s rádii jednoznačně zásadním nástrojem PR – komu se podařilo dostat klip do některého z těchto pořadů, měl nakročeno k úspěchu. Na jedné straně pak stálo ESO s Terezou Pergnerovou a mainstreamovou hitparádou, na druhé se o slovo hlásily pořady zaměřené na alternativní, byť často v zahraničí velmi známé kapely, z nichž vynikal pořad Paskvil.

Televize navíc zařazovaly do vysílání i spousty hudebních filmů a dokumentů o kapelách, které se před revolucí nevysílaly. Například premiéra Antologie Beatles v roce 1996 spustila (alespoň v mém okolí) malou vlnu beatlemánie. A pak jsou tu samozřejmě koncety MTV Unplugged, fenomén sám o sobě. Nikde ale nemůžu dohledat, ani ve své paměti ne, jestli se u nás také vysílaly už v devadesátkách... Poradíte?

5. Rádio Limonádový Joe

Tahle vzpomínka je asi opravdu jen pro zasvěcené a ještě k tomu pro obyvatele Prahy, za což se omlouvám. Ale nemůžu ji vynechat. Rádio Limonádový Joe vysílalo ve druhé polovině 90. let na frekvenci 90,3 FM a pokud jste někdy poslouchali ranní vysílání „moderatizátorů“ Doktora Vinettúa (Jiří Macháček) a Mistra Kaliny (Tomáš Hanák), možná už se usmíváte. Toto rádio vneslo do našeho éteru naprosto svérázný humor, stejně jako spoustu nových slov. Legendární pozdrav „Dobré játro, vážení postruhači!“ zahajoval ranní show plnou absurdních reportáží a rozhovorů, servírovaných ovšem s naprostou vážností. Mezi další výrazné moderátorské postavy patřili Ester Kočičková, Lemura Lepá (Lenka Vychodilová), Kolopějka Vděčná (Jana Tučková), Lucián Krutomluff (Lumír Tuček) a Olaf Lávka (Oldřich Kužílek).

Po několika letech vysílání ovšem rádio dohnaly ekonomické problémy a ocitlo se v dluzích, neplatilo za licence vysílaných skladeb, později zase moderátorům. Humor narazil na byznys a rádio, které původně provozovala společnost Barrandov FM, dostalo nového programového ředitele. Tvůrčí tým v čele s Ovarem Šerifem (Dušan Všelicha) se ale s novým ředitelem neshodl a tuto unikátní stanici nahradilo na frekvenci 90,3 FM jiné rádio. Na vysílání Rádia Limonádový Joe později navázalo Rádio Ořechovka, které původní čistě rádiové vysílání postupně překlopilo do divadelní podoby.

Pokud byste si chtěli připomenout klasickou éru Rádia Limonádový Joe nebo zjistit, o jak zvláštní úkaz se jednalo, můžete si poslechnout pár záznamů ranního vysílání na této stránce https://radiolimonadovyjoe.cz/ nebo se podívat na následující dokument.

Na co vzpomínáte vy? A máte ještě doma svoji sbírku kazet? Budeme moc rádi, když nám dáte vědět v komentářích!