TOP 5 hudebníků, které v kapele nikdo nechce

Být členem kapely není úplně pro každého. Jste velmi často v situacích, které jsou totálně mimo hranice vaší komfortní zóny. A taky si občas připadáte jako Alenka, když padala králičí norou. Hodiny a hodiny zkoušení, nekonečné diskuse o plánech a směřování kapely, dlouhé přejezdy na hraní v často naprosto nevhodných dopravních prostředcích – a pak ty těžké návraty do normálu po prohýřených nocích. Opravdu, v kapele se nedá moc dlouho předstírat, že jste pohodář, když seřvete basistu za zaváhání při druhém refrénu nebo kážete zpěvákovi o intonaci.

1. Dogmatik

Hudebník s velmi silnými a skálopevně ukotvenými názory. Má jasno, jaký aparát je nejlepší, používá specifickou značku strun, kterou si nechává posílat přes celní sklad až z Nepálu, ví přesně, jaké techniky hraní jsou „legální“, poslouchá jenom vyvolený počet kapel a interpretů, ale hlavně je vždy připravený vám poskytnout osobní konzultaci ohledně čehokoliv. A to zadarmo!

U méně zkušených hudebníků může u tohoto typu osobnosti chvíli převládat pocit opojení z charismatického kouzla, než jim po nějakém čase dojde, s kým mají tu čest. Jejich Superman se rázem změní v Brouka Pytlíka, magický opar děda Vševěda zmizí a zůstává pouze touha katapultovat sebe nebo Pytlíka do jiného vesmíru.

2. Bručoun

Všechno je problém. Na otázku odpovídá otázkou. Proč máme tak nízký honorář? Proč hrajeme jako první? Proč tady ještě není zvukař? Kdo za to všechno může? Nic mu není dobré, je nespokojený a věčně naštvaný. Podle bručouna jsou totiž všichni záhadným způsobem propojení ve společném boji proti němu. On se tak snaží, myslí všechno dobře, pro druhé by se rozkrájel, ale ti nevděčníci to nechápou a místo vděku mu jenom hází klacky pod nohy.

Bručoun se velmi často vyskytuje v libovolných kapelních pozicích a překvapivě i na všech hudebních úrovních. Není to o dosáhnutém úspěchu, ale o mentálním nastavení a doslova o závislosti na vytváření problémů.

Znám osobně jednoho bručouna, který má dokonce před každým hraním svůj sebemrskačský rituál. Onen nejmenovaný bručoun má totiž poměrně komplikovanou sestavu kláves a z nějakého záhadného důvodu si vždy tak dvě hodiny před hraním začne přeprogramovávat všechny zvuky, aby pak během koncertu zjistil, jaké problémy si tím způsobuje. Tu je něco proklatě hlasité, tu není daný zvuk slyšet vůbec.

Zajímavým úkazem je, že během asi čtyřiceti koncertů, které jsme spolu odehráli, se mu ani jednou nepovedlo být se svým nastavením spokojený. Po koncertě vždy následuje obligátní láteření na zvuk a jak si to do příště musí „vychytat“. 

3. Zombík

Z nějakého záhadného důvodu láká hraní v kapele i zombíky. Přijdou na zkoušku, naučí se skladby, hrají na nástroj, ale přitom neustále kontrolují telefon. Nepřišli o pohyb na burze? Je potřeba okamžitě reagovat na maily! Jak dopadl zápas Sparta-Slavie? Chtějí být muzikanti, asi je to i baví, ale při konverzaci o typech pojistek nebo o důležitosti udržení pětiprocentního nárůstu ekonomiky se prozradí.

Jsou to cizinci, vetřelci, kukačky v hudebním světě. Necítí puls, necítí melodii, nikdy nemají husí kůži z dobře zahraného refrénu. Zombík se sice snaží udržet rytmus a ví, že je dobré si klepat nohou nebo aspoň pokyvovat hlavou, ale přesto se vždy ztratí. Miluje hraní sól, ale nechápe koncept melodie. Chce skládat „cool“ riffy, ale všechno, co stvoří, zní jako vrzání dveří.

Kde není duše, tam není hudba. Zombíci bývají překvapivě často sběratelé luxusních hudebních nástrojů, a hraní v kapele pro ně představuje adrenalin a smysluplné sociální kontakty, které jim chybí v osobním životě.

4. Týpek bez vkusu

Nebojí se použít Metal Zone do skladby od Hendrixe. Nebojí se tříčtvrtečních kalhot ani bot s kovovou podrážkou. Nebojí se slunečních brýlí z pumpy. Nebojí se zelené kytary ani nakloněných přechodů. Nebojí se ukázat pravou nespoutanou show. Nebojí se intonace, angličtiny a dokonce ani řídnutí vlasů. Je hrdý na to, kdo je a nebude se pro nikoho přetvařovat. Autentický projev je pro něho na prvním místě.

Jenom pozor, je velmi háklivý na teplotu a míru svého půllitru. Moc dobře ví, že správný pitný režim zaručuje profesionální hudební výkon a proto nikdy nepodceňuje náležitou přípravu v hospodě. A také ví, že po tvrdé práci přichází tvrdá zábava. Hudba přece není pro děcka!

5. Narcis

Tady je potřeba si uvědomit, že do této kategorie přirozeně spadají prakticky všichni hudebníci, protože bez určitě posedlosti svojí osobou v kombinaci s masochistickou touhou lézt na pódium by se nedala profese hudebníka vůbec vykonávat.

Je ovšem rozdíl v míře narcismu a také v kontextu narcismu. Čím větší jste egomaniak, tím více potřebujete úspěch, abyste kolem sebe dokázali udržet lidi, které potřebujete. V tom případě jste klasická rocková hvězda, což je druh mířící za dinosaury. Pokud narazíte na egomaniaka, který ale není úspěšný, tak radím... rychle pryč.

Napadá vás ještě nějaký podobný archetyp hudebníka, se kterým byste rozhodně nechtěli sdílet zkušebnu či dodávku na cestě na koncert? Dejte nám vědět do komentářů pod článkem.