TOP 5 idiotů na sociálních sítích

1. Extrémista

Tento typ má jasno. Vždy a ve všem. Pokud je to muzikant, okamžitě rozpozná kvalitu od sr**ek, jak sám vždy vehementně zdůrazní. Ví přesně, která značka kytar je nejlepší, a zásadně nebere nic z Číny (nebo bere naopak všechno jenom z Číny, protože tam přeci nástroje vyrábí i ty největší značky, tak proč si zbytečně připlácet). Vysvětlí vám, jak se věci mají, jak funguje hudební byznys, jak provozovat klub, jak si zařídit světové turné a proč je potřeba zpívat zásadně jenom v češtině. Nebo proč musíte zpívat zásadně jenom v angličině, abyste byli „světoví“. Nezáleží na obsahu, záleží na síle přesvědčení. 

Extrémista se vyskytuje ve všech hudebních žánrech a vždy do krve hájí svoje barvy, tj. určité kapely, interprety nebo hudební styl. Komunikace s ním je velmi jednoduchá, protože víte, na čem jste. Takže se můžete buď k jeho názoru přidat (ostatně, nemusí být vždy mimo), nebo elegantně diskusi s ním opustit v případě, že nesouhlasíte. Tím „elegatně“ míním, že ho pošlete do míst, které důvěrně zná jenom proktolog a nosí přitom gumové rukavice.

2. Tunelista

Tento typ člověka byl znám už Platónovi v jeho podobenství o jeskyni. Popisuje v něm lidi, kteří sledují stíny ohně, ale myslí si, že vidí skutečnost. Ale v momentě, kdy byste na to upozornili, jsou schopni vás vzteky i zabít. V Matrixu byli tunelisti popsáni jako stroji ovládaní lidé, kteří dávají přednost pohodlí, lžím a konformitě před lopotným, někdy až bolavým úsilím o poznání pravdy. Nicméně, kdo dneska stojí o pravdu, že? V postmoderním, metadaty a reakcemi na reakce přesyceném světě začíná být hledání pravdy onou pověstnou jehlou v kupce sena. 

Velcí umělci vytvářejí vlastní imaginární univerza, která slouží jako krásný únik z pustiny reality. V případě lidí s tunelovou vizí se ale nejedná o tento vcelku zdravý a duši naplňující umělecký sen. Jejich existence a smysl jsou založené na banalitách a lpění na malichernostech. Věří v konzumní výdobytky, nerozumí komplexním sociálním systémům, notovým osnovám či kvintovému kruhu. Lidé, kteří na ně mluví podivnými cizími slovy, jsou podezřelí. Tunelista nemá hudební vkus, čte časopisy s velkými obrázky, pohrdá gramatikou, společenskou etiketou, věří zprávám podivných webů a sdílí ještě podivnější videa. Je zmatený, protože cítí, že svět není v pořádku, ale odpovědi hledá na špatných místech a u falešných proroků.  

3. RCG (Random Comments Generator)

Milují paradoxy. Přijdou do diskuze o typu strun a napíší: „Sparta!!! Mistři ligy!!!“ nebo „Dycky Most!“ Nejde o to, co se v daném vláknu řeší. Jde o hlášku. Jsou jako strýc Pepin z Postřižin za klávesnicí, kdy do světa hulákají své dadaistické (tisíckrát okopírované) meme hlášky z filmů, seriálů či světa sportu. Často mají potřebu říct si o podporu, kdy najednou pošlou komentář se žádostí o like své RCG facebookové stránky či YouTube kanálu.

Bývají to ve velké míře i umělé profily z klikacích farem z končin nám tak vzdálených, že nerozpoznáme jejich písmo od názvu death metalových kapel. RCG jsou plevel a jako k plevelu by se k nim mělo přistupovat. Takže nasadit rukavice, lopatu a vytrhat i s kořeny.

4. Lékárník

Tento termín jsem poprvé uslyšel v talk show Jana Krause. Nádherně tak popsal typickou českou povahu, která hovno pozlatí a zlato pohovní (nový terminus technikus?). Lékárnický přístup je ve věčném vyvažování stran. Lékárník se nikdy nevyjádří jasně, nikdy se nepostaví za svůj názor, všechno relativizuje až do bodu, kterému přezdívám „bramboračka“. Po diskusi s ním se cítíte jako rozladěné piáno, na které se někdo snaží zahrát Ódu na radost. Vržou vám mozkové závity, máte chuť dotyčného profackovat a ruce se vám kroutí jako panáčkovi z lega.

Na váš libovolný argument lékárnická strana vždy navrhne protiargument. Slunce svítí, ale zároveň je tma. Válka je špatná, ale vlastně ne, když jste na straně vítězů. Fender sice vymyslel baskytaru, ale Béďa Pytlík dělal daleko lepší kousky už za druhý světový. Lékárník je zlo, které je ale i dobro (jeho slovy) a proto rychle pryč, jinak vás zamotá do svých sítí nejednoznačnosti, relativizující prázdnoty a koneckonců i hlouposti, která se jenom schovává za nutkavou potřebou rozporovat vše už jenom z principu. Můj otec sice v lékárně nikdy nepracoval, ale tímhle chováním mě vždy spolehlivě rozpálil do ruda.

5. Fňukna

Klasici v online světě. Všechno je špatně. Dobré časy jsou už pryč a nic nemá smysl. Tato kategorie je velmi populární, protože každý z nás je prostě někdy k politování. Jedná se přitom o přirozenou lidskou potřebu. Každý se někdy potřebuje vyplakat, postěžovat si nebo s gustem někoho pomluvit. Uleví se vám a můžete jít dál. Pokud se z vás ale stane profesionální fňukna, máte problém. Nic vám nebude dost dobré, nikdo vás nemá rád a nakonec je celý svět proti vám.

Pamatuji si na moudrá slova kamaráda Michala Pelanta (skvělý kytarista mimochodem), když jsem přišel do zkušebny a stěžoval si na to, či ono. Vždy mi odpověděl: „Nekňuč!“ A bylo po problémech. Nebojte se svěřit, klidně si pofňukejte, ale neudělejte si z toho živnost. A rozhodně ne ve světě sociálních médií.