TOP 5 kámošů, které budete jako kapela potřebovat

Mít kolem sebe lidi, na které se můžete spolehnout, je naprostý základ. A seznam věcí, které kapela potřebuje ke svému zdárnému fungování, narůstá přímo úměrně tomu, jak moc „vážně“ to s hudbou myslíte. Pojďme se podívat na nejčastější otázky, s nimiž se muzikanti obracejí na řady svých přátel a příbuzných, ve snaze odškrtnout si aspoň některé položky a přitom ušetřit peníze na mnohem podstatnější věci, jako je studio nebo nové vybavení a nástroje.

1. Hele, strejda má prázdnou garáž

První naprosto zásadní otázka, kterou musí každá kapela vyřešit, je zkušebna. A stejně jako Rychlé Šípy neúnavně sháněly klubovnu, bez které klub prostě nemohl existovat, zkušebna je víc než jen místo, kde se zkouší. Je to místo, kde vzniká vaše identita, vaše hudba.

Ve velkých městech se nabízí zkratka v podobě vybavených zkušeben pronajímaných od hodiny, které se určitě vyplatí minimálně na začátku, když ještě nemáte nic lepšího a nemáte třeba ani vlastní soundsystém nebo aparáty. V posledních letech vznikají i objekty s mnoha zkušebnami různých velikostí v místech, kde nehrozí nevraživost sousedů.

Pokud máte možnost si zde nějakou pronajmout, neváhejte ani minutu. Kromě komfortu v podobě zabezpečení či baru tady budete „mezi svými“ a můžete tak zažít třeba improvizovanou jam session při svíčkách, když v objektu vypadne uprostřed večera proud. Mnoho kapel ale tuto možnost nemá, a tak je stále přítelem číslo jedna někdo, kdo vám nabídne vhodný prostor, kde můžete zkoušet.

2. Zní to dobře, vypadá to taky dobře

Každá kapela se potřebuje dříve nebo později nějak vizuálně prezentovat navenek – pozvánky na koncerty, logo, fotky, klipy, merch. Za tím vším je obrovská spousta práce, kterou zpravidla není možné zvládnout vlastními silami. Pak přichází na řadu tvrdé počítání, co potřebujete a kolik jste ochotni do toho investovat. Co je nejdůležitější a co počká. A v souběhu s tím – neznáte někdo někoho, kdo umí... grafiku? Točit videa? Dobře fotit? Navrhnout logo?

Dobrá zpráva je, že lidí, kteří kvalitně fotí či jsou výtvarně zdatní, je poměrně hodně a při troše štěstí někoho takového mezi svými známými objevíte. Ještě lepší zpráva je, že zatímco profesionální návrh vizuální identity kapely (loga, písma, grafiky webu, merche a dalšího) pravděpodobně násobně překročí váš rozpočet, zaplatit si profesionální focení nebo šikovného kameramana není zdaleka tak nedostupné. Tady se vyplatí pátrat, ptát se, hledat reference a nebát se vyzkoušet víc lidí, než narazíte na někoho, kdo vám sedne.

3. Zn: Hledá se ajťák

Sociálním sítím by se spousta z nás ráda vyhnula, ale nejde to. Nejde to až tak moc, že se i zarytí odpůrci facebooku přinutí přidat si aspoň pár přátel, aby měli komu nasdílet pozvánku na koncert. A i ti, kteří nesnáší focení, si nakonec založí profil na instagramu. Tytam jsou doby psaní dlouhých mailů pořadatelům. Na festivaly, do lepších klubů i leckde jinde se dostanete přes webové formuláře, které po vás neúprosně vyžadují link na všechny sociální profily a běda, jestli se podle nich zdá, že vaše kapela nemá dostatečný dosah – dost lajků, sdílení, komentářů.

A tak potřebujete kamarády a kamarádky, kteří mají hodně přátel, kterým sdílejí váš obsah – a tihle přátelé vám dají palec nahoru. Těch přátel by mělo být aspoň několik set, ideálně pár tisíc. Pohoda. Ale pozor, potřebujete také klasický web, protože spousta hudebních publicistů a promotérů jsou stará škola a chtějí mít vše o kapele přehledně na jednom místě. Takže... neznáte nějakého ajťáka?

Suverénně nejhledanějším „kámošem“ je někdo, kdo by za vás na sítě ten obsah sypal, pravidelně asi tak obden by napsal, co je s kapelou nového a přihodil pár fotek nebo krátké video. Pokud vím, tento typ kamarádů neexistuje, ale možná se pletu? Jestli jste někoho takového objevili, dejte vědět do komentářů, můžete si být jisti, že vám všichni budou závidět.

4. Pepa to zařídí

Pepa má dodávku. Nemá problém s ní kamkoli dojet, klidně v pracovní den dopoledne nebo v neděli kolem oběda. Pepa je taky docela namakaný a nevadí mu nosit basový aparát z druhého patra nebo ze sklepa bez výtahu. Je zdatný řidič, a tak s dodávkou v pohodě na blikačky zastaví uprostřed Žižkova v kopci a zacouvá na miniaturní parkovací stání před klubem. Anebo si stoupne rovnou na chodník a s hlídkujícími měšťáky se nějak domluví, protože Pepa je v pohodě, na toho se nikdo nedokáže zlobit.

Čím přesně se Pepa živí, to nikdo neví, ale na každý pád má v dodávce náhradní kabel, když těsně před koncertem zjistíte, že vám kytara tak nějak divně prská. Má tam taky přenosný kávovar, když při natáčení klipu jedete desátý playback a už fakt nemůžete, dále náhradní baterky do efektu, náhradní součástku k stojanu na činel, možná i náhradní tričko by se našlo. Pepa je zkrátka borec. Jestli někoho takového ve své kapelní „crew“ máte, určitě mi potvrdíte, že díky němu je všechno mnohem jednodušší.

5. Neznáte někdo někoho, kdo zná...?

Ten náš český hudební rybníček je dost malý. Určitě jste to už taky slyšeli. Každý se zná s každým. Jenomže jako na potvoru vy nikoho, kdo by se znal „s každým“, neznáte? Takhle jednoduché to asi nebude, ale je pravda, že kromě obrovské dřiny má za sebou hodně úspěšných kapel taky pořádnou dávku štěstí. Povedlo se jim být v pravou chvíli na pravém místě, potkat správného člověka...

Když se ale podíváte blíž, zjistíte, že tomu „štěstí“ šli většinou dost naproti. Většina z nás má v sobě přirozenou ostýchavost a je nám trapné „se někam cpát“. Je ale velký rozdíl mezi tím, do každého na potkání hučet, že máte fakt super kapelu, a mezi tím, mít oči otevřené, všímat si možností, jak se posunout dál a nebát se jich využít. I když to někdy znamená trochu risk a trochu krok mimo komfortní zónu. A samozřejmě je to také o tom, nebýt líný tomu věnovat i nějaké úsilí...

Pozvat na kafe bývalého spolužáka, který shodou okolností pracuje v rádiu, a nabídnout mu vaši hudbu. Zatelefonovat spoluhráčce z vaší první kapely, která prý teď spoluorganizuje zajímavý festival. Oslovit po koncertě kapelu, která se vám líbila, jestli byste jim nemohli dělat předkapelu. To všechno jsou legitimní způsoby, jak dostat svoji hudbu do světa.

Závěrem: kamarádi nad zlato

Jako kapela potřebujete spoustu dovedností, na které sami nestačíte nebo na ně prostě nemáte čas. A najmout si na všechno profesionály je mimo rozpočet většiny kapel u nás. Ideální variantou jsou pak samozřejmě kamarádi, kteří se v daném oboru živí, ale z „lásky k hudbě“ pro vás cokoli udělají zadarmo ve svém volném čase. Pokud máte to štěstí a narazili jste na podobně nadšené lidi, važte si jich a dejte jim to najevo. I práce zadarmo je totiž práce.

Moje zkušenost je, že lidé velmi rádi pomůžou a věnují svůj volný čas, pokud vidí, že to má smysl. A naopak, nadšení velmi rychle opadne, když získají dojem, že si jejich práce nikdo neváží. Pokud tedy například necháte kamaráda domluvit super místo na koncert a pak se vykašlete na PR a přijde tam pár lidí, asi se už příště nepřetrhne. A když si necháte od kolegyně navrhnout parádní plakát, který ovšem tak nějak zapomenete vytisknout nebo nasdílet na sítě, asi už také příště bude radeji dělat něco jiného.

Přátelé, které nějakým způsobem „zainteresujete“ do vašeho kapelního projektu, jsou základem minikomunity, která vás podrží, když se zrovna nebude dařit, i party, která s vámi oslaví každý úspěch. Hýčkejte si je, jsou totiž vzácní!