TOP 5 muzikantských komplexů

1. Nemám dostatek talentu

Neberte mě úplně doslova, ale přibližně jedno procento lidské populace má absolutní sluch a další jedno procento úplný hluch a absenci jakéhokoliv hudebního cítění. To znamená, že drtivá většina lidí má talent (mezi který se považuje i přesnost a jemnost odposlechu nebo cit pro rytmus) namíchaný v různých poměrech.

Chápu, že je zpočátku dost frustrující snažit se odposlouchat první skladbu na kytaru nebo basu, nalámat prsty do piánových etud, poprat se s čajem rozsypaným po notové osnově (myslím tím pokus o čtení z not) nebo se marně snažit o napodobení oblíbených vokalistů. Začátky jsou vždy náročné a potřebujete hlavně hodně vášně a zapálení pro věc, abyste u toho vydrželi dostatečně dlouho. Absolutní sluch je fajn, ale virtuóza z vás neudělá.

2. Ujíždí mi vlak aneb věk

Mnoho mých studentů má dva dost často se opakující příběhy. Jeden je o návratu k hraní na nástroj, který v mládí museli opustit kvůli rodinným či pracovním povinnostem. A druhý je o prosté radosti z nového koníčku, kterým je v našem případě hraní na baskytaru. Nebudu se vám snažit lhát a opakovat dost otravné klišé o věku jako pouhém čísle. Až vám bude přes čtyřicet, budete věk cítit ve všech ohledech. Pokud se rozhodnete pro hraní na nástroj, na který jste nikdy nehráli, bude vám to trvat déle, než dětem na ZUŠ nebo teenagerům v jejich pokojíčcích. To je fakt.

Ovšem s věkem přichází jedna ohromná výhoda: máte zkušenosti a moc dobře už víte, že se věci nedají ošidit. Pokud se rozhodnete cvičit na kytaru, baskytaru, bubny nebo ukulele, váš přístup bude velmi pragmatický, k věci a hlavně zodpovědný. Ušetříte si spoustu času, který byste jako mladá horká krev proflákali, a pravděpodobně rovnou vyrazíte k oblíbenému muzikantovi na lekce (samozřejmě si ho dopředu ověříte a proťuknete, abyste měli jistotu, kam investujete).

3. Otázka trpělivosti

Jsme různé povahy a každý máme ten svůj pověstný pohár s různou výškou rysky. Cvičit náročné etudy na nástroj, zvládat dýchání brčkem v hodinách zpěvu či nekonečné hodiny s paličkami v ruce v nějakém sklepním prostoru, to nejsou úkony, které byste mohli úspěšně zvládnout bez ohromné porce trpělivosti a hlavně odhodlání. Můj způsob překonávání momentů neklidu a roztěkanosti vždy pramenil z vize toho, kde jsem chtěl být. Věděl jsem, že si chci užít hraní na pódiu, a proto musím vydržet například proces učení se stále nových skladeb do věčně se měnících setlistů.

Věřte mi, hrát hudbu je úžasné, ale připravovat se na dvouhodinový koncert, kde jste jako záskok, vyžaduje velkou porci trpělivosti. Stejně tak i čekání na vaši velkou šanci v hudební branži. Můžou to být roky, než se vám alespoň částečně naplní váš sen o velkých pódiích, legendárních studiích či surreálních zážitcích z backstage. Trpělivost růže přináší, aneb v našem případě, trpělivost hudební sny mění v realitu.  

4. Kde na to vzít čas

Věčná a v dnešním megazrychleném světě nesmírně palčivá otázka. Cvičení na nástroj, zkoušky s kapelou, cestování na koncerty, promo na sociálních sítích. To všechno zabírá ohromné kvantum času. Tady se vám vyplatí být opravdu suchar, vzít do ruky tužku a papír (nebo cokoliv z technologických novinek, které tyto propriety dinosaurů nahrazují) a napsat si své priority s tím, že každé přidělíte jasně daný časový úsek pro jednotlivé dny v týdnu. Když se spolehnete na to, že si k tomu sednete po práci nebo o víkendu, tak vám garantuji, že to nebude fungovat a po čase to prostě necháte vyhnít.

Pokud začínáte na nástroj, váš cíl je hrát šestkrát týdně. Ano, vidíte dobře. Šestkrát týdně je potřeba si sednout a hrát. Máte na to jenom deset minut denně ve vašem nabitém manažerském povolání, kdy k tomu musíte zvládat nově narozená trojčata a tréninky na ultramaraton? Pokud nejste jeden z těchto hyperaktivních šílenců, určitě se vám povede najít si i o něco víc než jenom deset minut denně. Věřím vám. Ale vynechat můžete za celý týden jenom jednou.

5. Komparativní peklo sociálních sítí 

Nesrovnávat se, nesrovnávat se a nesrovnávat se. Tuhle mantru si opakuji každý den a každý den selhávám. Sociální sítě jsou heroin. Dokáží vás úplně pohltit, vysát z vás radost ze života a uvrhnout v depresivní variace módu „tohle nemůžu nikdy dát“ nebo „takhle dobrej a úspěšnej prostě nebudu“ a moje oblíbené „kašlu na to, vždyť to nemá cenu“. Ano, můžete se inspirovat úžasnými YouTube tutoriály, hráči, lektory nebo poslouchat dlouhé hodiny podcasty s těmi nejlepšími z oboru. Ale to z vás mistra neudělá. Musíte se do toho vrhnout sami, najít svojí cestu, svůj styl a vykašlat se na to, že třeba nebudete mít milióny odběratelů nebo lajků.

Trendy se mění, lidé se mění a i vy se měníte v průběhu času. Jděte krok za krokem svojí cestou, vypněte na chvíli ten nekonečný příval hodnotících komentářů vašeho mozku, vypněte mobil a počítač a dejte si to tak, jak se to líbí jenom vám.