TOP 5 muzikantských výstředností, které „normální“ smrtelník nechápe
Existují různé duševní diagnózy – a někdy to vypadá, že muzikantství je jednou z nich. Člověk žijící „spořádaným životem“, chodící do „normální“ práce od-do a s pravidelným víkendovým volnem, člověk, který muziku poslouchá spíš jako atmosférickou kulisu a maximálně si někdy trsne na diskotéce nebo ze společenských důvodů zajde na koncert, takový člověk těžko pochopí některé specifické návyky a způsoby chování, které jsou mezi muzikanty úplně normální. Tak schválně – které body z následujícího seznamu sedí na vás?
1. Kudy chodí, tudy zpívá
V Praze usazený písničkář James Harries mi jednou v rozhovoru řekl, že se mu běžně stává, že vede dítě za ruku ze školky a někde na semaforu při čekání na zelenou najednou vytáhne z kapsy mobil a začne si do něj polohlasem mumlat melodický motiv, který ho právě napadl. Také vás hudební inspirace přepadá uprostřed nejnemožnějších situací? Jistě, pohledy lidí okolo bývají zdrcující. Lepší je ale být za blázna, než si nechat utéct možná nejgeniálnější nápad vaší hudební kariéry.
Broukací fetiš může u některých jedinců přesahovat samotnou potřebu okamžitého záznamu. Jsou tací (a zdaleka ne jen zpěváci, znám pár takových instrumentalistů), kteří si polohlasem zpívají pořád. Ano, pořád. U jakékoli činnosti. Jako by kolem sebe konstantně udržovali jakýsi hudební oblak, který jim navozuje pocit bezpečí a pohody. Speciální kategorií jsou pak ťukači – v rytmu hudby ve sluchátkách podupávají nohou nebo ťukají prsty do čehokoli a kohokoli kolem sebe. Jestli si i vy rádi kolem sebe takto vytváříte svůj osobní soundscape, máte možná i v narvaném MHD dost místa. A pak že se hudba nevyplácí...
2. Moment! Co to hraje?!
Klasická situace: jste na rande, na důležité schůzce, na pracovním pohovoru... A najednou začne někde v povzdálí hrát váš oblíbený song – případně naopak skladba, kterou z duše nesnášíte. Nebo hudba, kterou třeba vůbec neznáte, ale má úplně skvělý rytmus. Ať už jste vy nebo váš protějšek právě říkali cokoli, v tu chvíli se zaseknete, úplně vypadnete z dialogu a nedokážete se soustředit na nic jiného než na muziku, kterou právě slyšíte. Jste-li dostatečně asertivní, možná si dokonce vyžádáte ticho, abyste si danou skladbu mohli nerušeně poslechnout.
Nehudební člověk tohle nikdy nepochopí. Možná si bude dokonce myslet, že jste neslušný hulvát. Neví, že jakmile si vyposlechente to ultimátní kytarové sólo, úplně normálně se k načatému hovoru vrátíte.
3. Biorytmus vzhůru nohama
V noční tramvaji se dají do řeči dva týpci, z nichž jeden má futrál s nástrojem. Druhý se ho v rozverné náladě ptá: „Co v tom máš?“ – „Basklarinet.“ – „Ahááá... [chvíle ticha] A kde vystupuješ?“ – „No, teď jsme měli koncert v Malostranský besedě...“ – „Ne, já myslim, na který vystupuješ zastávce.“ Moje oblíbená historka z facebookové skupiny Odposlechnuto v Praze krásně ilustruje střet muzikantského a nemuzikantského světa – a taky je to přesný příklad zpřeházeného životního biorytmu, který spousta muzikantů má.
Zatímco „normální“ lidi spí nebo už pomalu vstávají do práce, vyšťavení muzikanti se trousí s nástroji domů z jam sessions a kšeftů. V době, kdy titíž „normální“ lidi usedají za okny korporátních budov po obědě k počítačům, vyrážejí mnozí muzikanti vstříc pravidelnému výdělku v ZUŠkách. A když jsou „normální“ lidi domů z práce, míří muzikanti na zkoušku nebo na další kšeft. Rovněž neexistuje instituce víkendu nebo svátečního volna – kromě dalšího hraní se taky někdy musí skládat nová muzika nebo (ale pšššt!) cvičit na nástroj. Kam v tomhle zpřeházeném režimu vecpat například vztahy a rodinu, to je otázka na samostatný článek.
4. Hudební poklady po kapsách
Jiní lidé nosí po kapsách tak maximálně zapalovač, žvejky nebo desetikorunu do vozíčku v sámošce. Vy jako muzikant/ka běžně taháte po kapsách trsátka – nebo saxofonové plátky, kalafunu, ladičku, případně i kapodastr, máte-li velké kapsy. To všechno vám z kapes porůznu vypadává během hledání klíčů od bytu nebo onoho zapalovače. Záhadně se to také zjevuje v čerstvě vypraných kalhotách, právě vytažených z pračky (zvláště plátky pak lépe hrají).
Podobné poklady se zároveň válí na dně vašeho batohu, v kapsách kabátu, v peněžence mezi drobnými a doklady, v kuchyni na poličce mezi hrnky, v koupelně u kartáčků na zuby a v posteli pod polštářem. Nikdy se nevyplácí tyto předměty někam cíleně uklízet – budou vám chybět přesně ve chvíli, kdy je budete nejvíc potřebovat. A to je další moment, kdy s vámi bude mít soucit jedině kolega muzikant – „normální“ člověk totiž absolutně netuší, proč pro vás tan malý kousek plastu nebo to nechutně oslintané placaté dřívko má cenu zlata.
5. Auto? Dům? Moře? Ne, raději kytaru!
Tohle je další způsob uvažování, který „normální“ člověk nemůže pochopit – ba dokonce mu takové myšlení připadá nezodpovědné a dětinské. Zatímco jiní pomýšlí na hmotné statky, poctivě platí hypotéky a chtějí si užívat materiální požitky v podobě drahých dovolených a naleštěných vozů, vy se v tomto ohledu klidně uskromníte, protože jako muzikant/ka toužíte po jediném – koupit si ještě jednu kytaru, ještě jeden efekt, větší pedalboard a lepší aparaturu. Šetříte na vysněné Nord Stage 3 klávesy a střídavě nakupujete a prodáváte nejrůznější synťáky, hlučítka a loopery... To vše jen za jediným účelem: abyste konečně našli ten „svůj“ vlastní, nejryzejší zvuk.
Tak co, poznáváte se? A nebo byste ještě nějakou tu muzikantskou výstřednost přidali? Napište nám do kometářů!
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
