TOP 5 negativních trendů současné hudební scény

1. Předražené lístky a megakoncerty

Ze zvyšování se výdajů životních nákladů se stala jakási mediální mantra, kterou se vysvětluje všechno. Ano, je naprosto logické, že když se zvýší cena elektřiny, paliv, potravin a já nevím čeho všeho, musí se promítnout i do vyšších cen lístků na koncert. Náklady na uspořádání turné jsou obrovské, logistika šílená a nároky fanoušků na dechberoucí show nekonečné. Co se stane? Všechny kapely a umělci, kteří si svoje ostruhy vydobyli před dávnými roky a mají ohromnou fanouškovskou základnu (říká se jim legacy acts) vyrazí na celosvětová turné s vyprodanými halami. A to samé udělají i Taylor Swift, Harry Styles a všechny současné popové hvězdy. Megahaly a stadiony praskají ve všech a mezitím se zavírají menší a středně velké kluby a mizí také zkušebny (alespoň u nás v Londýně).

Tenhle pyramidový model je fantastický, když jste na vrcholu, ale rozhodně nechcete být začínající kapela, či umělec s originální tvorbou a ambicemi se tím případně uživit. Nůžky jsou rozevřené velmi doširoka a ubližuje to diverzitě hudební scény. Když totiž nebude kde zkoušet a nebude kde hrát první koncerty, tak také nebudou budoucí nové hvězdy. A poté budete chodit dokola na ty samé dinosaury či velká jména nebo na hologramové show ve stylu muzikálů v nádherných arénách, kde ale nebude nic autentického či lidského.

S velmi zajímavým pohledem na cenové ohodnocení koncertních lístků přišel v nejnovějším rozhovoru pro Blabbermouth.net Bruce Dickinson (překlad do češtiny pořídil autor článku):

„...důležité je snažit se na jedné straně udržet správný typ vstupenek za správnou cenu. Tím myslím žádaný typ vstupenek, tedy vstupenky před pódiem, o kterých všichni říkají, že by měly být nejdražší. Vlastně ne, měly by to být lístky za nejrozumnější cenu, protože lidi, kteří půjdou před pódium, budou lidi, kteří jsou skutečnými fanoušky, lidi, kteří jsou teenageři nebo ještě děti, lidi, kteří si nemohou dovolit ty šílené peníze, ale jsou to lidi, kteří musí být dole vepředu; protože oni drží tuhle hudbu naživu. A pak tu máš lidi, kteří jsou sice fanoušci, ale chtějí s sebou vzít manželku a nechtějí se moc zpotit, aby jim nebylo horko a všechno ostatní, co prostě patří ke koncertu. Takže tam budou mít nějaká místa nahoře nebo něco podobného, co si vyberou, a ta se cenově liší.“

2. AI, algoritmy a streaming

Tři jezdci apokalypsy pro hudebníka, který nechce jít s proudem a má vizi originální hudby, která zrovna nefrčí. Zkoušel jsem si například hrát s ChatGPT a byl ohromený jeho básnickými schopnostmi. Opravdu, v angličtině umí napsat skvělé texty (v češtině mu to tak nešlo). Ale pak mi to došlo. Proč? Chci si nechat vzít stimulující tvůrčí muka při psaní vlastních textů? Chci přijít o výlety do vlastní duše, jenom proto, že AI to umí rychleji a možná i lépe? To samé platí i pro hudbu, kterou AI vytváří a bude vytvářet, protože se tomuto vývoji nevyhneme.

Respektovaný antropolog, intelektuál a aktivista Noam Chomsky nazval AI adorovaným plagiátorem. Má pravdu, protože AI pouze kompiluje ohromné množství dat, ale nic doopravdy nevytváří. Podobně fungují i algoritmy na Spotify, které vám sice doporučí mnoho neznámých kapel a hudby podle vaší preference, ale vlastně vám tak vytvoří informační bublinu, na kterou máte minimální vliv. Přicházíte o tajemství a náhody při objevování nových kapel a trendů.

Dnes si fanoušci mezi sebou šuškají o tom, co jim doporučil algoritmus nebo influencer (které do jejich feedu poslal další algoritmus) a ne o tom, která neznámá kapela je rozsekala na koncertě nebo jaký poklad objevily při náhodném projíždění desek v obchodě. Streaming je zázrakem techniky, kdy máte ve vteřině pod palcem nekonečnou zásobu hudby dostupnou v podstatě zadarmo, ve vysoké kvalitě a s maximálně komfortním uživatelským rozhraním.

Nicméně, funguje zde zároveň i pyramidový systém (jako ve starých dobrých časech) s vybranými hudebníky, kteří snídají kaviár polévkovými lžícemi, a zbytkem, tedy těmi ostatními, který si vaří čaj ze včerejších ponožek (metafora, ok?). Pořád věřím tomu, že najdeme spravedlivější, zajímavější a konečně i zábavnější cesty, jak distribuovat hudbu.

Noam Chomsky staví kritické myšlení našeho mozku vysoko nad odvozené hrubé korelace dat, kterými disponuje AI (překlad do češtiny pořídil autor článku): „Lidská mysl je překvapivě efektivní, dalo by se říct dokonce elegantní systém, který pracuje s malým množstvím informací.“

3. Ultra produkce

Už ani nechci zmiňovat tisíckrát probraný autotune. Ten už je v hudbě všudypřítomný. Je to stejně nezbytná (a otravná) součást našich životů jako neustálé vyplňování přihlašovacích údajů do všemožných (a často povinných) aplikací. Plevel, kterého se nemáš šanci zbavit. Obecně je produkce (hlavně v popu) neskutečná věda. Všechny ty pluginy a digitální vychytávky, které dokáží naprosto cokoliv. Můžete si sednout s laptopem pod kaštan v parku a udělat kompletně celou pecku, která má rádiovou kvalitu s nejvyššími profi zvukovými parametry.

To je úžasné, ale zároveň i trochu děsivé. Jelikož vám tím odpadá náročný proces komunikace s ostatními hudebníky, zvukaři, producenty, zástupci nahrávací společnosti a dalšími lidmi z branže ve „starém“ nahrávacím procesu, můžete se plně soustředit na dotažení technické dokonalosti. Výsledkem je vyleštěná, vysoustružená nahrávka s nabušeným zvukem a perfektním provedením všech instrumentálních a vokálních partů. Technické možnosti jsou nyní tak daleko, že můžete autenticky reprodukovat všechny nástroje do takové míry, že posluchač nemá šanci poznat, jestli to nahrával profesionál ve svém oboru, nebo to někdo naklikal na klávesnici.

Například jsem přestal rozumět modernímu metalu s absurdně podladěnými nástroji, gatem na maximum, nehratelnými bubenickými party (kde už nikdo netuší, jestli to vůbec bubeník zahrál alespoň ve studiu) a megabombastickými refrény, za které by se nemusela stydět ani Katy Perry. Všechno zní neskutečně hutně, precizně a dokonale. Unavuje mě poslouchat takový styl nahrávek. Moje duše potřebuje cítit muzikantské osobnosti za nástroji a vokály (samozřejmě se skvělou top produkcí, o tom žádná) a taky nějaký ten prostor a dynamiku v hudbě, kde pořád něco necinká, nevlní se nebo nexploduje v extázi moderního sound designu.

4. Nekonečný marketing

Tak to je něco, co asi každý hudebník nesnáší, ale musí dělat. Sdílíte vše na sociálních médiích, pořádáte kampaně na vybírání financí na novou desku, propagujete nadcházející koncerty do roztrhání těla, prodáváte každou blbinu z merche a přesto vás sužují noční můry irelevantnosti. Co když jsem mimo? Mám dost lajků, komentářů, followerů a odběratelů? Na kolika sociálních sítích mám mít profil? A na které z nich budu nejvíc in?

S tím se pojí složitá mašinerie budování vlastní „značky“ a identity, která bude fungovat v jepičím světě online médií. Propagujete desku před jejím vznikem, během jejího vzniku a pak samozřejmě nejvíce po jejím vydání. A pak znovu a znovu. Jako onen pověstný křeček, který roztomile kmitá nožičkami v otáčivém kole. Vaší jedinou motivací je pak prorazit jenom z toho důvodu, abyste měli dost pěnez na zaplacení marketingové agentury nebo alespoň někoho, kdo se vám postará o Instagram či Facebook.

Ehm, počkat. Facebook? Tak to už je snad pravěk, místa, kde žijí jenom 40+ dinosauři. Nicméně, na takovém TikToku (který teď hodně frčí v music marketingu) si stejně budete muset udělat všechno sami. Protože nejvíc prodává „autenticita“. Jeden je z toho tak autentický, až se mu kroutí palce u nohou.

5. Meta absurdita

Nejtrefnějším příkladem je absurdní trend reaction videí. Jsou ohromně populární a mají často větší počet zhlédnutí než videa, kde se někdo snaží něco skutečně zahrát. Abyste se stali hvězdou, stačí si pustit jiné video či nahrávku něčeho známého a pak dělat co nejšílenější obličeje, říkat dokola „oh, my God“ nebo „sick“ či jinou opravdu neotřelou frázi (ať již česky, anglicky nebo poločeskoanglicky). Pak to vše tisíckrát přerušíte, abyste řekli svůj názor na to, či ono a máte virální reaction video, na které zase může reagovat někdo jiný. Vytvoří se tak nekonečná smyčka reakcí na reakce reakcí.

Někteří jedinci to posunuli tak daleko, že už ani nemluví, jenom se natočí, jak na něco koukají nebo něco poslouchají. Už se ani nesnaží dělat obličeje, jenom umístí svůj obličej-osobu do originálního videa. Kam jsme to proboha dospěli? Jdeme do restaurace, natočíme si jídlo a hned s prvním soustem se natáčíme, děláme obličeje stylu „mňam“ nebo „fuj“ a okamžitě přicházíme s verdiktem na číselné škále doprovázeného komentářem o našich chuťových vjemech.

Něco podobného se děje i v hudebním světě. Na všechno je potřeba mít názor, natočit o tom video a nejlépe rovnou podcast, kde dvě hodiny sedíte s kámošema a reverberujete tisíckrát omletá klišé. Svět online médií samozřejmě není jenom o reaction videos a podcastech s lidmi, kteří by měli spíše poslouchat než mluvit. Pokud si dáte práci, najdete úžasné zdroje informací a neskutečně talentované hudebníky, kteří umí jak hrát, tak i vytvářet profi obsah a nevtíravým způsobem vás vtáhnou do svého světa.

Uf, to se mi ulevilo. Někdy je potřebná očista duše a zasdílet i negativní perspektivu. S mnohými výše zmíněnými trendy tady budeme muset ještě nějakou dobu pobývat, ale pevně věřím, že nakonec zůstane jenom to, co má doopravdy kvalitu a význam pro naší duši. Je dobré si takhle upustit ventil a pak jít dál, věnovat se svým tvůrčím iniciativám a zaměřovat se na to, co vám přínáší štěstí, naplnění a inspiraci.