TOP 5 nejpodivnějších kapel

Asi není nic divného na tom být „divný“, což je dáno už jenom prostým faktem, že jste muzikant a máte kapelu. O podivnosti a výstřednosti ve světě populární hudby není nouze, ale někteří to přeci jenom hodili do většího extrému. Jsou kapely, které šokují publikum chaotickou kreativitou, genialitou, perverzností, provokativní image, pobuřujícími texty či divokými show. Nicméně, v našem užším výběru je společným jmenovatelem překročení všech nepsaných hranic podivnosti, kterou jsme ještě ochotni tolerovat. Zkrátka, je to silné kafe i pro milovníky smrtonosné dávky kofeinu.

Rovnou avizuji, že takoví Primus, Captain Beefheart, GWAR, Pattonovi Mr. Bungle, Marilyn Manson nebo Zappovy Mothers of Invention jsou sice ohromně podivná tělesa, která do hudebního světa přinášejí krásný chaos, ale jejich popularita a celková známost mezi fanoušky je z našeho listu předem vyřazuje. Chtěl bych vám totiž představit opravdové undergroundové šílence a geniální pomatence.

1. The Residents

Na vrcholu žebříčku nejdivnějších kapel všech dob může být jenom jedna skupina. The Residents, kteří vznikli v době Franka Zappy a Captain Beefheart, byli (a jsou) podivnější než všichni jejich současníci – jak z hlediska hudby, tak z hlediska konceptu. The Residents byli vždy anonymní. Nikdo nevěděl, kdo za tvorbou kapely stojí – až do roku 2017, kdy se za spoluzakladatele a hlavního skladatele kapely označil Hardy Fox.

Skupina konceptuálních umělců, která věří, že anonymita jim poskytuje tvůrčí svobodu a podněcuje lidi k tomu, aby poslouchali jejich hudbu, aniž by se soustředili na image. Hudební a vizuální stránka je oázou surrealismu. Všechno je zvláštní, nic nedává smysl – a přeci jenom cítíte, že je za vším promyšlený koncept ve stylu progresivních 70. let.

Mistrovská díla jako Eskimo, Animal Lover, God In Three Persons nebo Freak Show pokrývají širokou škálu žánrů a čerpají z elektronické instrumentace i podomácku vyrobených nástrojů (inspirovaných skladateli jako Harry Partch). The Residents rozcupovali slavné písně krutě kutilskými coververzemi (Satisfaction od Rolling Stones, Man's World od Jamese Browna a Flying od Beatles), vytvořili jedny z prvních hudebních videoklipů na světě, tvoří online videoprojekty, naprogramovali hry na CD-ROM (poznámka pro mladší čtenáře: CD-ROM byl kulatý nosič dat používaný v 90. letech, na který se vešlo maximálně 900 MB dat nebo skoro 100 minut hudby)...

The Residents jsou víc než jen hudebníci. Jsou posedlí vyprávěním příběhů prakticky v každém formátu, na který se zaměří, opravdoví, nekompromisní, avantgardní, multimediální umělci. Mnozí jejich fanoušci znají rané období této kapely, zejména do turné Mole Show Tour v 80. letech. Málokdo z nich si však uvědomuje, že The Residents od té doby soustavně vydávají další a další bizarní a experimentální materiál.

Pokud máte opravdu rádi podivnosti a jste ochotni odvážně sáhnout po rozsáhlém katalogu tvorby, pak se do hudby The Residents zkuste ponořit. Pokud hledáte místo, kde začít, dokument Theory Of Obscurity nabízí komplexní studii historie kapely a vrhá světlo na jejich nejzajímavější projekty. A pokud máte o podivínství kapely stále pochybnosti, stačí si poslechnout Not Available. Šílená syntezátorová opera s těmi nejpodivnějšími vokály, jaké jste kdy slyšeli, je jedním z korunovačních klenotů podivníského království a obsahuje úžasné surrealistické texty ve stylu proudu vědomí.

2. Boredoms

Víte, co je japanoise? Noise hudební scéna v Japonsku, jejímiž prominentními reprezentanty jsou Boredoms, kteří vznikli v roce 1986 v Ósace. Boredoms začínali s podobným stylem jako Butthole Surfers (další skvělá podivnost s nepřekonatelně ofenzívním názvem). Převzali surrealistický stoner humor, spojili ho s fuzzy a naštvaným noise-punkem a přidali chaoticky zuřivou pódiovou show s násilnými prvky.

První alba Boredoms jsou dost praštěné výtvory, kde se během pár vteřin přeskočí z podivných tanečních úletů (zpěvák Yamantaka Eye je také DJ) do hardcore punkových nářezů. Jejich desky byly krátké, ostré a šílené a jejich zvuk se do značné míry opíral o vokální akrobacii Eye, který chrčí, ječí, skřehotá, křičí, ječí, drmolí a hlavně řve, jako by ho na nože brali. Vážně působivé!

Jak kapela v průběhu času rostla, rostl i její zvuk. Boredoms se začali více zajímat o psychedelii. Jejich pozdější alba čerpala ze stylů ambient, new age a tribal music, kdy vytvářeli delší skladby, které byly z velké části tvořeny perkusivními texturami a elektronickými efekty. Jsou to jedny z jejich nejnápaditějších nahrávek, a přestože jsou „melodičtější“ než jejich raná tvorba, zůstávají zvláštní a neobvyklé.

Tento styl vyvrcholil jejich dnes již legendárními vystoupeními Boadrum, při nichž kapela předváděla pečlivě komponovanou skladbu s až 99 bubeníky najednou. Boredoms je třeba slyšet, abyste jim uvěřili – kapela, která se z nejhrubších avant-punkerů stala nejblaženějšími psychedelickými experimentátory. Dejte si třeba jejich koncert na legendárním festivalu Lollapalooza.

3. Naked City

"Je to jako sledovat televizi se sedmi sty kanály a přitom mezi nimi neustále přepínat," vysvětluje zástupce Earache Records, kteří v roce 1991 představili generaci deathmetalistů newyorský jazzový experiment avantgradního saxofonisty Johna Zorna prostřednictvím dobově určující kompilace Grindcrusher. Ačkoli Naked City prosluli závratně extrémními „hardcorovými miniaturami“, z jejich klasických skladeb vyzařuje nebeská krása, zatímco Leng Tch'e z roku 1992 je půlhodina pokřiveného, abrazivního sludge.

Kapelu tvoří saxofonista a aranžér Zorn, baskytarista Fred Frith, bubeník Joey Baron, kytarový génius Bill Frisell, klávesista Wayne Horvitz a (v různých obdobích) zpěváci Yamasuka Eye (Boredoms) a Mike Patton (Faith No More/Mr. Bungle). Naked City byla Zornova pocta thrash metalu a grindcoru, čerpající z extrémních rychlostí a zvuků těchto žánrů s cílem vytvořit něco nového. Spojil blastbeaty a zkreslené kytary těchto stylů se všemi ostatními žánry, které byste mohli vyjmenovat. Každá skladba přeskakovala ze stylu do stylu a většina z nich byla neuvěřitelně krátká.

Kritik Scott May popisuje, že skladby Naked City jsou "skokově stříhané mikrokoláže hardcoru, country, sleazy jazzu, coververzí Johna Barryho a Ornette Colemana, krátkých abstraktních tahanic – celé město nacpané do dvou nebo tří minut," přičemž technika rychlého střídání byla inspirována skladatelem kreslených filmů Carlem Stallingem. Efekt záměrně připomínal opakované přepínání rádiových stanic, kde se střídá jeden žánrový svět za druhým.

Zorn Naked City nakonec rozpustil, kdy působili především v New Yorku v letech 1988 až 1993. Původní idea „kompoziční dílny“, jejímž cílem bylo vyzkoušet hranice kompozice (a improvizace) v tradičním složení rockové kapely, se pro něho časem vyčerpala. Hudba Naked City je organizovaný chaos – dokonale komponovaná hudba, která vypadá, že se každou chvíli rozpadne, ale nakonec se tak nestane, udržuje posluchače ve neustálé pozornosti.

4. Faust

Z Německa v minulosti vzešla spousta experimentálních kapel, ale Faust je z nich bezpochyby tou nejpodivnější a nejdůsledněji nezařaditelnou. Je to kapela, která v podstatě vymyslela industriální hluk. Jejich tvorba se orientovala na disonanci, improvizaci a experimentální elektronické postupy. Coby ústřední aktéři západoněmeckého krautrockového hnutí 70. let ovlivnili pozdější ambientní a industriální kulturu.

Faust je kapela, která měnila dynamiku nejen mezi jednotlivými alby, ale i mezi jednotlivými skladbami. Podivné psychedelické rockové skladby se u nich mísily s musique-concréte, hlučná statická hudba se střetávala s jemnými perkusivními prvky. Jejich zvuk je těžké zařadit, protože vlastně žádný specifický zvuk nemají. Faust jsou proslulí tím, že jako nástroje používali cokoli, co bylo po ruce – kusy kovového šrotu, míchačky na cement, podlahu, rozbité sklo, magnetofony, prostě cokoliv, co je ve vašem okolí a vydává zvuk.

5. Anal C***

Náš pátý element se vymyká výše zmíněným kapelám, které při veškeré své podivnosti jsou především o uměleckém vyjádření a hledání nových cest. Anal Cunt, známá také jako AxCx nebo A.C. už podle názvu dává jasně najevo, že tady jde o něco jiného – o seriózní projev negativity a všeho s ní spojeného.  Americká grindcorová kapela vznikla v roce 1988 v Newtonu ve státě Massachusetts. Od svého vzniku prošla kapela řadou změn v sestavě a nikdy neměla baskytaristu. Anal Cunt se rozpadli v roce 2011 poté, co zakladatel a frontman skupiny Seth Putnam zemřel na infarkt.

Raný materiál skupiny neobsahoval žádné předem napsané texty ani hudbu. Kapela si vyvinula zcela improvizovaný styl, který se skládal z extrémně hlasitého, rychlého a agresivního hluku. Postupem času kapela svůj styl postupně měnila a do svých písní začala pomalu zařazovat více riffů a předem napsaných textů. Teprve tehdy si Anal Cunt vysloužili pověst záměrně pobuřujících a urážlivých magorů. Není ani divu, když jejich lyrická témata zahrnují misogynii, homofobii, nacismus, antisemitismus, rasismus, politiku, kritiku populární kultury a zesměšňování lidí v nevýhodném sociálním postavení. 

Kritik Steve Huey označil jejich album Morbid Florist za „sotva poslouchatelné“. Zpěvák Seth Putnam také přiznal, že poslali album do publikací, u kterých věděli, že je budou nenávidět, s cílem získat co nejhorší recenze. Hm, zajímavý přístup k hudebnímu kriticismu, ale v případě Anal Cunt je docela evidentní, že nemohli čekat nic jiného, než co zaseli. Je fascinující, že vůbec zvládli tuhle pekelnou cestu, kterou si sami určili od roku 1988 až do 2011.

Samozřejmě výše zmíněných pět uskupení chaosu, šílenství a avantgardního nonkonformismu (kromě Anal C***, ti jsou ve své vlastní kategorii pekla) určitě stojí za zmínku i tělesa jako Butthole Surfers, Ruins, Secret Chiefs 3, Ween, Sun City Girls, Rockbitch, Cardiacs, Renaldo And The Loaf či Praxis... Jděte na YouTube a dejte si „podivný pátek“ s playlistem, který vás pošle do jiné dimenze.