TOP 5 nevšedních hudebních stylů, které (ne)změnily svět
Hudební kritici a fanoušci milují rozdělování hudby do různých kategorií, žánrů a sub-žánrů. A ruku na srdce – ačkoli všichni naoko předstíráme, jak všechny ty těsné hudební škatulky, šuplíky a krabičky nesnášíme, ale ve skrytu duše se tetelíme hřejivým pocitem snoba, který ví, jak má znít new wave nebo queercore. Je totiž trestuhodné plést si proto-punk s garážovým rockem nebo nedej bože říkat veškeré hudbě s elektrickou kytarou rock... Dnes se podíváme na pět neuvěřitelných hudebních stylů, o kterých možná neslyšeli ani ti největší hudební hnidopichové (já vím, minimálně čtyři z pěti budete určitě znát, že?).
1. Black MIDI
Dokážete si představit velmi složitý part zapsaný do not? Ano, už asi tušíte, kam mířím... Je na něm pravděpodobně ohromné množství černých kuliček (neboli not různé rytmické a výškové hodnoty), takže zápis vypadá, jako by se před vámi na papíře odehrávala divoká mravenčí orgie. Ostatně Frank Zappa nenazval svojí extrémní kompozici The Black Page jen tak náhodně...
Black MIDI je hudební žánr, který těží z digitálních možností MIDI kompozice, kdy lze zapsat skladbu s ohromným počtem not (někdy v řádech trilionů). Na konveční nástroje by taková kompozice byla v podstatě nehratelná.
První skladba ve stylu black MIDI byla napsána japonským skladatelem Shirasagi Yukki pro videohru The Embodiment of Scarlet Devil v roce 2009. Blackers (jak si říkají tvůrci black MIDI skladeb) se zpočátku vyskytovali pouze v malých komunitách v Japonsku a Číně, ale díky YouTube se jejich řady rozšířily do celého světa.
Extrémní počet not ve skladbách vyžaduje vysoce výkonné počítačové procesory a paměť, kdy balancujete na hranici možného v digitálním světě. Některé skladby proto nelze ani přehrát nebo nahrát v reálném čase.
2. Lowercase
Ve světě populární hudby se vše točí kolem masivních zpěvných refrénů, opulentních produkcí nebo chytlavých rytmů. Cílem je neztratit pozornost posluchače ani na jednu vteřinu, takže jsou mu předkládány neodolatelné zvukové lahůdky.
Žánr lowercase na to jde přesně opačně. Jedná se o delikátní zvuky našeho běžného světa, které jsou ztracené v každodenní realitě, a je na posluchači, aby napjal ušní bubínky do maximální pozornosti a hledal klenoty ukryté v tajuplné zvukomalbě. Doslova slyšíte trávu růst. Skladatelé lowercase amplifikují a nahrávají ty nejjemnější zvukové nuance, jaké si jenom dokážete představit.
Skladatel Steve Roden popularizoval žánr svým albem Forms of Paper, na kterém hudbu tvoří zvuk manipulace s papírem. A odkud pramení název žánru lowercase (anglické označení pro malá písmena)? To nám objasňuje jeho guru Roden: „Je v tom jistý pocit ticha a pokory; nevyžaduje pozornost, musí to být objeveno... Je to opakem velkých písmen – hlasitých věcí, které na sebe upozorňují.“
3. Riot grrrl
Hudební underground je neskutečnou líhní talentů, zdrojem života a alternativního pohledu na svět. Riot grrrl bylo feministické punkové hnutí, které se objevilo na začátku 90. let ve Spojených státech. Jednalo se o subkulturní hnutí, které kombinovalo feminismus, punkovou hudbu a politiku. Těžilo hodně z indie rocku, přičemž punková scéna sloužila jako inspirace pro novou platformu, která dávala ženám konečně možnost vyjadřovat se stejně odvážně a nevázaně jako muži.
Písně riot grrrl se často zabývaly problémy jako znásilnění, domácí násilí, sexuální zneužívání, sexualita jedince, rasismus, patriarchát, třídní boj, anarchismus a obecně posílení postavení žen. Liz Naylor, manažerka riot grrrl kapely Huggy Bear k tomu říká: „Bylo tam hodně vzteku a sebepoškozování. V symbolickém smyslu ženy vlastně kácely a ničily zavedenou představu ženskosti a agresivně ji bouraly.“
Mezi primární kapely, které jsou s hnutím nejvíce spojovány, patřily Bikini Kill, Bratmobile, Heavens to Betsy, Excuse 17, Slant 6, Emily's Sassy Lime, Huggy Bear nebo Skinned Teen. Během devadesátých let se kapely a hnutí se postupně rozpadaly a v USA vliv hnutí slábl, ale v jiných částech světa si hnutí popularitu udrželo i v průběhu desátých let 21. století.
4. Bardcore (nebo také tavernwave)
Ano, cokoliv s přídavkem „core“ zavání očekávaným mixem zdánlivě neslučitelného a hlavně náležitě šíleného. A samozřejmě je tomu tak i v případě bardcore – mikrožánru, který vznikl v roce 2020 a jehož základem je předělávání známých skladeb do středověkého stylu.
Celé to sice začalo už v prosinci 2017 na YouTube, kde Algal the Bard slavil ohromný úspěch se středověkou verzí Toxicity od System of a Down, The Guardian však jako datum vzniku bardcore jako zřetelného trendu uvádí konkrétně 20. duben 2020. V době prvního covidového lockdownu tehdy sedmadvacetiletý německý YouTuber Cornelius Link publikoval track Astronomia (medieval style), remake elektronické taneční skladby Tonyho Igyho z roku 2010. (Tuhle skladbu jinak budete znát spíše jako soundtrack k mega populárnímu meme s coffin dance).
Následně se spustila lavina bardcore coververzí skladeb Lady Gaga, Radiohead, Dolly Parton a dokonce došlo i na Somebody That I Used to Know od Gotye. Elmira Tanatarová z časopisu i-D popisuje bardcore jako hudební trend, který „s sebou nese váhu let středověkých memů a bezútěšné temnoty dané doby, která tolik oslovuje existenciální humor Gen Z.“
5. Atonální hudba
Máte rádi C dur, G dur, tralala? Nebo oblíbené čtyř-akordové rádiové cukrkandly? Tak na všechna tato písňová pravidla a aranže můžete u seriální hudby (anglicky serialism) zapomenout. Jedná se o avantgardní styl kompozice, se kterou ve dvacátých letech přišel Arnold Schönberg, nekompromisní bořitel klasických hudebních tradicí.
V kostce řečeno, chtěl hudbu vymanit z klišoidních postupů etablovaných dnes všemi uznávanými génii klasické hudby. V podstatě by se dalo lidově říci, že měl za cíl anihilovat jak Bacha, tak Vlacha. Vadila mu harmonická kolečka s důrazem na tóniku, doškálné akordy, nudná předvítalnost melodií postavených na stupnicích, prostě všechno, na co je ucho západního posluchače od dětství zvyklé.
A proto přišel s radikální metodou dodekafonie – zrovnoprávnění všech dvanácti chromatických půltónů tónové řady západoevropské hudební tradice. Nešlo však o nahodilé shluky tónů. Ač to nebylo na první poslech patrné, Schönbergova dodekafonie měla přísná vnitřní pravidla, kdy a jak se ten který tón smí ve skladbě opakovat. Pierre Boulez později šel ještě dále: při komponování si nejprve stanovil pořadí (sérii – odtud název serialismus), v jakém se tóny mohly ve skladbě použít, a tuto opakující se sérii pak striktně dodržoval.
Výsledkem Schönbergovy dodekafonie i pozdějšího serialismu nastoleného Boulezem je tak pro naše uši náročná hudba, která mnohé lidi irituje a posléze nudí, protože jim zní jako neuspořádaná kakofonie bez melodie či rytmu.
Sofistikovaným a dobrodružným posluchačům ale na druhou stranu poskytuje uspokojení z překvapivých změn a hlavně z rozboření jakýkoliv hudebních očekávání. Ve skladbě totiž nikdy nedostanete k poslechu melodii nebo akordy, které tak důverně znáte z populárních žánrů. A to je ohromná intelektuální výzva, na kterou ne každý může mít zrovna náladu, že? Dejte mi Eda Sheerana, ať si zase vyhladím mozkové závity!
zdroj citací: Wikipedia
Napadá vás nějaký další radikální hudebný styl, na který ve článku nedošla řeč? Dejte nám vědět do komentářů níže.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
