TOP 5 nevyžádaných, leč upřímných rad pro hudebníky

1. Líná huba, holé neštěstí

Kdo se chce prosadit v showbyznysu, musí mít ostré lokty, neustále koukat po příležitostech a permanentně strkat nohu do dveří, aby mu náhodou nějaká ta příležitost neunikla. Jedná se o velmi často prezentovaný názor na realitu fungování v tomto prostředí.

Sám jsem častokrát nevěřil na sebepropagaci a takzvaný „hustle“, jak tomu říkají v angloamerickém světě. Bylo mi od počátku nesmírně protivné na sebe upozorňovat, rozdávat vizitky a ptát se na „kšefty“. Měl jsem to spojené s kulturou kolotočářů a slizkým modelem teleshoppingu à la Horst Fuchs. Připadal bych si prostě jako týpek se zlatými hodinkami a náušnicí, který se vám snaží prodat vlastní babičku. Moje naivní, po umělecké romantice prahnoucí duše mi říkala, ať cvičím a hraju a že vše ke mně přirozeně přijde. Prostě se to stane!

Svatá prostoto, nechci ani myslet na to, o kolik příležitostí jsem přišel jenom díky téhle hře na „umělce“ a arogantnímu postoji pseudohvězdy. Kdybych jen tu hubu otevřel, slušně se zeptal a vzal si číslo nebo email na hudebníky, se kterými jsem chtěl hrát! Umění prosadit svoje zájmy s elegantní nonšalancí je k nezaplacení.

Takže lekce číslo jedna: pokud chcete v hudbě někam pokročit, vaše kontakty a hlavně jejich udržování jsou vším.

2. Vystoupit z oázy komfortu

Dneska se mi nechce cvičit, ten telefonát manažerovi odložím, konkurzy jsou trapné, nesnáším jam sessions, tohle nemám zapotřebí... a další ze sbírky prokrastinačních zaříkadel mě vždy udržovaly v bezpečné vzdálenosti od mých snů a cílů. Tisíce omluv a skoro až vědeckých zdůvodnění, proč něco nejde nebo to nechceme udělat, jsou neviditelnými zdmi, které si sami stavíme.

Pokud hudebník „trpí“ těmito silnými názory, udržuje si svojí oázu komfortu ve skvělé kondici. Vždy se najde důvod, proč něco neudělat, odložit nebo bojkotovat. Teď není vhodná doba, tenhle styl nefrčí, sociální sítě vše zničily, lidé jsou vesměs hloupí a nevkusní, hudební byznys je prohnilý...

Nejsmutnější je, že i když můžete mít v některých věcech pravdu, nikam vás to neposune. Jedna z nejtěžších věcí – nejen pro hudebníka, ale obecně pro nás lidi – je vystoupit ze své komfortní zóny, odložit výmluvy a strach z neznáma a vydat se do temnoty nečekaných výzev.

3. Nespoléhat se jen na talent

V hudbě je dobré mít talent – alespoň základní cit pro rytmus a sluch určitě pomůže. Nicméně, nemusíte být hudební génius, abyste dokázali dobýt svět. Upřímně, ve své kariéře jsem potkal ohromné množství velmi talentovaných hudebníků, kteří však nejen že svůj talent nerozvinuli, ale naopak bych řekl, že jim byl dokonce na obtíž.

To je absurdní, že? Talent a na obtíž? Ano, samotný talent je skutečně na obtíž, pokud jsou kolem vás lidé, kteří vám dokola opakují, jak jste šikovní, tají dech nad vašimi hudebními výkony a vše máte ještě potvrzené chtivými pohledy, které na vás blýskají z publika pod pódiem.

Talent zabil mnoho skvělých hudebníků. Buď je svedl na temnou cestu „všeho hodně a příliš brzy“, nebo naopak zakonzervoval slibného hudebního génia, který se tak spokojil s doručováním průměrných výkonů vděčnému a dychtivému obecenstvu.

Pro mě osobně je jedním z největších talentů práce s lidmi. Pokud dokážete být milí i v situacích, kdy vám není dobře, když jste na dně nebo naopak hvězda hvězd, a udržíte si konzistentní lidskou a vnímavou povahu ve všech situacích, pak není možné, aby se z vás dříve nebo později nestala opravdová hvězda. (Respektive nemusíte být milí za každou cenu. Můžete být klidně i protivní a přiznat svojí slabou chvilku. Lidé to ocení, ale ocení také, že se vždy snažíte a hledáte řešení namísto hledání problémů.)

Všichni opravdoví hudební profíci a vysoce postavení lidé s dlouhodobou kariérou v hudebním průmyslu, které jsem kdy potkal, měli pár společných charakteristik. Byli vždy milí, laskaví, otevření novým nápadům a hlavně vždy pokorní. Ani náznakem vám nedali najevo, kdo jsou v dané hierarchii oni, nebo kde se právě nacházíte vy. Pokud jste s někým a cítíte se přitom jako hvězda, tak je vše v pořádku a spolupracujete s tím správným člověkem.

4. Mít odvahu

Všechny předchozí body měly jedno společné, a to odvahu. Oslovit někoho, aby vám pomohl ve vaší hudební kariéře, to chce kuráž. Vystoupit z komfortní zóny je hrdinský čin, který ocení jenom ti, kteří to někdy zkusili. Pečovat o svůj talent a nenechat se strhnout do zóny průměrnosti, která postačuje masovému vkusu, vyžaduje odhodlání Ironmana.

Někteří šťastní jedinci se s odvahou narodí, někteří k ní musí být doslova dokopáni okolnostmi. Ale bez ní to nejde... jak v hudbě, tak v životě.

5. Návrat ke kořenům

Já nevím jak vy, ale velmi často se mi stává u oblíbených kapel, že jakmile dosáhnou kýženého stadiónového statusu, přestanou mě bavit. Jejich alba začnou znít podobně, skladby se zkrátí, produkčně nabobtnají, prošpikují se zpěvnými refrény a ztratí... no – tu původní energii. Samozřejmě, jsou zde mnohé četné výjimky, ale tento scénář je dost obvyklý.

Všimněte si, že etablované, velké kapely vždy v pozdějším bodě své kariéry udělají desku, která je „návratem ke kořenům“. Ano, chtějí také zase cítit, proč vůbec začali hrát, a vrátit zpátky původní, čistou a hladovou energii začátků.

Zajímavé je také sledovat, jak se hudebníci, kterým se momentálně daří, rádi oddělují od svých „amatérských“ kolegů. Hele, já hraju stadiony a pokud v hale není aspoň deset tisíc lidí, tak ani nevstávám z postele. No jo, ale co když se karty obrátí? Co když najednou ztratí „kšeft“ nebo jejich domovská (kdysi slavná) kapela upadne do stínů okresní ligy?

Povedlo se mi být na obou stranách barikády a můžu vám říct, že to dost bolí, když najednou spadnete z nějakého vysokého standardu. Jeden den open air před šedesáti tisíci lidmi a druhý den rozdáváte letáky s reklamou na nový fast food.

Pokud si udržíte původní energii, důvody, proč jste začali hrát, čistou radost z hudby a necháte všechna očekávání za dveřmi, budete vždy (z)dravě hladoví po nových hudebních zážitcích.

Závěrem bych ještě chtěl podotknout, že každý máme svoji cestu a co funguje pro jednoho, nemusí fungovat pro druhého. Nejnáročnější a nejtěžší část je poznat sám sebe a definovat si úspěch.

Chci být YouTuber s miliony odběratelů? Chci být profesionální hudebník na turné? Chci být studiový hráč? Chci být v kapele nebo sólo? Jakým způsobem chci tvořit hudbu? Chci umět i produkci? Otázek je opravdu hodně a během vaší cesty na ně nalézáte odpovědi, které vám určují budoucí kroky.

Ať se vám daří!

A jaké rady, které se sice špatně poslouchají, ale jsou k nezaplacení, jste dostali během svého muzikantského života vy? Napište nám do komentářů.