Přejít k hlavnímu obsahu
Speciální skupinou muzikantů jsou vypravěči, kteří kombinují koncert se storytellingem a mezi každou skladbou nutně potřebují publiku převyprávět obsah následující skladby nebo sdělit něco zásadního ze svého života. | Foto: Cody Board (Unsplash)
Speciální skupinou muzikantů jsou vypravěči, kteří kombinují koncert se storytellingem a mezi každou skladbou nutně potřebují publiku převyprávět obsah následující skladby nebo sdělit něco zásadního ze svého života. | Foto: Cody Board (Unsplash)
Anna Marie Schorm -

TOP 5 otravných muzikantských hlášek na koncertech

Komunikace s publikem na koncertech je speciální disciplína, která by kolikrát ze strany kapel zasloužila podobnou přípravu a péči jako zkoušení samotného repertoáru – ačkoli v ideálním případě jde samozřejmě o věc spontánní a nehledanou. Škrobené a šroubované uvádění k uvolněné atmosféře večera moc nepřispěje, na druhou stranu, kdo někdy v publiku zažil některý z následujících případů, možná bude souhlasit, že i v koncertním provozu někdy platí „mlčeti zlato“.

1. „A teď všichni! Ruce!“

Zapojování publika do akce společným zpěvem nebo tleskáním ke koncertům patří, o tom žádná. Někdy se to ale trochu zvrtne – a teď nemám na mysli klasické faux-pas, když diváci nezvládají tleskat do rytmu a kapela má pak co dělat, aby se tím nenechala rozhodit. Zvlášť české publikum, vycepované už ze základní školy, že má „držet hubu a krok“ a hlavně o ničem nediskutovat a neprojevovat se, umí někdy přespolního umělce pěkně potrápit. Loajalitu, projevenou nadšeným společným zpěvem nebo synchronizovanými pohyby, si schovává pro své vyvolené oblíbence.

Zvlášť na koncertech k sezení, kde někdy není úplně jasné, zda jde o „seriózní“ společenskou událost, nebo o divokou party, vyznívají snahy účinkujících o aktivizaci publika často rozpačitě. Není pak nic nepříjemnějšího, než když diváci způsobně sedí a hledí, zatímco nebohý, už lehce z konceptu vyvedený interpret se dovolává interakce nekonečným opakováním společně zpívané melodie, freneticky nutí lidi tleskat s rukama nad hlavou nebo mávat rozsvícenými mobily (true story z jednoho koncertu z minulého týdne, kde to zrovna nějak generačně ani žánrově opravdu „nesedlo“). Určitá část publika se přidá, často ze snahy neurazit, jedinci citliví na nátlak naopak se založenýma rukama čekají, až se trapný moment přežene. Holt „umělé veselí“ dokáže neblaze zatnout tipec i jinak skvělému koncertu.

2. „Wow, taková země vzdálená – a vy tu znáte naše songy!“

Středa 1. května 2024. V brněnském SONO právě za bouřlivého nadšení publika (protiváha k bodu číslo 1) dohrála americká fusion smečka Snarky Puppy. Leader kapely, basista Michael League, mívá ve zvyku na závěr během poděkování pronést plamenný apel na fanoušky, aby podporovali živou hudbu, chodili na koncerty a kupovali desky. Tentokrát však možná nejen mně trochu zchladil žáhu, když vedle slov díků a nadšení ze skvělé akustiky v sále dal najevo svůj úžas nad tím, že hudbu Snarky Puppy české publikum zná: „Wow, mně to stejně připadá neuvěřitelný. Víte jak... prostě Česká republika [Czechia], haha... A vy znáte naši hudbu a koupili jste si lístek a přišli!“

Ooook, asi to myslel dobře, ale zaprvé, Snarky Puppy hráli v Čechách už potřetí (poprvé v roce 2015 na Československém jazzovém festivalu v Přerově a poté v roce 2022 v Praze a v Brně) a vyprodáno bylo vždycky. A zadruhé, přestože si troufám říct, že spousta lidí v publiku by měla zrovna tak velký problém vybavit si geografickou polohu jednotlivých států USA nebo je i jen vyjmenovat, jako mají Američané s evropskými zeměmi, to užaslé podivování se nad tím, že v době globalizace nějaká no name zemička (ne, hokej a pivo se nepočítá) ve východní Evropě zná tenhle dnes už monstrózní jazz-fusion-synth-world music cirkus, mi přijde poněkud mimo. Až vaši kapelu budou mít někde rádi, zboří kvůli ní sál a budou si zpívat všechny melodie jako mohutný chorál, nedivte se jak Američan na Měsíci.

3. „Určitě už vás otravuju…“

Zdálo by se, že upejpání se a shazování vlastní tvorby (většinou s očekáváním, že publikum začne hlasitě protestovat a dožadovat se další hudby) patří spíš k začátečnickým stádiím koncertního vystupování. Nebo že jde o typicky český zvyk, živený léty výchovy ke „slušnému“ chování, kdy má každý dát ostatním najevo, že už jen pouhou svou existencí přece „nechce obtěžovat“ („Dejte si chlebíček. – Nééé, nééé, děkuji, raději knihu. – Ale jen si dejte. – No, tak dobrá, abych neurazil...“).

Opak je ale pravdou. I velké zahraniční kapely mají občas potřebu vymáčknout z diváků podporu a pozitivnější reakce falešně skromnostní kličkou typu: „Ok, tak to byly songy z našeho nového alba, kterých už máte určitě plné zuby. A teď si zahrajeme pár starších.“ A člověk soucitného typu k tomu v duchu neodbytně slyší dovětek „kterých už má plné zuby kapela“, protože moc dobře ví, jak otravné musí pro světoznámou kapelu být hraní divácky nejoblíbenějších evergreenů. Zároveň je ale přece všem jasné, že jsme se všichni (jak diváci, tak interpet) na koncertě nesešli proto, že nás daná muzika nebaví.

Tohle pokrytectví zní divně jak v narvané sportovní hale, tak v malém prostoru pro pár diváků. Záleží pak na kontextu celého večera, na obeznámenosti s osobností mluvčího a na ochotě publika udělat dobrý skutek hlasitou podporou, jestli to celé vyzní jako vtípek, nebo jako svého druhu citové vydírání.

4. „Jak dlouho mám ještě hrát?“

Tohle jsem už taky slyšela zdaleka nejen od začínajících muzikantů. Někdy může jít spíš o nešťastnou formulaci, kdy se dotyčný či dotyčná chtěli v podstatě zeptat, jak dlouho ještě můžou hrát – tedy viděli sklenici spíš poloplnou než poloprázdnou. Pokud ale otázku formulují tak, že to vypadá, jako by se už už nemohli dočkat, až budou moci vypadnout z pódia, nejspíš neudělají na publikum úplně šťastný dojem.

Pokud nejde vyloženě o punkovou akci, kde nic není jasně dané, neměl by být problém domluvit se předem na délce setu a sestavit si úměrně dlouhý setlist. Vždycky vypadá lépe, když vystupující svým programem „přetéká do basketbalu“ a z pódia ho pomalu musejí vyhánět, než aby na sebe s diváky koukali jak při povinném speed datingu a čas se vyplňoval veselými historkami z natáčení. A jsme u dalšího bodu.

5. „A to je vám zajímavá historka...“

Jsou kapely a interpreti, kteří během koncertu nepromluví ani slovo a funguje to. Jiní mluví až příliš stručně a člověk by od nich docela rád slyšel i něco jiného než „a další písnička se jmenuje...“ A pak jsou tu ti na druhé straně spektra – vypravěči, kteří kombinují koncert s disciplínou storytellingu a mezi každou skladbou v podstatě celý set přeruší, protože nutně potřebují publiku buď detailně převyprávět obsah následující skladby, nebo sdělit něco zásadního ze svého života.

Často k tomu samozřejmě vedou praktické okolnosti, jako je nutnost přeladit nástroj nebo vyřešit nějaký technický problém. Nebo je daný umělec svým vyprávěním pověstný a jeho koncerty jsou pro publikum spíše blízkým setkáním na pomezí stand-upu a hraní. Když se ale takhle pravidelně zasekává třeba festivalový set nebo velký koncert, na který diváci čekali x měsíců (pamatuji kdysi na vystoupení trumpetisty Ibrahima Maaloufa v pražské Akropoli, kde padlo snad víc slov než not), může to být hodně rozpačitý zážitek.

Je jasné, že odhadnout situaci a reagovat na atmosféru v sále není vždy jednoduché, ale i to patří k muzikantskému řemeslu. A co vy, jak zvládáte komunikaci s publikem během koncertů? Máte tip na to, jak třeba vyplnit zvukovou mezeru, když praskne struna a je třeba ji rychle vyměnit? Napište nám do komentářů!

Tagy mluvení uvádění koncertu jak na to

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Anna Marie Schorm
Editorka a autorka článků pro Frontman.cz, dramaturgyně pražského kulturního prostoru Čítárna Unijazz, externí redaktorka Českého rozhlasu Vltava (Koncert bez hranic), nekonzervativní konzervatoristka a muzikoložka. Klavír, zpěv, altsa…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY