TOP 5 příběhů kolem hymen na EURO 2024

1. Kde domov můj!?

Naše procítěná národní píseň byla napsána pro postavu slepého (dnes bychom řekli nevidomého) houslisty Mareše, který jí zpívá ve čtvrtém dějství divadelní hry Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka z roku 1834. Jak si jistě pamatujete z hodin dějepisu či z otázek AZ kvízu, hudbu složil František Škroup, který také původní Tylův text lehce upravil. I přesto, že těžké váhy české vlastenecké fronty, jakými byli Karel Havlíček Borovský nebo Karel Hynek Mácha, Fidlovačku pěkně zkritizovali, píseň Kde domov můj se lidem líbila natolik, že se z ní přirozeně stala neformální vlastenecká hymna.

Později, v dobách bachovského absolutismu, k jejímu výsadnímu postavení přispěl i fakt, že byla zařazena na seznam nebezpečných materiálů a dokonce i samotný policejní ředitel vlastní rukou chytal studenty, kteří se odvážili ji veřejně zpívat. Díky této sladké chuti zakázaného ovoce skladba nabrala na enormní slávě po roce 1860, kdy mohla být opět reprodukována bez postihu.

Jelikož František Škroup složil melodii skladby během klidné noci u lože nemocné manželky, něktěří její kritici písni vyčítali, že na národní hymnu je málo burcující a příliš tklivá či sladkobolná. Mezi národní elitou měla rozhodně více kritiků než zastánců, ale Bedřich Smetana na výzvu Jana Nerudy, aby tedy složil něco lepšího, odpověděl, že nebude soupěřit se skladbou, kterou si národ vlastně sám vybral a která je u něho tak populární.

A ještě poznámka k titulu skladby. Kde domov můj není otázkou, ale ve Škroupově originálu se za titulem psala kombinace ! a ? (v uvedeném pořadí), takže čert se v tom vyznej. Řekl bych, že v tom bude ona pověstná švejkovina.

2. A Portuguesa

Dne 11. ledna 1890 vydalo britské impérium ultimátum, v němž požadovalo, aby Portugalsko upustilo od kolonizace území ležícího mezi portugalskými koloniemi Angolou na západním pobřeží Afriky a Mosambikem na východním pobřeží, a vytvořilo tak jeden souvislý stát. Portugalská vláda jejich požadavky přijala, i když věděla, že se to nesetká se souhlasem většiny lidí. Toto rozhodnutí přispělo k velké neoblibě krále Karla I. a monarchie vůbec. Populární republikánské hnutí v Portugalsku si tak klestilo cestu k vrcholu.

Určitě k tomu přispěla i skladba A Portuguesa, kde hudbu složil Alfredo Keil a text napsal Henrique Lopes de Mendonça. Nejprve zazněla jako pochodová píseň neúspěšného republikánského povstání v lednu 1891 v Portu, aby pak byla v roce 1911 přijata jako hymna nově vzniklé Portugalské republiky, kde nahradila hymnu Hino da Carta svržené konstituční monarchie . Nicméně, ani jeden z autorů hymny neměl zpočátku radost, že byla skladba často používána jako politická zbraň, a snažili se zdůrazňovat její nestranný charakter.

3. Tavisupleba

Tato gruzínská hymna je velmi mladá, protože spatřila světlo světa až v roce 2004, kdy tehdejší prezident Michail Saakašvili dal vypsat soutěž na novou státní hymnu. Důvodem k tomuto kroku byla docela úsměvná historka, kdy si kancléř Gerhard Schröder během Saakašviliho návštěvy v Německu spletl německou a gruzínskou hymnu, protože jejich melodie byly příliš podobné. Samozřejmě to takto nešlo nechat dále, bylo potřeba napsat navou hymnu, kdy byla nakonec vybrána skladba Tavisuleba. Hudbu napsal přední gruzínský skladatel Zakarii Paliašvili (jedná se o výňatek z oper Abesalom a Eteri z roku 1919 a Daisi z roku 1923) a slova dodal Davir Maghradze.

Nová hymna se velice rychle uchytila, protože měla na rozdíl od své předchůdkyně snadněji zapamatovatelný a jednodušší text. Ostatně nejlepším důkazem, že novinka opravdu mezi lidem zarezonovala, byla událost, kterou zažil na vlastní kůži i prezident Saakašvili. Během návštěvy amerického prezidenta George W. Bushe v roce 2005 nefungovalo přehrávání Tavisupleby na náměstí Svobody, kde byly události přitomné mnohatisícové davy Gruzínců. Saakašvili zareagoval pohotově a vyzval všechny přítomné, aby hymnu prostě zazpívali. Musel to být opravdu zážitek a maximální faktor husí kůže, slyšet novou hymnu zpívat celé náměstí a ještě ke všemu před americkým prezidentem.

4. Pochod nezávislosti

Turecká hymna byla společným dílem několika významných básníků, hudebníků a skladatelů, které vznikalo poměrně složitě během bouřlivých let bojů o nezávislost. V konečné podobě text napsal Mehmet Âkif Ersoy a hudbu nakonec složil Osman Zeki Üngör. Hymna vyjadřuje silné téma lásky k vlasti a ke svobodě. V původním Ersoyvě rukopisu je vloženo věnování armádě, která svým hrdinským nasazením pomohla zrodu moderního Turecka.

Ještě před úplným oficiálním zánikem Osmanské říše v roce 1921 vypsal vůdce hnutí za nezávislost Mustafa Kemal Atatürk celonárodní soutěž na hymnu. Hlavním cílem bylo vybrat originální skladbu vhodnou pro motivaci milicí bojujících za nový stát a zároveň poskytnout inspiraci a hrdost na rodící se vlast, která se mohla stát realitou samozřejmě až po dosažení vítězství.

Nebyla to jednoduchá situace pro rodící se moderní turecký národ. Celkem bylo zasláno 724 básní v kombinaci se čtyřiadvaceti skladateli, kteří dodali své hudební náměty. Zajímavostí je, že Mehmet Akif Ersoy, známý básník té doby a nakonec autor vítězného textu, se původně odmítl zúčastnit kvůli finanční odměně, která byla v soutěži nabízena.

Komise vybírající z návrhů se ale kvůli turecké válce za nezávislost v letech 1919–1923 mohla sejít až v roce 1924, kdy se přiklonila k hudbě složené Ali Rıfat Çağatay. Jenomže tato skladba vydržela pouhých šest let. V roce 1930 přijal parlament jako stálou hudební úpravu novou skladbu Osmana Zekiho Üngöra, aby následně o dva roky později Edgar Manas dodělal finální hudební aranže už konečné a oficiální verze hymny.

5. Píseň Němců

A jelikož ve skupině jsou pouze čtyři teamy, ale my potřebujeme do našeho TOP 5 ještě jeden, podíváme se na příběh hostující země evropského fotbalového šampionátu, kterou je Německo. Není moc hudebních skladeb, které by zároveň byly skříní plnou kostlivců, což lze prohlásit o německé hymně Deutschlandlied (Píseň Němců). Hudebním obsahem je skladba Gott erhalte Franz den Kaiser, kterou v roce 1797 napsal rakouský skladatel Joseph Haydn pro oslavu narozenin Františka II., císaře Svaté říše římské (později Rakouska).

V roce 1841 napsal německý lingvista a básník August Heinrich Hoffmann von Fallersleben specificky pro tuto skladbu text Das Lied der Deutschen. Obsahuje nechvalně známou frázi „Deutschland, Deutschland, über alles“ („Německo, Německo nade všecko“), která ale ve své době měla naprosto jiný, dokonce revoluční kontext. Jednalo se o výzvu ke sjednocení Německa, které bylo jinak rozdrobeno do navzájem soupeřících zemí Německého spolku.

Od dob druhé světové války po pádu nacistického Německa se jako státní hymna používá pouze třetí sloka s frází „Einigkeit und Recht und Freiheit" („Jednota, právo a svoboda“), která je považována za neoficiální národní motto Německa. Jinak byla skladba německou státní hymnou od roku 1922 v dobách Výmarské republiky (zpívaly se všechny tři sloky) a s výjimkou sedmileté přestávky po druhé světové válce v západním Německu (kde se poté od roku 1952 zpívala pouze třetí sloka).

Ve východním Německu byla hymnou v letech 1949–1990 skladba Auferstanden aus Ruinen (Vzestup z ruin). Po sjednocení Německa v roce 1990 byla státní hymna opět Deutschlandlied, ale znovu byla povolená pouze třetí sloka. Zajímavostí je, že zpívat první sloku není sice nezákonné, ale oficiálně se to nedoporučuje vzhledem k historické asociaci.