TOP 5 principů hudební tvorby podle Steva Albiniho

1. Zvukař, žádný producent

Jednou z mnoha věcí, které Albiniho odlišovaly od ostatních slavných hudebních producentů, je to, že pohrdal označením producent. Dával přednost titulu inženýr nebo spíše zvukový technik (z anglického sound engineer), protože přesněji vystihuje jeho přesvědčení, že úkolem takto titulované osoby je pouze nahrávat kapelu, nikoliv formovat její zvuk.

Albini si také nikdy za žádnou nahrávku nenechal platit tantiémy (poplatky za sekundární použití nahrávky, například v rádiu, filmu či reklamě). Místo toho mu kapela prostě zaplatila jednorázový poplatek za jeho čas. Považoval totiž za neetické vydělávat na práci umělce neomezeně dlouho v rámci proplácení podílu na tantiémách, což je jinak v celém odvětví uznávaná praxe. Vemte si, o kolik milionů dolarů musel přijít díky tomuto přesvědčení za svou práci s Nirvanou, že?

Nejpozoruhodnější však je, že Steve Albini pracoval s kýmkoli, od těch největších jmen až po ty nejobskurnější undergroundové party. Nebyl jako Max Martin, Rick Rubin nebo jakýkoliv jiný hvězdný producent, jehož sazby jsou nedostupné pro každého, kdo nemá jachtu, sbírku Lamborghini a originál od Picassa v jednom ze svých letních sídel. Byl vždy přístupný – jeho e-mail je veřejně dohledatelný, stejně jako jeho telefonní číslo, což mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, protože jsme společně komunikovali ohledně možnosti spoupráce na projektu Punt Guns před několika lety. Kruci, teď mě fakt mrzí, že jsme to nakonec nedotáhli do zdárného konce a nenatočili společně desku v Electrical Audio, nahrávacím studiu, které Steve vlastnil a provozoval téměř tři desetiletí. 

2. Buď ko*ot

Většina lidí v hudební branži vám rozhodně doporučí, abyste byli na všechny milí, říkali jenom ano a budovali si pověst všehoschopného profesionála. Albini byl tedy rozhodně jiného názoru. Jedním z příkladů jeho přístupu bylo i založení kapely Rapeman, jejíž název pochází z japonské mangy, ale tohle vás rozhodně nenapadne jako první asociace. Albini sám přiznal svoji cynickou potřebu tímto názvem odpudit co nejvíce lidí. „Teď se za to stydím, ale byla to součást rozhodovacího procesu: Podívej se na všechny ty zas*aný kapely, co se snaží dostat do MTV. Ať už s touhle kapelou děláme cokoli, musí to být o 180 stupňů opačně,“' prohlásil Albini v rozhovoru pro The Guardian.

Provokací používal Albini i při psaní a v rozhovorech v dobách svého fanzinového žurnalismu. Ve své první kapele Big Black se nebál opřít i do vlastního ekosystému undergroundové hudební scény v Chicagu, kde kritika a silná slova nekompromisně odhalující imorální praktiky či prohnilost systému byla považována za známku tvrdohlavé autenticity. Nicméně, boj s větrnými mlýny jim nepřinesl moc popularity. Ale pokud Albini vypadal v očích mnoha lidí jako hajzl, byl to takový hajzl, který hájil punkové krédo – nepodepisovat smlouvy s velkými labely, odmítat autority, říkat, co si myslíš, dělat hodně hluku.

Zkrátka, Albini se nebál být nekompromisním ve svém zaujetí v době, kdy byla subkultura a underground stále více asimilovány, prodávány a bezostyšně monetizovány mocnými hráči hudebního průmyslu. „Měl skutečný smysl pro to, že chce dělat to, co je správné, a to nejen pro něj, ale i pro ostatní lidi,“ řekl o Albinim jeden jeho bývalý spolupracovník. Nicméně, postupem času si Albini uvědomil, že s proměnou kulturního kontextu, který hrubost a urážky povýšil na přijatelný mediální diskurz (viz přijetí extrémismu ve veřejném prostoru ve Velké Británii po Brexitu či v USA během prezidentského období Donalda Trumpa), musel i on změnit svůj přístup: „To byl začátek mého probuzení. Když si uvědomíte, že nejhloupější člověk v místnosti je na vaší straně, znamená to, že jste na špatné straně.“

3. Minimalistický perfekcionismus

Když Albini začínal jako producent (ještě předtím, než si vytvořil svůj přísně neutrální přístup), bylo pro něj pohodlnější kapelám, se kterými pracoval, vnutit své představy. Dnes lituje některých svých zbytečných kreativních zásahů, například ambientního hluku a útržků konverzace, které se proplétají debutovým albem Surfer Rosa kapely Pixies. Albini si časem vytvořil jednoduchý proces v případě, že svolil ke spolupráci s umělcem. Začínal tím, že ho požádal, aby uvedl svá očekávání, jaké kapely má rád, jak by chtěl znít a dokonce i popis zklamání z předchozích nahrávek a produkcí. Byl to lehce terapeutický start, ale dával Albinimu i spolupracujícím muzikantům jasný směr a vzájemné sblížení představ.

Jako správný producent, Albini sice udělal vše, o co ho kapela požádala, ale vždy si snažil zachovat své preference. Rád nahrával na co nejmenší počet náběrů, dával přednost analogovému nahrávání (například používání magnetické pásky), nedoporučoval přílišné zásahy do nahrávání a jakmile se všichni dohodli na tom, jak chtěli znít, do samotné hudby umělce později téměř nezasahoval. V tomto směru je vtipná historka ze spolupráce s kapelou Bush, kdy ho požádali o názor na skladbu Swallowed. Po dlouhém váhání Albini přiznal, že si nemyslí, že by vůbec měla být na albu. Kapela neuposlechla a Swallowed se stala jejich prvním singlem s prvním místem v hitparádách USA.

4. Nevěř nikomu v hudebním průmyslu

Album, které Albiniho katapultovalo do světel reflektorů, byla proslulá deska In Utero od Nirvany z roku 1993. Kurt Cobain byl pod ohromným tlakem a hledal cestu k albu, které by navázalo na veleúspěšné Nevermind. Náhlý vzestup celosvětové slávy s sebou přinesl kritické hlasy, které zpochybňovali Cobainovu důvěryhodnost coby umělce, který žije právě tím stylem, proti němuž původně bojoval a kterým pohrdal. Kurt Cobain se tedy rozhodl oslovit Steva Albiniho pro napravení své umělecké reputace. Byl totiž fanouškem jeho kapely Big Black, kterou viděl naživo v Seattlu. Měli spolu pár nočních telefonátů, ale Albini nevěděl, kdo mu volá, a snažil se neznámého podivína slušně poslat k šípku.

Nakonec se s Nirvanou povedlo spojit i oficiálně, což vedlo k vyjednávání, při němž Albini v dopise vyložil svou filozofii nahrávání: napsal, že je potřeba „nabouchat desku za pár dní, s vysokou kvalitou, ale minimální produkcí“ a hlavně bez zásahů zástupců nahrávací společnosti. Materiál, ze kterého se nakonec stala deska In Utero, byl skutečně natočen během několika týdnů ve studiu v Minnesotě.

Ovšem celý proces se neobešel bez zasáhu nahrávací společnosti Geffen, pod kterou Nirvana spadala. Manažeři trvali na tom, aby se deska zremixovala a měla oproti Albiniho produkci komerčnější zvuk. Nakonec se podařilo dosáhnout kompromisu: singly Heart-Shaped Box a All Apologies byly uhlazeny do komerčně přijatelnější podoby, zatímco zbytek Albiniho produkce zůstal v původní podobě. Jak asi tušíte, Albini nebyl spokojený s výsledkem a přístup Geffenu zostra zkritizoval. Se členy kapely Nirvana měl nicméně dobré vztahy. Toto dobrodružství málem pohřbilo Albiniho produkční kariéru, protože pro undergroundové kapely byl najednou velkým jménem a pro zavedené umělce měl zase pověst potížisty. Zachránila ho až spolupráce s legendami Jimmy Pagem a Robertem Plantem, kde se Albini naučil být více neutrální a udržovat si profesionální odstup.

5. Zvukový svatostánek

Jeho legendární studio Electrical Audio je postaveno z hliněných cihel, které pohlcují zvuk. Když kapela zrovna nenahrává, je v místnostech naprosté ticho, které dodává celé budově takřka sakrální nádech katedrály. Důvodem, proč vzniklo v roce 1995 Electrical Audio, bylo to, že Albiniho přestal bavit nedostatek dobrých a levných studií, ve kterých mohl nahrávat. Electrical Audio na Belmont Avenue v Chicagu se skládá ze dvou hlavních nahrávacích místností (Studio A a Studio B), které si sám navrhl a s jehož architekturou mu pomohl jeho kolega z kapely Shellac Bob Weston. Filozofii jeho přístupu k nahrávání zásadně ovlivnil anglický producent John Loder, který se koncem 70. let proslavil rychlým a levným nahráváním alb, ale přesto dokázal uchovat osobité kvality, cit pro zvuk a estetiku kapely a profesionální úroveň.

Steve Albini byl unikátním úkazem na hudební scéně. Jeho charakter, nekompromisní důraz na hodnoty a principy DIY nezávislé hudební tvorby a přístup k tvorbě zde bude výrazně chybět. 

„Nepovažuji se za jedinečného. Mezi lidmi, kteří se tomu věnují celý život, existuje určitá kontinuita. Přispívají nadšením, znalostmi, zdravým rozumem a slušnou pracovní morálkou. Je hezké, že ve hře jsou stále nesobečtí lidé. Snažím se tak žít.“

Steve Albini (*22. července 1962–†5. května 2024)