TOP 5 přísných hudebních kritiků aneb maminka a zvukař mají vždycky pravdu?

Vylézt před lidi s výsledky vlastního kreativního snažení je samo o sobě hrdinský čin. Zpracovat názory, rady a doporučení, kterých se pak člověku i v těch nejnečekanějších chvílích dostává, je ovšem pro mnohé zenový úkol na celý život. V otázce, zda si ony kritické názory připouštět a do jaké míry se jimi nechávat ovlivnit, platí rčení „všeho s mírou“. Když se jimi budete řídit až moc a jen se snažit vzorně naplnit něčí představy, stane se z vás hudební bábovka, která se pro nedostatek vlastního názoru nechává tvarovat tak dlouho, až je z ní spíš beztvará hrouda bez chuti a zápachu. A když si názorů okolí na svou hudební tvorbu naopak nebudete všímat vůbec, přeslechnete kolikrát zajímavý postřeh, který by vás samotné nenapadl, a nad kterým by vlastně nebylo špatné se zamyslet. Které typy lidí nás v hledání oné rovnováhy s oblibou hloubkově testují?

1. Rodina

Začneme pěkně od dětství. Říká se, že maminka a doktor mají vždycky pravdu. A také se říká, že ke svým blízkým si často dovolíme víc, než k cizím lidem – platí to i o vynášení soudů nad uměleckou tvorbou. Samozřejmě by bylo krásné, kdyby všichni rodiče dokázali své děti respektovat a podporovat jako svébytné osobnosti, kterým dávají v dětství kreativní příležitosti, ale nesoudí je. Ale co si budeme povídat, spousta rodičů si do dětí výrazně projektuje své vlastní představy, životní sny (včetně těch neuskutečněných) a priority. A to pak padají už v dětství perly typu: „Barunko, až budete ve škole zpívat, ty prosímtě raději jen otvírej pusinku.“ Nebo naopak: „Nekuňkej, proč se do toho hlasu víc neopřeš?“ Případně poté, co jste právě hrdě zahráli svou novou progmetalovou skladbu: „Noo, dobrý, dobrý… a teď zahrej XY (Stánky)!“

Co s tím? Kdyby se dalo malým dětem poradit, ať se nesnaží zalíbit a v klidu si hledají „svůj vlastní zvuk“ pro vyjádření sebe sama, byl by svět hezčím místem. To, jestli je pro váš hlas přirozené zpívat z plných plic, nebo stylem šeptavého bedroom-popu nebo jaký žánr byste vlastně chtěli hrát, si můžete revidovat kdykoli později.

2. Učitelé

A u moci dospělých ještě chvíli zůstaneme. Časy se sice mění směrem k otevřené komunikaci vlastních potřeb, ale zatím si jako dítě většinou stále moc nemůžete vybírat, kdo, co a jak vás bude učit – často ani v hudebce, takže jisté riziko znechucení některých předmětů (nebo hudebních nástrojů) tu stále je. Historky z přijímaček do zušky, kdy je šestileté dítě odsouzeno, že neumí zpívat, poté co učitelka hrála na klavír lidovky a ono jen nevědělo, že se má přidat, nebo kdy je dítěti přidělen nástroj pouze na základě volných míst v učitelských úvazcích (zatímco na ostatní údajně „nemá talent“), jsou legendární.

A možnosti, jak může osud zamíchat vašimi uměleckými ambicemi, pokračují i ve vyšších stupních studia. Zápis hospodských debat s muzikanty, výtvarníky či divadelníky nad tím, jak je coby umělce ještě na vysoké škole doslova „dojebal“ jeden jediný učitel a jeho kruté výroky či výukové metody (zatímco jiný, příliš beznázorový učitel je rovněž nenaučil nic, ale alespoň je lidsky nezničil), by vydal na román. Ještě že po vypuštění do „reálného“ světa po studiu už má člověk víc možností vyhodnotit, kdy mu učitel nesedne a je třeba změnit lokál.

3. Zvukař

Ok, tak už jste dospělí, v ideálním případě se vám podařilo uchovat si vlastní muzikantskou identitu a dokonce máte i kapelu. Jdeme do terénu a hned si opravíme rčení z prvního bodu takto: maminka a zvukař mají vždycky pravdu. Osoba, která zpoza mixpultu má moc učinit z vašeho hudebního vystoupení poslechovou slast či strast, už v životě slyšela mnohé. Možná dokonce jezdí jako zvukař s konkrétními kapelami. Možná má dokonce svou vlastní kapelu. Ať tak či tak, často má velice detailní názor na to, jak by právě vaše hudba měla a neměla znít, jak byste měli překopat aranže i jak se obléct a prezentovat na pódiu – přeci jen, ten člověk s vámi a vaším zvukem strávil celý večer a těžko čekat, že bude neutrální.

Máte-li na to odvahu, chuť a čas, klidně se ho na jeho názor zeptejte – bude rád, že to někoho zajímá. A nebo vám to během zvučení poví i sám bez ptaní. V každém případě to může být i přínosné – i když vás zvukařovy erudované podněty možná nadzvednou, třeba se k nim po letech vrátíte a řeknete si, že na nich něco bylo a že ten člověk v něčem vlastně vůbec nebyl mimo mísu. I to se stává.

4. Barman

A jdeme dále. Barmani – to je zkrátka pult osobnosti. Lahvový X factor. Porota SuperStar na ledu – protřepat, nemíchat... Podobně jako zvukaři, i barmani už během svých pracovních směn viděli a slyšeli mnohé. Musí v daném klubu snášet jak obskurní, tak často i komerční hudební akce a ještě v tom kraválu na základě posunků a odezírání ze rtů uspokojovat zavlažovací systémy zákazníků. Dělají službu, a zároveň mají moc.

Není divu, že pak mají skutečně patent na pravdu, co se týče výběru kapel a jejich kvality. Když budete mít „štěstí“, dokonce v tichých hudebních pasážích jejich názory uslyšíte. Ok, není to moc profesionální, ale vy se aspoň dozvíte, jak si jako výkonný umělec stojíte v dramaturgii konkrétního místa a jeho cílové skupiny.

5. Vnitřní kritik

A máme tu zlatý hřeb do rakvičky vašeho hudebního ega: sadu zvnitřněných estetických kritérií a nároků, která na křehkou duši muzikanta útočí v těch nejnestřeženějších okamžicích, v momentech emočního oslabení. Vnitřní kritik je něco jako rodič, učitel, zvukař a barman dohromady – přesně ví, kdy jste byli intonačně pod tónem, kdy se vám nepovedlo vystavět sólo, kdy se vám rozsypaly doby a kdy vaše invence v písňových textech dosáhla uměleckého dna ve smyslu „láska-páska“. Jo, a kdy jsou ostatní muzikanti mnohem lepší než vy, takže byste se měli jít zahrabat. Kdyby tenhle kritik měl napsat recenzi na vaši hudbu, nezůstala by na vás nit suchá.

Neposlouchejte ho. To, co vám našeptává, není konstruktivní zpětná vazba, jak by se věci daly třeba udělat jinak či lépe, ale bohapusté srážení a rozkladná kritika. Nepusťte ho ke slovu speciálně během skládání, ale ani při nahrávání a zejména ne během koncertního vystoupení. Neznamená to, že se z vás stane namyšlený, nepokorný idiot. Jen se postavíte vlastní nejistotě a dopřejete si prostor – pro chyby i kreativitu.